ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.2897.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 2897/2021-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinné E. K. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská č. 1297/3, pro 63 339 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 9 EXE 79/2010, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. února 2021, č. j. 20 Co 208/2020-228, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. února 2021, č. j. 20 Co 208/2020-228, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 16. července 2020, č. j. 9 EXE 79/2010-134, zamítl návrh povinné na zastavení a odklad exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 24. února 2010, č. j. 9 EXE 79/2010-12. Povinná podala návrh na zastavení exekuce a odklad exekuce z důvodu tvrzeného rozporu úrokové sazby s dobrými mravy, nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti povinné a neplatné části rozhodčí doložky. Soud prvního stupně zjistil, že v projednávané věci byla exekuce vedena na základě rozhodčího nálezu Mgr. Marka Landsmanna (dále též jen „rozhodce“) ze dne 6. října 2008, č. j. La 3792/08-11, jímž bylo žalované (zde povinné) uloženo zaplatit žalobkyni (zde oprávněné) částku 107 339 Kč s 6% úrokem od 6. srpna 2008 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 600 Kč. Soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že rozhodce měl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu, protože byl ustanoven transparentně v souladu s ustanovením rozhodčí doložky, která stanovovala konkrétní okruh osob, které přicházely v úvahu. Soud zároveň neshledal, že by rozhodce byl v dané věci finančně zainteresován, protože pouhá četnost využití konkrétního rozhodce sama o sobě bez dalších skutečností k ekonomické závislosti rozhodce na oprávněné nevede. Soud dále konstatoval, že úvěruschopnost povinné byla oprávněnou řádně posouzena. Namítala-li povinná rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy, soud dovodil, že úvěrovou smlouvou se povinná zavázala k plnění s RPSN 69,1%, což představuje standartní plnění v rámci nebankovních půjček, a exekuční titul tak ve vztahu k úvěrové smlouvě není v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených důvodů soud prvního stupně dovodil, že není dán důvod pro zastavení exekuce ani pro její odklad.
K odvolání povinné Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. února 2021, č. j. 20 Co 208/2020-228, potvrdil usnesení soudu prvního stupně, když se zcela ztotožnil s jeho závěry. Odvolací soud ohledně námitky ekonomické závislosti rozhodce na oprávněné odkázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které častá opakovanost zápisu totožných jmen rozhodců do rozhodčích smluv sama o sobě nezakládá ekonomickou závislost rozhodce na oprávněném, a tedy ani jeho podjatost s následkem vyloučení rozhodce z rozhodnutí. Podjatost rozhodce odvolací soud neshledal ani po porovnání počtu vydaných rozhodčích nálezů v posuzované době.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná v celém rozsahu dovolání. Dovolatelka předně namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se nezabýval námitkami vznesenými povinnou v odvolacím řízení a pouze stroze odkázal na usnesení soudu prvního stupně. Dále namítala neplatnost úvěrové smlouvy a navázané rozhodčí doložky jako celku (a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11), když považuje předmětnou smlouvu a smluvní podmínky za neplatné pro příčení se dobrým mravům, neboť úvěrová smlouva s úrokem 55,90 % p. a. při poskytnutí jistiny 47.114 Kč na základě smlouvy o úvěru sjednané mezi podnikatelem jako úvěrujícím a spotřebitelem jako úvěrovaným, která obsahuje smluvní pokutu dosahující 50 % z celkové výše úvěru, se zjevně příčí dobrým mravům, celý smluvní konstrukt směřoval jen ke zcela nepřiměřenému obohacení oprávněné a vedl k tomu, že se povinná dostala do exekuce, kde musí splácet nepoměrně vyšší částku, než kolik jí bylo půjčeno. Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tím, že žádným způsobem neporovnal výši úrokové sazby s obvyklou výší úrokových sazeb u úvěrů poskytovaných bankami z hlediska hranice přípustnosti vymezené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005. Rovněž rozhodčí doložka je podle názoru povinné (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019, sp. zn. 33 Cdo 2012/2019) neplatná z důvodu jejího skrytí malým písmem mimo hlavní smlouvu v nepřehledných smluvních podmínkách a rovněž pro své znění, neboť výběr možného rozhodce byl zcela netransparentní. Odvolací soud se nezabýval ani dalšími námitkami povinné, že předmětný úvěr byl zajištěn blankosměnkou „bez protestu“ dle smluvních podmínek, kdy na základě této směnky rozhodce vydal rozhodčí nález, avšak podle povinné rozhodce neměl pravomoc rozhodovat spor ze směnky, neboť rozhodčí doložka danou pravomoc nezakládala. Dále povinná uvedla, že rozhodce byl podjatý z důvodu ekonomické závislosti na oprávněné, neboť vykonával rozhodčí řízení toliko pro oprávněnou a příjmy z této činnosti výrazně převyšovaly jeho příjmy z jiného povolání. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na posouzení právní otázky, zda se má exekuční soud při posouzení, jsou-li dány důvody pro zastavení exekuce na peněžité plnění přisouzené rozhodčím nálezem podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., zabývat mimo jiné i otázkou, zda rozhodčím nálezem přiznaná plnění nejsou ve svém úhrnu ve zjevném rozporu s dobrými mravy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Proto dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné je opodstatněné.
Nejvyšší soud již dříve uzavřel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), že důvodem pro zastavení exekuce vedené na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu sama o sobě není skutečnost, že rozhodčí nález přisoudil plnění, které je v rozporu s dobrými mravy. Současně však dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např. rovněž i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017).
Ačkoliv tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není jako takový v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“).
Pro posouzení přiměřenosti výsledku rozhodčího řízení je na místě zabývat se zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty, na smluvní úrok z poskytnuté částky), s přihlédnutím k možnému zneužití finanční tísně spotřebitele i k míře indicií, které podporují závěr o ekonomické provázanosti rozhodce s oprávněným. Zohlednit je rovněž třeba i způsob ustanovení rozhodce, míru a odůvodněnost pasivity povinného – spotřebitele, který své námitky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i hmotněprávní výhrady k plnění, které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesl již při podpisu rozhodčí smlouvy, případně v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „z. r. ř.“. Toto zkoumání je třeba provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i komplexně v celkovém úhrnu. Argumentací a maiori ad minus pak nelze než dovodit, že tentýž způsob posouzení je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
Při vyhodnocení zda a do jaké míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy, soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci zastaví podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř., aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je na místě zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. odůvodnění nálezu Ústavní soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Přitom je třeba přihlédnout k tomu, že Ústavní soud již dříve v souvislosti s formulářovými smlouvami uzavíranými se spotřebiteli dovodil, že postupy, kdy jsou mimo jiné spotřebitelům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že spotřebitel smlouvu podepsal a byl s ním srozuměn. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů by neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či obdobně obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12; tyto závěry Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, přičemž v tomto případě byla sjednána rozhodčí doložka v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %, součástí formulářově předtištěných všeobecných obchodních podmínek byla ujednání o zajištění prostřednictvím dvou biankosměnek a o souboru sankcí (smluvních pokut) dopadajících na dlužníka a Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 191/11, a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce].
Obecné soudy jsou rovněž povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet (jeho úvěruschopnost). Nedošlo-li k tomu, bylo by možné hodnotit úvěrovou smlouvu jako rozpornou s dobrými mravy, a v této souvislosti i jako neplatnou na ni navazující rozhodčí smlouvu, čímž by zanikla pravomoc rozhodce a byl by dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Posouzení, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).
Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k závěru, že úvěrová smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, aniž by provedl komplexní posouzení věci s ohledem na výše uvedené závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nejsou jeho závěry o mravnosti smlouvou o úvěru sjednaných a rozhodčím nálezem přiznaných smluvních pokutách a úrocích provedeny v úplnosti. Jelikož právní posouzení odvolacího soudu je prozatím neúplné a tudíž i nesprávné, je na místě jeho rozhodnutí zrušit. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení považoval dovolací soud za nadbytečné zabývat se dalšími námitkami dovolatelky.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém se bude odvolací soud zabývat i dalšími námitkami vznesenými povinnou v odvolacím řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 10. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu