ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.2698.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 2698/2021-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně E. H. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108, proti žalovanému J. Z. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 13, Petržílkova č. 2707/38, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 16/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021, č. j. 28 Co 48/2021-75, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 28 Co 48/2021-75, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 9. 2020, č. j. 8 C 16/2020-46, kterým soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně, aby z exekuce vedené pod sp. zn. 184 EX 2366/2017 soudním exekutorem Mgr. Ondřejem Svobodou, Exekutorský úřad Praha 9, proti povinné E. H. ve prospěch oprávněného, byl vyloučen spoluvlastnický podíl ve vlastnictví žalobkyně o velikosti id. ½ na nemovitostech zapsaných na LV č. XY v k. ú. XY, obec XY, okres XY; odvolací soud dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám zástupce žalovaného. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že exekuce je vedena na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2016, č. j. 27 C 17/2010-458, kterým bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k nemovitostem zapsaným na zapsaným na LV č. XY, v k. ú. XY, obec XY, okres XY, byl nařízen prodej uvedených nemovitostí ve veřejné dražbě a bylo rozhodnuto, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi dosavadní spoluvlastníky, každému jednou polovinou. Exekuční návrh k prodeji nemovitých věcí proti žalobkyni jako povinné podal oprávněný (žalovaný v projednávané věci). Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně není v projednávané věci aktivně legitimována, neboť v exekučním řízení vystupovala v pozici povinné. Aktivní legitimace k podání vylučovací žaloby přitom náleží třetí osobě, jíž bylo výkonem rozhodnutí zasaženo do jejích majetkových práv, a nikoliv povinné; pasivní legitimace svědčí oprávněnému, v jehož prospěch byl příslušný majetek exekvován.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost zakládá na řešení právní otázky, „zda může za konkrétních okolností navrhovat žalobkyně vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, pokud je žalobkyně zároveň ve vztahu k exekučnímu titulu, oprávněnou i povinnou“, když z povahy věci nemůže existovat třetí osoba, která by tento procesní návrh mohla podat. Namítá, že odvolací soud nezohlednil, že předmětem exekuce je vypořádání podílového spoluvlastnictví a prodej nemovitosti v dražbě, a žalobkyně tak v exekuci vystupuje nikoliv pouze jako povinná, ale současně i jako oprávněná. Žalobkyně dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami žalobkyně a porušil tak její právo na spravedlivý proces. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil.
3. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné.
4. Podle ustanovení §267 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
5. Okruh účastníku řízení o vylučovací žalobě je dán zákonem s tím, že povinný jeho účastníkem není. Ze znění ustanovení §267 o. s. ř., jasně plyne, že účastníkem řízení je ten, kdo uplatňuje právo k majetku, který má být vyloučen z výkonu rozhodnutí (exekuce), a oprávněný (k tomu srov. ustanovení §267 o. s. ř., případně JUDr. Vladimír Kůrka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 831-832, a rozsáhlou judikaturu dovolacího soudu k aktivní a pasivní legitimaci v řízení o excindační žalobě – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2352/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 516/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3463/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 322/2020).
6. Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně uvedl, že aktivní věcná legitimace k podání tzv. vylučovací (excindační) žaloby podle §267 o. s. ř. svědčí třetí osobě – tedy osobě rozdílné od oprávněného a povinného – jejíž věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla postižena nařízením výkonu rozhodnutí (exekucí), ačkoliv k ní má takové právo (hmotněprávní vztah), které výkon rozhodnutí (exekuci) nepřipouští (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 759/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1411/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3451/2012). Smyslem tzv. excindační žaloby podle ustanovení §267 o. s. ř. je totiž poskytnout osobě odlišné od oprávněného a povinného procesní nástroj k prosazení jejích práv k majetku, který má být nepřípustně exekuován. Tato třetí osoba totiž není účastníkem exekuce, a proto nemá k dispozici univerzální nástroj, kterak se bránit provedení exekuce, jímž je návrh na zastavení exekuce. Povinný však tímto nástrojem (návrhem na zastavení exekuce, který ostatně žalobkyně v exekučním řízení využila) disponuje a může jej využít i v případě, že jde o exekuci, jejímž předmětem je prodej nemovitých věci ve veřejné dražbě v případě, že exekučním titulem je rozsudek o vypořádání podílového spoluvlastnictví – tak jak je tomu v projednávané věci. Jestliže tedy povinná disponuje univerzálním a účinným prostředkem, jak se domoci nepřípustnosti exekuce ve vztahu ke konkrétní věci (návrhem na zastavení exekuce), není důvod nad rámec gramatiky zákona (ustanovení §267 o. s. ř.) dovozovat, že má mít k dispozici i excindační žalobu (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 979/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 20 Cdo 3298/2020). Skutečnost, že exekučním titulem v předmětné věci je rozsudek o zrušení podílového spoluvlastnictví, tedy exekuční titul mající původ v nalézacím řízení, jež je pokládáno za tzv. iudicium duplex (tedy za nalézací řízení, v němž mají účastníci na obou stranách sporu zároveň postavení žalobce i žalovaného), nemůže ničeho změnit na úsudku, že dovolatelka má v pozdějším exekučním řízení zahájeném oprávněným jako účastníkem takového nalézacího řízení postavení povinné a nikoliv třetí osoby, jež by měla mít k dispozici oprávnění podat namísto návrhu na zastavení exekuce tzv. vylučovací žalobu.
7. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby na vyloučení věcí z exekuce, je tedy zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není přitom důvodu se od ní odchýlit. Dovodil-li odvolací soud současně, že další námitky žalobkyně (týkající se vztahů mezi účastníky řízení, skutečnost, že se stará o nemocného syna a další) nemohou mít vliv na posouzení otázky aktivní legitimace žalobkyně k podání vylučovací žaloby v projednávané věci, nezbývá dovolacímu soudu, než mu přisvědčit.
8. Žalobkyně dále namítá vady odvolacího řízení, nesprávnost a vady odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a zásah do ústavních práv dovolatelky. Dovolání je však možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) – právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu (sice správně určenou) nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K případným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, pouze pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto dovolací soud dodává, že odvolací soud jasně, srozumitelně a podrobně vyložil důvody pro své rozhodnutí, včetně odkazů na příslušná ustanovení zákona i příslušnou judikaturu dovolacího soudu, proto jeho rozhodnutí ani nemohlo přivodit zjevný zásah do základních práv dovolatelky.
9. Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 10. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu