ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.2965.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 2965/2020-574
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného J. S. , narozeného XY, bytem XY, proti povinné D. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, LL.M., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, pro 270 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 49 EXE 5235/2010, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. května 2020, č. j. 24 Co 145/2020-534, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) usnesením ze dne 21. 10. 2019, č. j. 49 EXE 5235/2010-503, zamítl návrh povinné ze dne 9. 7. 2018, doplněný dne 17. 5. 2019 a dne 27. 5. 2019, na zastavení exekuce dříve vedené u soudního exekutora JUDr. Milana Bronce, Exekutorský úřad České Budějovice (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 8 EX 115/10 a skončené úplným vymožením pohledávky oprávněného, jejího příslušenství a nákladů exekuce. Soud prvního stupně tak učinil poté, co jím vydané usnesení ze dne 27. 9. 2018, č. j. 49 EXE 5235/2010-359, změnil k odvolání povinné Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „odvolací soud“ či „krajský soud“) usnesením ze dne 28. 11. 2018, č. j. 24 Co 1527/2018-379, tak, že se exekuce nezastavuje, jelikož nebylo dostatečně zjištěno, zda byl v této věci exekuční titul - směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 17. 2. 2003, č. j. Sm 260/2002-9 (dále „exekuční titul“) - řádně doručen bývalému manželu povinné J. Š. (narozenému XY; dále jen „manžel povinné“), v této souvislosti zda se exekuční titul stal vykonatelným a zda je dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“).
2/ Soud prvního stupně usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce odůvodnil tím, že podkladový exekuční titul byl manželovi povinné řádně doručen podle §46 odst. 4, odst. 5 o. s. ř., ve znění účinném ke dni 19. 3. 2003, tj. náhradním způsobem na adresu jeho tehdejšího trvalého bydliště v XY, neboť zákonná domněnka o skutečném pobytu manžela povinné na uvedené adrese v březnu 2003 nebyla provedenými důkazy vyvrácena, konkrétně nebylo prokázáno, že by po zmiňovanou dobu skutečně pobýval na adrese XY. Exekuční titul proto nabyl vykonatelnosti a důvod pro zastavení exekuce není dán.
3/ Odvolací soud k odvolání povinné usnesením ze dne 15. 5. 2020, č. j. 24 Co 145/2020-534, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). S odkazem na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně doplnil, že ani v řízení (zahájeném odpůrčí žalobou ze dne 29. 9. 2005) vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 377/2005, jehož předmětem bylo posouzení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 3. 2. 2003, uzavřené mezi povinnou a jejím manželem, žádný z účastníků nenamítal, že by exekuční titul nebyl doručen. Manžel povinné se o doručení exekučního titulu začal zajímat až podáním došlým krajskému soudu dne 6. 11. 2006 (v souvislosti s přečtením článku JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D.) a teprve v dopise ze dne 15. 1. 2007 vznesl námitku ohledně (ne)doručení exekučního titulu.
4/ Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „ zda byly ze strany odvolacího soudu naplněny požadavky procesní normy upravené v ust. §157 odst. 2 o. s. ř., tj. požadavky na řádné odůvodnění (potažmo přezkoumatelnost) rozhodnutí, a to v souvislosti s požadavky na správné hodnocení jednotlivých důkazů dle ust. §132 o. s. ř. “
5/ K rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolatelka uvedla, že odvolací soud nehodnotil důkazy v souladu se zákonem a nedostatečně zdůvodnil, z jakých důkazů a závěrů vycházel. Jestliže se v napadeném usnesení omezil na převzetí závěrů soudu prvního stupně, nedostál požadavku Nejvyššího soudu (ve znění rozsudku ze dne 25. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008) co do řádného odůvodnění rozhodnutí, jakož i požadavku na přezkoumatelnost rozhodnutí, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019, sp. zn. 22 Cdo 269/2019. Dovolatelka dále poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, podle kterého rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) i tehdy, jestliže z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových zjištění anebo pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy (k právnímu posouzení věci).
6/ Oprávněný se k dovolání nevyjádřil.
7/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
8/ Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
9/ Byť dovolatelka ohlásila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1, 3 o. s. ř., z obsahu jejího dovolání je zcela zřejmé, že předestřená argumentace je opozicí výlučně skutkovou, soustředěnou do polemiky se správností hodnocení důkazů ve vztahu ke zjištění faktického pobytu manžela dovolatelky v době doručování exekučního titulu. Požadavkem dovolatelky, aby dovolací soud rozhodl jinak než soud odvolací - a to dokonce oproti zjištěním odvolacího soudu a soudu prvního stupně na podkladě dovolatelkou odlišně konstruovaného skutkového stavu věci - nelze řádně založit předpoklad přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podána ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2016, sp. zn. 20 Cdo 278/2016).
10/ Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu bez dalšího nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí, jež se podle jejího názoru omezilo na prostý odkaz ohledně skutkových zjištění a právního posouzení věci soudem prvního stupně, oznamuje tím pouze vadu řízení, která sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (tím může být jen nesprávné právní posouzení věci - viz opět §241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejíž případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě - v posuzované věci nenaplněné - přípustnosti dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
11/ Nad rámec předchozích úvah dovolací soud neshledal v postupu odvolacího soudu zásadní rozpor s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle které vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (z mnoha rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019, sp. zn. 32 Cdo 3775/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2019, sp. zn. 25 Cdo 3544/2018).
12/ Dovolací soud pro úplnost (a se zřetelem k rozhodovací praxi Ústavního soudu) poznamenává, že jakkoliv je odůvodnění napadeného rozhodnutí stručnější, vyhovuje požadavkům §157 o. s. ř. a není pochyb o tom, že dovolatelkou vytýkané (tvrzené) nedostatky nebyly na újmu uplatnění jejích práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013).
13/ Dovolací soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14/ Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v tomto případě neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 6. 2021
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu