ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.3282.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 3282/2020-559
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné OOO Filbert , se sídlem v Petrohradě, Maršála Govorova 35/5, Ruská federace, registrační číslo 1107847250961, zastoupené JUDr. Janem Kohoutem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti povinnému M. P. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Viktorem Rytikovem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 341/15, pro 37 513 428,54 RUB s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 27 EXE 158/2017, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2020, č. j. 11 Co 163/2019-493, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 29 729,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Viktora Rytikova.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 8. 4. 2019, č. j. 27 EXE 158/2017-412, zastavil exekuci vedenou u tohoto soudu pod sp. zn. 27 EXE 158/2017 a u pověřeného soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise pod sp. zn. 139 EX 22193/16 (výrok I.). Oprávněné uložil zaplatit povinnému náklady řízení, jež budou vyčísleny v samostatném usnesení (výrok II.). Dále jí uložil zaplatit náklady exekuce soudnímu exekutorovi Mgr. Marcelu Kubisovi s tím, že budou vyčísleny v samostatném usnesení (výrok III.), a povinného a soudního exekutora vyzval, aby vyčíslili a doložili náklady řízení a náklady exekuce ve stanovené lhůtě (výrok IV.).
2. Okresní soud vyšel z následujících zjištění:
- Rozsudkem Centrálního okresního soudu ve Voroněži ze dne 23. 12. 2010, č. j. 2-4667/2010, bylo povinnému mimo jiné uloženo zaplatit tehdy oprávněné OAO „BaltijskijBank“ částku 49 748 763,30 RUB (dále jen „exekuční titul“). Usnesením Voroněžského oblastního soudu ze dne 19. 5. 2011, č. 33-2749, byl exekuční titul ponechán beze změny. Usnesením Centrálního okresního soudu ve Voroněži ze dne 11. 3. 2016, č. j. 2-4667/2010, bylo rozhodnuto o změně žalobce označené občanskoprávní věci s tím, že právním nástupcem OAO „BaltijskijBank“ je oprávněná v rozsahu 37 513 428,54 RUB vůči povinnému.
- Rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu pro Vologodskou oblast ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. A13-14297/2015, byla vyhlášena insolvence (úpadek) na povinného a byl ustanoven finanční správce majetku povinného. Usnesením téhož soudu ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. A13-14297/2015, byly prodlouženy úkony realizace majetku povinného ode dne 26. 11. 2016 o 6 měsíců a projednání zprávy finančního správce bylo nařízeno na 3. 5. 2017. Dalším usnesením téhož soudu ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. A13-14297/2015, byla pohledávka oprávněné ve výši 37 513 428,54 RUB shledána oprávněnou a zařazena do třetí skupiny rejstříků pohledávek věřitelů povinného. Inventarizačním soupisem majetku ze dne 1. 1. 2015, zprávou finančního správce ze dne 11. 2. 2017 a průvodním dopisem ke znaleckému posudku vzal soud za prokázané, že v rámci insolvenčního řízení vedeného proti povinnému pod sp. zn. A13-14297/2015 není zahrnut majetek na území České republiky. To rovněž vyplynulo i z výzvy k poskytnutí údajů ze strany finančního správce vůči povinnému ze dne 7. 12. 2015 s odpovědí povinného ze dne 18. 1. 2016.
3. Okresní soud poté řešil, zda v dané věci lze vést exekuční řízení podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dále též jen „ex. řád“ (§37 odst. 2 ex. řádu), nebo zda lze vést pouze výkon rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“, tedy prostřednictvím soudu. Posuzoval tedy, jak je třeba vykládat čl. 54 a násl. Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1982 (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 95/1983 Sb. – dále též jen „Mezinárodní smlouva“), tedy zda pod pojem „návrh na nařízení výkonu rozhodnutí“ lze zahrnout i pojem „exekuční návrh“. Za pomoci pravidel obsažených ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb. – dále též jen „Vídeňská úmluva“) dospěl k závěru, že Mezinárodní smlouva nemohla mít na zřeteli exekuční řízení, jestliže ex. řád je účinný teprve od 1. 5. 2001.
4. Jestliže není možné použít Mezinárodní smlouvu, okresní soud zkoumal, zda lze vést exekuční řízení, tj. zda jsou splněny podmínky stanovené v §37 odst. 2 ex. řádu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 20 Cdo 4663/2015, 20 Cdo 1349/2016, 20 Cdo 5882/2016, 20 Cdo 478/2018 a 20 Cdo 1754/2018) dospěl k závěru, že exekuční řízení lze vést jen tehdy, došlo-li k předchozímu uznání exekučního titulu (exekuční řízení bylo zahájeno v roce 2017). Z uvedeného důvodu, aniž by se soud zabýval dalšími námitkami, exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil.
5. Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil, ve výroku II. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že postup podle Mezinárodní smlouvy není možný, neboť ta neupravuje vedení exekuce prostřednictvím soudního exekutora, ale pouze výkon rozhodnutí prostřednictvím soudu. Vedení exekuce neumožňuje ani ustanovení §37 odst. 2 ex. řádu ve vazbě na zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále též jen „ZMPS“). Uvedl, že v daném případě nelze postupovat ani podle §16 ZMPS, neboť podmínku přihlédnutí nemůže činit jiný orgán než soud jakožto orgán veřejné moci. Také z čl. 56 odst. 1 a 2 Mezinárodní smlouvy, v němž je popsán způsob uznání a výkonu rozhodnutí, je jasně deklarováno, že je to právě soud, který rozhoduje o uznání a nařízení výkonu rozhodnutí. Krajský soud rovněž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016, jehož závěry jsou aplikovatelné i v souzené věci.
6. Oprávněná v dovolání nesouhlasí s právním posouzením věci a přípustnost dovolání spojuje s otázkou, „zda je namístě vykládat Mezinárodní smlouvu tak, že v ní použitý výkon rozhodnutí zahrnuje i exekuci podle právních předpisů České republiky, nebo nikoliv“. Pro případ, že by Nejvyšší soud dovodil, že tato otázka již byla judikaturou vyřešena, je podle oprávněné přípustnost dovolání založena na posouzení otázky, která již byla Nejvyšším soudem vyřešena, ale má být posouzena jinak. Přitom nastiňuje dvě otázky:
- Je namístě vykládat §16 ZMPS tak, že pro účely exekuce zahraničního (pocházejícího z jiného než členského státu EU) exekučního titulu je nezbytné uznání tohoto exekučního titulu ve zvláštním řízení podle §16 odst. 2 ZMPS?
- Je namístě §16 odst. 3 ZMPS vykládat tak, že pokud jde o přihlédnutí k zahraničnímu exekučnímu titulu, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu veřejné moci, postačuje přihlédnutí exekučního soudu při vydávání pověření exekutora, potažmo přihlédnutí soudního exekutora při dalších krocích v rámci exekučního řízení?
7. Oprávněná namítá, že pojem „výkon rozhodnutí“ použitý v Mezinárodní smlouvě zahrnuje i exekuci podle ex. řádu. Z formulace užité ve Vídeňské úmluvě vyplývá, že výrazy použité ve smlouvě mají být vykládány v souladu s obvyklým významem použitých výrazů. Právní skutečnost má být posuzována v souladu s právem účinným v době, kdy tato skutečnost nastane, a pokračující existence práva musí odpovídat vývoji celého právního systému (Yearbook of International Law Commission, 1964. Volume II. New York: United Nations, 1965. s. 9. odst. 4).
8. Dodala, že v případě, že by byl zrušen v českém právu výkon rozhodnutí, byla by eliminována aplikace Mezinárodní smlouvy a výkonu a uznání rozhodnutí podle ní. Mezinárodní smlouvu je třeba vykládat jako celek a nelze přehlédnout doložku rovného zacházení obsaženou v jejím čl. 1 odst. 1. Výklad předestřený soudy zcela popírá principy obsažené v tomto článku. Jestliže je exekuční řízení zatíženo řízením o uznání exekučního titulu, je zřejmé, že dovolatelka je znevýhodněna oproti jiným subjektům z České republiky. Nesouhlasí s aplikací judikatury Nejvyššího soudu, která se týká výkonu rozhodnutí vydaného v zemi, s níž nemá Česká republika žádnou smlouvu. Stejně tak nelze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 74/1959 Sb. – dále jen „Newyorská úmluva“), která neobsahuje doložku stejného zacházení. Podle dovolatelky generální závěr týkající se výkladu §16 odst. 2 ZMPS lze také použít jen na subjekty států, které neuzavřely s Českou republikou žádné mezinárodní smlouvy o výkonu a uznání rozhodnutí, ale nemůže obstát z pohledu mezinárodněprávních závazků České republiky plynoucích z mezinárodní smlouvy.
9. Dovolatelka je názoru, že §37 odst. 2 písm. b) ex. řádu umožňuje vést i exekuci na základě čl. 56 odst. 2 Mezinárodní smlouvy, že se soud omezí jen na zjištění, zda jsou splněny podmínky této smlouvy a pověří exekutora vedením exekuce. Připomněla, že podle úpravy ex. řádu účinného do 31. 12. 2012 bylo možné vést exekuci i podle cizího rozhodnutí, protože exekuci nařizoval soud. Jestliže Česká republika jednostranně zúžila možnost vedení exekuce, porušila tím jednostranně své mezinárodní závazky. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se návrh na zastavení exekuce zamítá.
10. Povinný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem odvolacího soudu a uvedl, že Mezinárodní smlouva výslovně předpokládá pouze možnost soudního výkonu cizího rozhodnutí, nikoli i výkonu exekučního prostřednictvím soudního exekutora. Pojmy v mezinárodní bilaterální smlouvě je třeba vykládat podle jejich významu v době sjednání smlouvy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Nd 444/2016), čímž je vyvrácena námitka oprávněné, že výraz „výkon rozhodnutí“ použitý v Mezinárodní smlouvě je zapotřebí vykládat v souladu s obvyklým významem použitých výrazů, tedy že zahrnuje i exekuci ve smyslu současného ex. řádu. Vzhledem k tomu, že v době sjednání Mezinárodní smlouvy neexistovala možnost vést výkon rozhodnutí jinak než u soudu, je zřejmé, že Mezinárodní smlouva nemohla mít na mysli podmínky exekučního řízení. Výklad odvolacího soudu neznamená z pohledu ruských státních příslušníků porušení aplikační přednosti mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky, protože oprávněný má možnost si vybrat, kterým ze způsobů se domůže uspokojení své pohledávky. V souladu s §37 odst. 2 písm. b) ex. řádu lze exekuci prostřednictvím ex. řádu provést pouze podle cizího rozhodnutí, které bylo uznáno na základě zvláštního rozhodnutí českého soudu podle §16 odst. 2 ZMPS. Konečně rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na otázce, zda je namístě vykládat §16 odst. 3 ZMPS tak, že pokud jde o přihlédnutí k zahraničnímu exekučnímu titulu, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu veřejné moci, postačuje přihlédnutí exekučního soudu při vydávání pověření exekutora. Odvolací soud totiž pouze dovodil právní závěr, že podmínku přihlédnutí nemůže učinit jiný orgán než soud jako orgán veřejné moci, z čehož vyplývá závěr, že takové přihlédnutí nepřísluší soudnímu exekutorovi, který orgánem veřejné moci není. Povinný navrhl, aby dovolací soud dovolání oprávněné odmítl, případně zamítl.
11. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
12. Podle §37 odst. 2 písm. b) ex. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 oprávněný může podat exekuční návrh podle tohoto zákona, není-li exekučním titulem rozhodnutí o péči o nezletilé děti, ve věcech ochrany proti domácímu násilí, orgánů Evropské unie nebo cizí rozhodnutí; návrh však lze podat tehdy, má-li být exekuce vedena podle rozhodnutí o výživném na nezletilé děti nebo podle cizího rozhodnutí, u něhož bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy nebo rozhodnuto o uznání.
13. Podle §16 odst. 2 věty čtvrté ZMPS soud o uznání rozhoduje rozsudkem; jednání nemusí nařizovat.
14. Podle čl. 1 odst. 1 Mezinárodní smlouvy občané jedné smluvní strany požívají na území druhé smluvní strany stejné právní ochrany svých osobních a majetkových práv jako vlastní občané.
15. Podle čl. 54 odst. 1 Mezinárodní smlouvy smluvní strany za podmínek stanovených v této smlouvě uznávají a vykonávají tato rozhodnutí vydaná na území druhé smluvní strany:
a) rozhodnutí justičních orgánů v občanských, pracovních a rodinných věcech majetkové povahy, jakož i soudem schválené smíry v těchto věcech (dále jen „rozhodnutí“),
b) rozhodnutí soudů v trestních věcech týkající se náhrady škody.
16. Podle čl. 54 odst. 2 Mezinárodní smlouvy rozhodnutí uvedená v písmenu a) se uznávají a vykonávají, jestliže se týkají právních vztahů vzniklých po 9. květnu 1958, tj. po vstupu v platnost Smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci ve věcech občanských, rodinných a trestních z 31. srpna 1957. Rozhodnutí uvedená v písmenu b) se uznávají a vykonávají, byla-li vydána po vstupu v platnost uvedené smlouvy.
17. Podle čl. 55 odst. l Mezinárodní smlouvy návrh na výkon rozhodnutí se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Tento soud postoupí návrh způsobem stanoveným v článku 3 soudu příslušnému o návrhu rozhodnout. Má-li navrhovatel výkonu rozhodnutí bydliště nebo přechodný pobyt na území smluvní strany, kde má být rozhodnutí vykonáno, může být návrh podán také přímo u příslušného soudu této smluvní strany.
18. Podle čl. 55 odst. 2, 3 a 4 Mezinárodní smlouvy náležitosti návrhu na výkon rozhodnutí se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území má být výkon proveden. K návrhu se připojí:
a) rozhodnutí nebo ověřený opis tohoto rozhodnutí spolu s potvrzením o nabytí právní moci a vykonatelnosti nebo o vykonatelnosti před nabytím právní moci, pokud to nevyplývá z rozhodnutí samého,
b) potvrzení o tom, že účastník, proti kterému bylo rozhodnutí vydáno a který se řízení nezúčastnil, byl řádně a včas předvolán k řízení a v případě procesní nezpůsobilosti byl řádně zastoupen. Návrh na výkon rozhodnutí a jeho přílohy je třeba opatřit ověřeným překladem do jazyka dožádané smluvní strany; zasílají se s potřebným množstvím stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal u justičního orgánu, který bude rozhodovat o výkonu, a každý účastník dostal jeden stejnopis.
19. Podle čl. 56 odst. l Mezinárodní smlouvy k uznání a nařízení výkonu rozhodnutí ve věcech uvedených v článku 54 je dána pravomoc soudu smluvní strany, na jejímž území má být rozhodnutí vykonáno.
20. Podle čl. 56 odst. 2 Mezinárodní smlouvy soud, který rozhoduje o uznání a nařízení výkonu rozhodnutí, se omezí na zjištění, zda jsou splněny podmínky stanovené touto smlouvou. Zjistí-li, že tyto podmínky jsou splněny, nařídí výkon rozhodnutí.
21. Podle čl. 10 Ústavy České republiky jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
22. Mezinárodní smlouva v čl. 54 a násl., jež se týkají uznání a výkonu rozhodnutí v majetkových věcech, stanovila pravidla, jakým způsobem má navrhovatel postupovat, žádá-li o výkon rozhodnutí. Stanovený postup má garantovat, že oprávněnému se dostane stejného zacházení a stejné ochrany práv a povinností jako v případě, kdy podává návrh na výkon rozhodnutí český občan. V době uzavírání Mezinárodní smlouvy byl výkon rozhodnutí upraven (pouze) příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.
23. Od 1. 5. 2001 nabyl účinnosti ex. řád, který umožňuje za podmínek stanovených tímto zákonem provádět nucený výkon exekučních titulů (včetně cizích) soudními exekutory (§1 ex. řádu). Do 31. 12. 2012, kdy soud sám nařizoval exekuci a jejím prováděním pověřoval soudního exekutora (§44 odst. 2 ex. řádu), zákon nestanovil zvláštní úpravu pro výkon cizích rozhodnutí. Od 1. 1. 2013, kdy soud již exekuci nenařizuje, je v §37 odst. 2ex. řádu upraveno, za jakých podmínek lze vykonat cizí rozhodnutí, přičemž výkon některých cizích rozhodnutí se zpřísnil tím, že současně s exekučním návrhem musí oprávněný předložit rozhodnutí o uznání exekučního titulu.
24. Nejvyšší soud se již zabýval otázkou výkonu rozhodnutí vydaného ve státě, s nímž není Česká republika vázána žádnou mezinárodní smlouvou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016, uveřejněné pod číslem 110/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a dále v případě, kdy se jednalo o cizí rozhodčí nález a výkon rozhodnutí se řídil Newyorskou úmluvou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016). V dalším rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5882/2016, uveřejněném pod číslem 146/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) bylo mimo jiné také řešeno, zda při výkonu rozhodčího rozsudku vydaného na území Slovenské republiky je třeba postupovat podle Newyorské úmluvy nebo podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, uveřejněné pod č. 209/1993 Sb. (dále též jen „Smlouva“), a zda v případě, kdy by bylo postupováno podle Smlouvy, lze vést také exekuční řízení bez toho, aby došlo k uznání rozhodnutí. Nejvyšší soud s odkazem na usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016, vyložil, proč nelze rozhodčí nález, který smluvní stát vykonává podle předpisů o řízení, jež platí pro jeho území, vykonat v exekučním řízení, jestliže nebylo ve vztahu k němu vydáno ve smyslu §37 odst. 2 ex. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 rozhodnutí o jeho uznání (znění §37 odst. 2 ex. řádu se vztahu k výkonu cizích rozhodnutí nezměnilo ani od 1. 1. 2014). Pokud jde o Smlouvu, Nejvyšší soud uzavřel, že Smlouva nejenže nenabízí způsob, kterým by na základě aplikační přednosti cizí rozhodčí nález v exekučním řízení byl vykonatelný, nýbrž svým zněním naopak předpokládá možnost výkonu pouze cestou výkonu soudního, což se podává z jazykového výkladu jejího čl. 24, pakliže je stanoveno, že návrh na uznání a výkon rozhodnutí se podává přímo příslušnému soudu smluvní strany, na jejímž území se má rozhodnutí uznat a vykonat. Přestože následně odst. 3 téhož ustanovení stanoví, že soud se omezí toliko na splnění podmínek uvedených v čl. 22 a 23 a jestliže zjistí, že jsou splněny, rozhodnutí uzná nebo nařídí jeho výkon, jest zde opět výslovně uveden pouze soud jakožto orgán veřejné moci způsobilý danou věc posoudit a cizí rozhodnutí vykonat.
25. Nejvyšší soud nemá důvod se v souzené věci od tohoto závěru odchýlit, jestliže čl. 24 odst. 1 Smlouvy je shodný s čl. 54 odst. 1 Mezinárodní smlouvy v tom, že návrh na uznání a výkon rozhodnutí se podává u soudu (okresní soud akceptoval podání návrhu přímo u českého soudu), stejně tak se shoduje text čl. 24 odst. 3 Smlouvy s čl. 56 odst. 2 Mezinárodní smlouvy, že soud, který rozhoduje o uznání a nařízení výkonu rozhodnutí, se omezí na zjištění, zda byly splněny podmínky v čl. 22 a 23 (podmínky smlouvy), a jestliže zjistí, že splněny byly, nařídí výkon rozhodnutí. Rovněž je v případě obou smluv shodný čl. 1 o stejné ochraně práv občanů obou smluvních stran, jehož nedodržování dovolatelka napadá.
26. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání oprávněné přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání oprávněné bylo odmítnuto a povinný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za jeden úkon právní služby advokáta (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 24 270 Kč [sazba z tarifní hodnoty 10 549 901,51 Kč odpovídající částce 37 513 428,54 RUB ke dni 13. 4. 2021 podle kurzu vyhlášeného Českou národní bankou; §1 odst. 2, §6 odst. 1, §8 odst. 1, §7 bod 7, §11 odst. 3, odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést, ve výši 5 159,70 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy 29 729,70 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. 5. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu