ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.330.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 330/2021-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného J. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, proti povinnému E. T. , bytem XY, adresa pro doručování: XY, zastoupenému Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Barrandova 1920/7a, pro 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 52 EXE 1865/2019, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2020, č. j. 54 Co 191/2020-86, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 4. 2020, č. j. 52 EXE 1865/2019-66, kterým byl zamítnut návrh povinného ze dne 20. 11. 2019 na zastavení exekuce.
2. Soud prvního stupně, resp. též soud odvolací posuzoval, zda jsou v daném případě podmínky pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“. Povinný totiž v návrhu na zastavení exekuce namítal, že exekuční titul – rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 30 Cm 19/2019-89, není vykonatelný, neboť mu nebyl účinně doručen dnem 16. 9. 2019 uložením na poště podle evidenční adresy trvalého pobytu, nýbrž dnem 23. 10. 2019 spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce. Proto své odvolání proti exekučnímu titulu u nalézacího soudu považuje za včasné.
3. Odvolací soud dospěl k závěru, že sama skutečnost, že proti exekučnímu titulu podal povinný dne 7. 11. 2019 odvolání, exekuční titul nevykonatelným nečiní, neboť takové účinky má toliko podání odvolání včasného. V projednávané věci tedy rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce spočívá na posouzení účinků doručení exekučního titulu povinnému a posouzení včasnosti podaného odvolání. Závěr soudu prvního stupně, že účinky doručení exekučního titulu povinnému nastaly dnem 16. 9. 2019 dle §49 odst. 4 o. s. ř. uplynutím lhůty deseti dnů od doby, kdy byla písemnost (exekuční titul) doručovaná povinnému poštou na adresu jeho trvalého pobytu evidovanou v evidenci obyvatel uložená na poště a připravená k vyzvednutí, je správný. Nalézací soud doručoval exekuční titul povinnému poštou podle §45 odst. 3 písm. a) o. s. ř. za situace, kdy povinný neměl zřízenu datovou schránku, na adresu místa trvalého pobytu [§46b písm. a) o. s. ř. ] vedenou dle zvláštního předpisu (§10 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů), přičemž není rozhodné, že povinný se na této adrese nezdržoval a o uložení písemnosti na poště se nedozvěděl. Povinný totiž nalézacímu soudu jinou doručovací adresu nesdělil ani nevyužil možnosti evidence jiné doručovací adresy v evidenci obyvatel. Stejně tak není rozhodné, že nalézací soud v jiném řízení doručoval povinnému písemnosti na jinou adresu než trvalého pobytu. Bylo věcí povinného, aby doručovací adresu sdělil nalézacímu soudu a požádal o doručování na ni, případně aby ji nahlásil do informačního systému evidence obyvatel.
4. Proti výše uvedenému usnesení podal povinný dovolání. Přípustnost dovolání spojuje s vyřešením právní otázky, zda je soud při doručování písemnosti povinen zjišťovat existenci jiné adresy ve smyslu §46a odst. 1 o. s. ř., na které lze adresáta zastihnout, respektive zda je soud povinen vedle adresy pro doručování podle §46b o. s. ř. adresátu současně doručovat i na adresu, která mu byla sdělena v průběhu jiného řízení, tedy která je soudu známa z jeho úřední činnosti, přičemž tato otázka doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolatel svůj návrh na zastavení exekuce mimo jiné odůvodňuje právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení ze dne 1. 8. 2016, č. j. 20 Cdo 3176/2016-92. Podle povinného se exekuční titul nestal vykonatelným, když mu nebyl řádně doručen, respektive byl mu doručen až spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce. Odesílající soud - Městský soud v Praze pochybil při doručování exekučního titulu tím, že jej kromě adresy pro doručování podle §46b odst. 1 o. s. ř. současně neodeslal i na adresu podle §46a odst. 1 o. s. ř., tedy i na jinou adresu, na které by dovolatel byl zastižen. Jinou adresou byla v tomto případě adresa dovolatele, která byla Městskému soudu v Praze sdělena v rámci jiné věci vedené pod sp. zn. 55 Cm 10/2019 a na kterou mu tento soud veškeré písemnosti i odesílal.
5. Dovolatel současně odkázal na sjednanou službu odnášky zásilek, která ovšem v případě doručování exekučního titulu neproběhla. S ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, zejména na existenci dobré víry dovolatele v doručování písemností na soudu (z jiného u něj probíhajícího řízení) známou adresu, bylo dle povinného porušeno právo na spravedlivý proces.
6. K závěru, že soud nemá jakoukoliv zákonnou povinnost vyhledávat před odesláním každé jednotlivé zásilky v interním systému soudu či jednotlivých spisech všech soudních agend případnou doručovací adresu sdělenou účastníkem v jiném řízení vedeném týmž soudem, odkazuje povinný na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 25. 09. 2013, č. j. 21 Cdo 2759/2012 a další), týkající se otázky ustanovení opatrovníka. Jestliže soudy z důvodu zachování práv a oprávněných zájmů jednotlivých účastníků při rozhodování o ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř. z moci úřední vyhledávají adresy těchto účastníků mimo jiné i ve svých soudních spisech, měl tak podle dovolatele učinit i nalézací soud v daném řízení.
7. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a exekuci zastavil, popř. aby usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil. Dovolatel dále žádá, aby soud rozhodl o nákladech řízení tak, že přizná dovolateli právo na náhradu nákladů řízení. Dovolatel rovněž navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §243 o. s. ř. odložil vykonatelnost napadeného usnesení, neboť probíhající exekucí byl postižen veškerý majetek dovolatele, čímž mu hrozí závažná újma.
8. Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že argumentace povinného o tom, že soud měl doručovat na jeho "známou adresu", protože na tuto adresu mu soud doručoval písemnosti v jiném soudním řízení, je čistě účelová a povinný interpretuje právní úpravu zcela v rozporu s ustálenou soudní judikaturou. Soud nemá jakoukoliv zákonnou povinnost vyhledávat před odesíláním každé jednotlivé zásilky v interním systému soudu či jednotlivých spisech všech soudních agend případnou doručovací adresu sdělenou účastníkem řízení (povinným) v jiném řízení u téhož soudu. Pokud účastník řízení chce, aby mu soud doručoval na jinou adresu, než je adresa trvalého bydliště uvedená v centrální evidenci obyvatel, v případě, že mu není doručováno elektronicky nebo nemá v centrální evidenci uvedenou adresu pro doručování, musí soudu sám v rámci daného řízení tuto jinou adresu sdělit. Tyto závěry vyplývají mimo jiné i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1670/2015, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3176/2016 či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10. Pokud povinný argumentuje pochybením poštovního doručovatele, který nerespektoval soukromoprávní smlouvu mezi povinným a tímto doručovatelem ohledně místa doručení jeho zásilek, pak uvedená okolnost nemůže mít a ani nemá vliv na řádnost doručení rozsudku. Soud v rámci doručování rozsudku postupoval zcela v souladu s platnými právními předpisy. S ohledem na shora uvedené oprávněný navrhuje, aby bylo dovolání povinného odmítnuto a soud rozhodl o nákladech řízení tak, že přizná oprávněnému právo na náhradu nákladů řízení.
9. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen o. s. ř.
10. Dovolání není přípustné.
11. Podle ustanovení §46a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009, adresátu se doručuje na adresu pro doručování, lze mu rovněž doručit na kterémkoliv jiném místě, na němž bude zastižen.
12. Podle ustanovení §46a odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009, jestliže o to adresát požádá, soud doručuje na jinou adresu nebo elektronickou adresu, kterou mu sdělil, nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, zejména může-li to přispět k urychlení řízení. Tato adresa je pro dané řízení adresou pro doručování .
13. Podle ustanovení §46b písm. a) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014, neuvedl-li adresát ve svém podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu adresu místa v České republice, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je adresou pro doručování u písemnosti doručované prostřednictvím doručujícího orgánu, účastníka řízení nebo jeho zástupce u fyzické osoby adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti; není-li taková adresa evidována, adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního právního předpisu nebo adresa místa pobytu cizince na území České republiky podle druhu pobytu cizince.
14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede takovou adresu pro doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3187/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1907/2016, též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3538/11, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1281/16).
15. Adresou pro doručování se v občanském soudním řízení rozumí adresa, na niž soud odesílá listiny, na niž se listina adresátu doručuje nebo na niž se činí pokus o její odevzdání příjemci a na niž nastává doručení listiny, i když ji adresát nebo příjemce nepřevzali. Zákon umožňuje, aby si adresát zvolil, kam mu budou písemnosti doručovány. Příjemce si tedy může zvolit jako adresu pro doručování jakékoli místo v ČR. Je třeba, aby z tohoto úkonu účastníka bylo zřejmé srozumění osoby s tím, že na takto uvedenou adresu jí bude soudem doručováno. Pouze tehdy se jedná o volbu adresy pro doručování a takto zvolená adresa se stává adresou pro doručování, avšak pouze pro dané řízení. Takto je určena adresa pro doručování až do skončení konkrétního soudního řízení, nedojde-li v pozdějším podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu ke změně (k tomuto srov. Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. Občanský soudní řád, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 236-238). Pokud tedy dovolatel požadoval, aby mu soud v nalézacím řízení doručoval na jinou adresu, než je adresa trvalého pobytu uvedená v centrální evidenci obyvatel, v případě, že mu není doručováno elektronicky nebo nemá v centrální evidenci uvedenou jinou adresu pro doručování, musí soudu sám v rámci daného soudního řízení tuto jinou adresu sdělit. Odpovědnost za správnost údajů zapsaných v centrální evidenci obyvatel nebo případné sdělení jiné adresy pro doručování pro dané soudní řízení je na straně účastníka. Jelikož nalézacímu soudu nebyla sdělena žádná „jiná adresa“, na kterou by mělo být doručováno, ani takováto doručovací adresa nebyla uvedena v centrální evidenci obyvatel, je zřejmé, že odvolací soud dospěl ke správným závěrům, když vyhodnotil, že doručování exekučního titulu na adresu trvalého pobytu evidovanou v centrální evidenci obyvatel bylo v souladu se zákonem [podle §45 odst. 3 písm. a), 46b písm. a), §49 odst. 4 o. s. ř.] a účinky doručení exekučního titulu nastaly dnem 16. 9. 2019. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že měl povinný v místě trvalého pobytu zřízenou soukromou službu odnášky zásilek, když takto sjednaná služba nemůže mít žádný vliv na právní úpravu doručování v občanském soudním řádě, jehož pravidla pro doručování se uplatní v civilním soudním řízení výhradně.
16. Ze zjištění odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) vyplývá, že povinný napadl exekuční titul odvoláním ze dne 7. 11. 2019 a současně podal i návrh na rozhodnutí o neúčinnosti doručení exekučního titulu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 12. 2019, č. j. 30 Cm 19/2019-186, zamítl návrh povinného na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání ze dne 7. 11. 2019 proti exekučnímu titulu a návrh povinného na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu ze dne 7. 11. 2019 na rozhodnutí o neúčinnosti doručení exekučního titulu. Vrchní soud v Praze poté jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 4. 2020, č. j. 12 Cmo 9/2020-221, k odvolání povinného rozhodl tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 12 2019, č. j. 30 Cm 19/2019-186, se mění tak, že toto rozhodnutí se nevydává. Spis Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Cm 19/2019 se nyní nachází u Vrchního soudu v Praze. O včasnosti odvolání proti exekučnímu titulu zatím (ke dni 9. 4. 2021) nebylo dle sdělení Městského soudu v Praze rozhodnuto. Obecně platí, že bylo-li proti podkladovému rozhodnutí podáno odvolání, pak do okamžiku, než je rozhodnuto o jeho odmítnutí nebo o odvolání rozhodnuto tak, že je zřejmé, že je naopak odvolací soud pokládal za včasné (kupříkladu projednal-li odvolání a rozhodl-li o něm věcně), panuje stav nejistoty, zda suspenzívní účinky odvolání skutečně nastaly. Soud výkonu rozhodnutí proto musí vždy postavit najisto, zda k výkonu předložené rozhodnutí je vykonatelné. Okolnost, že proti němu bylo podáno odvolání, tuto jistotu tedy neposkytuje; k tomu je buď potřebné vyčkat rozhodnutí o tomto odvolání, anebo otázku, zda bylo podáno včas, musí soud výkonu rozhodnutí posoudit sám, jak v tomto případě také soud prvního stupně, resp. odvolací soud učinil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 368/2005, nebo ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3416/2009).
17. Protože dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolatelem přednesená argumentace není způsobilá zpochybnit jeho správnost, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že povinnému však v daném případě nelze upřít možnost podat návrh na odklad exekuce (srov. ustanovení §54 e. ř. ve spojení s ustanovením §266 o. s. ř.), popřípadě v závislosti na tom, jak rozhodne Vrchní soud v Praze o odvolání povinného, má také možnost znovu podat návrh na zastavení exekuce.
19. Dovolatel také navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem povinného na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu