ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.2756.2020.3
sp. zn. 20 Cdo 2756/2020-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné QFUS spol. s r. o ., se sídlem v Praze 1, V Celnici 1028/10, identifikační číslo osoby 03841715, proti povinnému V. L. , narozenému XY, bytem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Karlem Mazzolinim, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 831/21, pro 14 350 262,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 31 EXE 5093/2019, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 8 Co 259/2019-207, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 8 Co 259/2019-207, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 4. 9. 2019, č. j. 31 EXE 5093/2019-22, zcela zastavil exekuci vedenou soudní exekutorkou Mgr. Veronikou Jakubovskou, Exekutorský úřad Kutná Hora, pod sp. zn. 192 EX 11/19 (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl, že soudní exekutorka nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III.). Dospěl k závěru, že povinnému nebyl řádně doručen rozhodčí nález, že obálka použitá rozhodcem k doručování rozhodčího nálezu povinnému nemá odtrhovací část s předtištěnou výzvou podle §49 odst. 2 podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, dále též jen „o. s. ř.“, jakou používají soudy při doručování svých písemností. Přestože je na obálce vyznačeno, že byl povinný vyzván k vyzvednutí zásilky a bylo zanecháno poučení, nelze zjistit, zda zásilka byla skutečně doručena (obálka doručenky neobsahuje příslušnou odtrhovací část), a pokud ano, zda obsahovala všechny náležitosti stanovené v §50h odst. 1 o. s. ř. Rozhodčí spis neobsahuje ani žádné doklady o tom, že by došlo ve vztahu k doručovanému rozhodčímu nálezu k vyvěšení výzvy podle §49 odst. 2 o. s. ř. Rozhodce sice žádnou úřední deskou nedisponuje, to mu ovšem nebrání požádat místně příslušný okresní soud o vyvěšení písemnosti na úřední desce soudu.
2. Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh povinného na zastavení exekuce datovaný dnem 22. 2. 2019 zamítá. Předně se zabýval namítaným nedostatkem aktivní legitimace oprávněné, tedy námitkou, kterou okresní soud s ohledem na závěr o nedoručení rozhodčího nálezu povinnému nezkoumal.
3. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. 6. 2015 uzavřené mezi Fio bankou, a. s., se sídlem v Praze 1, V Celnici 1028/10, identifikační číslo osoby 61858374, a oprávněnou (jejímž předmětem byla pohledávka za dlužníkem V. L. z titulu čerpaného a nesplaceného úvěru ze smlouvy o úvěru č. 111000016 ze dne 17. 2. 2011), listiny označené jako smlouva o postoupení práv z exekučního titulu uzavřená mezi týmiž stranami ze dne 21. 11. 2018 (z níž vyplývá, že postupitelka Fio banka, a. s., prohlásila, že v rozhodčím řízení byl v její prospěch vydán vykonatelný rozhodčí nález zavazující dlužníka V. L. a postupitelka touto smlouvou postupuje postupníkovi – oprávněné – bezplatně veškerá práva vyplývající z tohoto exekučního titulu, postupník tato práva přijímá, a vstupuje tak do pozice oprávněného z exekučního titulu se všemi právy věřitele) a listiny označené jako potvrzení o zaplacení úplaty za postoupení pohledávky ze dne 29. 6. 2015 (kde Fio banka, a. s., potvrdila, že úplata za postoupení pohledávky ze smlouvy o postoupení pohledávky byla uhrazena) dospěl k závěru, že tyto listiny splňují požadavky vymezené v §36 odst. 3 a 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, neboť z jejich obsahu vyplývá postoupení pohledávky z Fio banky, a. s., na oprávněnou, přičemž smluvní strany se v souladu s §1886 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dohodly, že postupitel bude po určitou sjednanou dobu (do 31. 12. 2017) vymáhat postoupenou pohledávku svým jménem na účet postupníka (oprávněné), což se také stalo, neboť rozhodčí nález byl vydán dne 8. 9. 2017 a sjednaná úplata byla zaplacena.
4. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodce J. T. byl určen transparentním způsobem (§2 odst. 1 a §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „ZRŘ“), proto měl pravomoc rozhodčí nález vydat.
5. Pokud jde o doručení rozhodčího nálezu, odvolací soud dovodil, že strany se nedohodly na doručování rozhodčího nálezu, proto bylo třeba při jeho doručování postupovat podle §49 o. s. ř., jenž upravuje doručování písemností do vlastních rukou. Povinný si písemnost nevyzvedl, ačkoliv byl poučen o tom, že pokud si zásilku nevyzvedne ve lhůtě 10 dnů od doručení, považuje se za doručenou posledním dnem této lhůty. Skutečnost, že v poučení je uvedeno, že se doručování řídí zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, nepovažoval odvolací soud za tak zásadní, aby mohla mít vliv na doručení zásilky náhradním způsobem, neboť poučení na obálce zcela odpovídalo poučení podle o. s. ř. Za nepatřičné považoval odvolací soud úvahy okresního soudu o vyvěšení rozhodčího nálezu na úřední desce rozhodce (potažmo soudu), protože tento postup se váže na situaci, kdy nelze zanechat výzvu v místě doručování (§49 odst. 4 o. s. ř.).
6. K námitce povinného, že byl při sjednávání rozhodčí doložky slabší stranou, že oprávněná zneužila jeho tísnivé situace, že neměl možnost ovlivnit kontraktační proces a že byl rozhodce ekonomicky závislý na oprávněné, odvolací soud připomněl, že se judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vyvíjela v otázce, co má soud zkoumat v exekučním řízení v případě, že exekučním titulem je rozhodčí nález (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Dodal však, že Nejvyšší soud nedávno zdůraznil, že pokud zákon soudu ukládá, aby z moci úřední zkoumal, zda jsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu pouze tehdy, kdy byl rozhodčí nález vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy a návrh na jeho zrušení podal spotřebitel, nelze tuto výjimku rozšiřovat i na jiné subjekty, kterým je za jiných okolností zákonem přiznávána vyšší míra ochrany, čímž mínil podnikatele. V nespotřebitelských věcech se proto daná pravidla (co je soud povinen přezkoumávat) neuplatní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 3194/18).
7. Odvolací soud v tomto směru doplnil dokazování a uzavřel, že povinný při uzavírání smlouvy vystupoval jako podnikatel, a proto nezkoumal, zda při uzavírání smlouvy o úvěru byla splněna kritéria, jimiž se soud zabývá ve spotřebitelských věcech, tedy ani ekonomickou závislostí rozhodce (bod 24 odůvodnění usnesení).
8. Pokud povinný při odvolacím jednání tvrdil, že jsou ve věci dány okolnosti, pro které lze pochybovat o nezaujatosti rozhodce, vycházel odvolací soud ze závěrů, které přijal Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 23 Co 155/2018-108. Odvolací soud z tohoto rozhodnutí vyšel i proto, že předmětem řízení probíhajícího před Městským soudem v Praze bylo právě a jen řešení toho, zda J. T. je z důvodu podjatosti vyloučen z projednávání sporu mezi účastníky, z nichž jedním byla Fio banka, a. s., přičemž v rámci tohoto řízení byl. T. vyslechnut jako svědek. Městský soud v Praze (stejně jako soud prvního stupně) se vypořádal s námitkami žalující strany o ekonomickém prospěchu T. z toho, že jej Fio banka, a. s., do rozhodčích doložek pravidelně prosazuje, jakož i s tím, že jmenovaný působil společně s P. M. v dozorčí radě společnosti V., přičemž oba soudy dospěly k závěru, že předpoklady pro vyloučení T. z projednávání a rozhodování ve věci nejsou dány (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4216/2018).
9. Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání spojuje s právními otázkami:
a) zda jsou obsahově shodné pojmy „spotřebitel“ a „slabší smluvní strana“,
b) zda je třeba posuzovat otázku ekonomické závislosti rozhodce pouze tehdy, jde-li o vztah ze spotřebitelské smlouvy, nebo i v případě, kdy jde o vztah „slabší smluvní strany“ se „silnější smluvní stranou“,
c) zda náleží ochrana korektivem dobrých mravů pouze smluvní straně, která je spotřebitelem (ve vztahu, kdy druhá strana je podnikatelem), ale již nikoliv té straně, která je ve vztahu dvou podnikatelů slabší stranou,
d) zda je v souladu s ustanovením §125 o. s. ř. a zásadou volného hodnocení důkazů, pokud soud vyvozuje konkrétní skutkový závěr o obsahu konkrétního listinného důkazu, který nebyl proveden, na základě toho, že ohledá nevyplněnou typově obdobnou formulářovou listinu a učiní předpoklad, že jiná listina byla určitým způsobem vyplněna, protože tak být vyplněna měla, resp. určitým způsobem bývá vyplňována, a
e) zda je narušením principu rovnosti, pokud si odvolací soud od jednoho z účastníků vyžádal listinu typově obdobnou k dokazované listině za účelem jejího ohledání a následného učinění konkrétních skutkových závěrů, ačkoliv tento důkazní prostředek nebyl ani jedním z účastníků navržen.
10. K bodu a) povinný uvedl, že netvrdil, že smlouvu uzavíral jako spotřebitel, ale jako slabší smluvní strana a v tomto směru také navrhoval důkazy. Podle jeho názoru Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017, neříká, a nelze z něj ani dovodit, že by se soud neměl zabývat existencí judikaturou dovozených důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu v nespotřebitelských věcech, bude-li jejich existenci tvrdit (a k tomu označovat důkazy) účastník řízení. Přitom z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu je současně patrné, že pojmy spotřebitel a slabší strana jsou pojmy obsahově odlišné. Pokud tedy odvolací soud pouze posuzoval, zda povinný uzavíral smlouvu jako spotřebitel, je jeho posouzení nesprávné, neboť v důsledku toho se již nezabýval dalšími otázkami, které měly být v odvolacím řízení vyřešeny.
11. K bodu b) povinný uvedl, že ekonomickou závislost rozhodce je třeba posuzovat vždy. Tím, že se odvolací soud touto otázkou nezabýval, se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012 (uveřejněný pod číslem 29/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], kde stranami sporu byli podnikatelé, přičemž z tohoto rozhodnutí vyplývá, že „v rozhodném znění citovaného předpisu do 31. března 2012 bylo třeba postupovat podle §11 ve spojení s §30 ZRŘ a otázku možné podjatosti rozhodce posuzovat obdobně jako otázku podjatosti soudce podle §14 o. s. ř.“. Za přiměřeného použití o. s. ř. podle §30 ZRŘ lze dospět k závěru, že princip nezávislého a nestranného rozhodování, jenž je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců (bod 52 dovolání).
12. K bodu c) povinný dodal, že ochrana slabší smluvní strany (podnikatele, nikoliv spotřebitele) je otázkou zjišťování její skutečné autonomie vůle nezdeformované její extrémně nevýhodnou vyjednávací pozicí. Dovolatel souhlasí s tím, že se jedná o výjimku z principu rovnosti stran a principu autonomie vůle, nicméně je třeba v každé věci posoudit, zda nedošlo k narušení zásady poctivosti, dobré víry a zákazu zneužití práva. Povinný současně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, v němž se Nejvyšší soud ve věci podnikatele (úvěrové společnosti) a jiného podnikatele (osoby samostatně výdělečné činné) zabýval možností neplatnosti smlouvy o půjčce jako celku pro rozpor s dobrými mravy a vykonatelností rozhodčího nálezu. V této věci se přitom povinný dostal do současné situace v důsledku úpadku svého významného obchodního partnera, a ačkoliv vyvíjel snahu o řešení úvěru jeho restrukturalizací s právní předchůdkyní oprávněné, ta jakékoliv konstruktivní jednání odmítla, dluh zesplatnila a začala povinnému k úrokům z úvěru (PRIBOR + 6,1 % p. a.) účtovat sankční úrok ve výši 33,45 % p. a., který navíc vždy ke konci kalendářního měsíce přičítá k jistině úvěru (bod 64 dovolání).
13. K bodu d) povinný připomněl, že odvolací soud si za účelem zjištění, co bylo obsahem perforací oddělené části, vyžádal od rozhodce obálku, kterou rozhodce v rozhodné době používal pro doručování jím vydaných písemností určených do vlastních rukou adresáta, a dovodil, že na odtrhovací části obálky, jež měla být dovolateli doručována, byly řádně vyplněny všechny údaje podle §50g o. s. ř. Podle povinného odvolací soud postupoval nesprávně, neboť konkrétní údaje jsou na obálku vyplňovány vždy až v souvislosti s konkrétní listinou, která má být v obálce doručována. Podle povinného tak nemohl být náležitě zjištěn skutkový stav. Ve vztahu k nepřímému důkazu, jímž měla být vyžádaná obálka, odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 (uveřejněný pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. K bodu e) povinný uvedl, že odvolací soud porušil princip rovnosti zbraní, jestliže si z vlastní iniciativy vyžádal obálku od rozhodce, ačkoliv to žádná ze stran nenavrhovala, přičemž tato obálka nebyla ani součástí spisu (bod 88 dovolání).
15. Povinný navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
16. Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že povinný nevystupoval v úvěrovém vztahu ani jako spotřebitel, ani jako slabší smluvní strana. Povinný od počátku smluvního vztahu s oprávněnou i s její předchůdkyní Fio bankou, a. s., vystupuje v roli podnikatele, byl seznámen s rozhodčí doložkou, proti které ničeho nenamítal, a to nejen při jejím sjednávání, ale ani při zahájení rozhodčího řízení. Fio banka, a. s., při uzavírání úvěrové smlouvy nezneužila tíživé situace povinného, naopak mu umožnila zkonsolidovat jeho předchozí splatné závazky z podnikání a pomohla mu dostát jeho předchozím splatným závazkům.
17. Oprávněná odmítla, že by rozhodce J. T. byl jakkoliv ekonomicky závislý na ní či na její právní předchůdkyni, jeho ekonomická závislost nebyla ničím relevantním prokázána. Nestrannost rozhodce nebyla povinným jakkoliv zpochybněna a o této věci již pravomocně rozhodl Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 23 Co 155/2018-108.
18. Oprávněná dále zdůraznila, že bylo jednoznačně prokázáno, že rozhodčí nález byl povinnému řádně doručen na adresu jeho bydliště (obálka užitá rozhodcem byla rozhodci vrácena z důvodu, že si povinný písemnost nepřevzal, a to ani v dodatečně poskytnuté lhůtě, a povinný byl upozorněn, do kdy a kde bude zásilka připravena k vyzvednutí). Odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval v souladu s o. s. ř. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl pro nepřípustnost, případně zamítl.
19. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení, zda byla dána pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu.
20. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Takové vady se však z obsahu spisu nepodávají.
21. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v tom směru, že otázkou pravomoci orgánu, který vydal exekuční titul, se exekuční soud musí zabývat bez ohledu na povahu účastníků řízení, tedy i ve vztahu mezi podnikateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016). Nedostatek pravomoci rozhodce je dán též v případě, že je rozhodce ve smyslu §8 ZRŘ vyloučen z projednání a rozhodnutí věci pro porušení principu nezávislosti a nestrannosti rozhodce, tedy je-li evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky jde o případy, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah zjevné ekonomické závislosti [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012 (uveřejněný pod číslem 29/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2130/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 325/2019].
22. Pokud jde o věcný přezkum exekučního titulu, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu věcná správnost exekučního titulu již nemůže být v exekučním řízení přezkoumávána [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014]. Případné vady nalézacího řízení se nepřenášejí do exekučního řízení a věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoliv (ani prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení) v exekučním řízení zpochybněna.
23. V souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv však Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, vyslovil závěr, že se nejedná o věcný přezkum exekučního titulu, je-li ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, zkoumáno, zda je úvěrová smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nicméně pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu (a proto je neplatná i rozhodčí smlouva a není dána pravomoc rozhodce), je třeba zkoumat, za jakých konkrétních okolností byla úvěrová smlouva uzavírána, včetně zohlednění kriterií vytýčených judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2130/2018). Ačkoliv tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není jako takový v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3283/2018).
24. Ohledně vztahu mezi podnikateli, resp. vztahu podléhajícího režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v souvislosti s posouzením okolností uzavírání smlouvy a návaznosti na zkoumání pravomoci rozhodce v exekučním řízení, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 [s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007 (uveřejněný pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí)] tak, že i v obchodněprávních vztazích je možné smlouvu posoudit jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), pokud to odůvodňují veškeré okolnosti, za nichž byla sjednána, a shledá-li soud, že smlouva jako celek odporuje dobrým mravům. Rozhodce povolaný na základě neplatné rozhodčí doložky podle §39 obč. zák. nemá k vydání rozhodčího nálezu pravomoc a byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.
25. V projednávané věci je exekučním titulem rozhodčí nález vydaný dne 8. 9. 2017 rozhodcem J. T., č. j. XY, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit právní předchůdkyni oprávněné Fio bance, a. s., částku 14 350 262,13 Kč s příslušenstvím z titulu plnění ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 17. 2. 2011 mezi Fio bankou, a. s., jako věřitelkou a povinným jako dlužníkem, přičemž povinný při uzavírání smlouvy vystupoval v postavení podnikatele.
26. Povinný v návrhu na zastavení exekuce namítal, že rozhodce byl ekonomicky závislý na věřitelce a následně v průběhu odvolacího řízení doplnil, že postup věřitelky při uzavírání smlouvy o úvěru (a tedy i rozhodčí doložky) byl v rozporu s dobrými mravy, kdy povinnému jako slabší smluvní straně byly v podstatě vnuceny pro něj nepříznivé (likvidační) smluvní podmínky.
27. Odvolací soud nejprve v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se nezabýval námitkou ekonomické závislosti rozhodce, kterou by vzal do úvahy pouze v případě, pokud by dospěl k závěru, že povinný je spotřebitel. Takový postup je v rozporu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu, neboť námitka ekonomické závislosti rozhodce směřuje vůči zpochybnění nezávislosti a nestrannosti rozhodce, jejichž nedostatek má za následek nedostatek pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález, a je třeba se jí zabývat bez ohledu na povahu účastníků vztahu (tedy i ve vztahu mezi podnikateli). Odvolací soud se však následně otázkou nezávislosti a nestrannosti rozhodce přesto věcně a podrobně zabýval (viz bod 25 odůvodnění), a v tomto ohledu je tedy jeho rozhodnutí správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
28. Odvolací soud se ovšem v rozporu s výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu nevypořádal s tvrzením povinného, že vzhledem ke všem okolnostem provázejícím uzavírání smlouvy o úvěru (a tedy i rozhodčí doložky) je smlouva neplatná z důvodu rozporu s dobrými mravy (a tedy není dána pravomoc rozhodce spor rozhodovat). Jeho rozhodnutí je proto v tomto směru neúplné, a tedy nesprávné, a Nejvyšší soud jej z tohoto důvodu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
29. Pokud se týče otázek vznesených dovolatelem pod písm. d) a e), povinný jimi rozporuje skutková zjištění odvolacího soudu a způsob hodnocení důkazů, které však předmětem dovolacího přezkumu být nemohou (§241a odst. 1 o. s. ř.).
30. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 8. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu