Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 09.02.2021, sp. zn. 20 Cdo 3516/2020 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.3516.2020.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.3516.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 3516/2020-217 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněných a) H. C. , narozené dne XY, bytem XY, a b) H. W. , narozené dne XY, bytem XY, oběma zastoupených JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem v Plzni, Harantova č. 511/14, proti povinnému K. H. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská č. 1686/13, pro 81 013 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 77 EXE 470/2014, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. července 2020, č. j. 15 Co 165/2020-197, takto: Dovolání povinného se odmítá . Odůvodnění: 1. Krajský soud v Plzni k odvolání povinného usnesením ze dne 22. 7. 2020, č. j. 15 Co 165/2020-197, potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 5. 2020, č. j. 77 EXE 470/2014-187, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného ze dne 15. 5. 2017 na zastavení exekuce vedené pověřeným soudním exekutorem Mgr. Jiřím Nevřelou, Exekutorský úřad Praha-východ, pod sp. zn. 54 EX 4689/13. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že exekuce byla zahájena na základě exekučního návrhu oprávněných ze dne 23. 12. 2013 k vymožení jejich pohledávky vůči povinnému podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 10. 2012, č. j. 14 C 179/2001-635 (dále též jen exekuční titul). Proti exekučnímu titulu podal povinný v nalézacím řízení odvolání (dne 28. 1. 2013), odvolací řízení však bylo usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 7. 2013, č. j. 14 C 179/2001-740, zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Následně dne 1. 4. 2016 proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 7. 2013, č. j. 14 C 179/2001-740, podal povinný (žalovaný v nalézacím řízení) odvolání a současně uplatňoval neúčinnost doručení tohoto usnesení a výzvy k zaplacení soudního poplatku za odvolání exekučnímu titulu. Odvolání povinného (žalovaného v nalézacím řízení) došlé dne 1. 4. 2016 Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 26. 5. 2016, č. j. 14 C 179/2001-974, pro opožděnost odmítl (výrok IV.). K odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 5. 2016, č. j. 14 C 179/2001-974, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 2. 2017, č. j. 10 Co 342/2016-1060, napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud Plzeň-město v opětovném usnesení ze dne 22. 9. 2017, č. j. 14 C 179/2001-1085, zamítl návrh na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 7. 2013, č. j. 14 C 179/2001-740 (výrok I.) a odvolání (došlé dne 1. 4. 2016) povinného (žalovaného v nalézacím řízení) proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 7. 2013, č. j. 14 C 179/2001-740, pro opožděnost odmítl (výrok II.); usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2017, č. j. 10 Co 392/2017-1097, a dovolání povinného (žalovaného v nalézacím řízení) proti tomuto usnesení bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 76/2019. Odvolací soud dospěl k závěru, že na exekuční řízení je třeba nahlížet jako na celek, přičemž v projednávané věci existuje pravomocný a vykonatelný exekuční titul, který nabyl právní moci dne 6. 2. 2013 a vykonatelnosti dne 12. 2. 2013, který nebyl do věcné ani formální správnosti zpochybněn a v něm uložená povinnost nebyla dosud splněna. S ohledem na suspenzivní účinek odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 7. 2013, č. j. 14 C 179/2001-740, nemohla být deklarována právní moc a vykonatelnost exekučního titulu v době, kdy povinný podával návrh na zastavení exekuce, avšak tento nedostatek byl konvalidován usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2017, č. j. 10 Co 392/2017-1097. 2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Přípustnost dovolání zakládá na řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených právních otázek, které formuloval následovně: 1. zda lze pokračovat v exekuci přesto, že exekuční titul pozbyl vykonatelnosti a právní moci, 2. zda právní moc a vykonatelnost exekučního titulu, kterou exekuční titul ztratil svým zrušením soudem vyšší instance, se obnoví meritorně shodným rozhodnutím odvolacího soudu k datu původní právní moci exekučního titulu, tedy ex tunc, nebo zda exekuční titul nabude právní moci až na základě nově vydaného rozhodnutí odvolacího soudu, tedy ex nunc, 3. zda exekuce povolená na základě jiných rozhodnutí, tvořících exekuční titul může pokračovat, aniž by bylo zohledněno ve výrokové části povolení exekuce to, že exekuční titul nabyl právní moc odlišným rozhodnutím odvolacího soudu, 4. zda lze obecně v exekuci pokračovat, přesto, že exekuční titul byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu. Dovolatel namítá, že v rámci exekuce je třeba po celou dobu jejího trvání dbát na to, aby exekuční titul byl pravomocný a vykonatelný. Odvolací soud připustil, že v době podání návrhu na zastavení exekuce nemohla být deklarována právní moc a vykonatelnost exekučního titulu, čímž aproboval stav, kdy exekuce probíhala bez pravomocného exekučního titulu. Exekuce v projednávané věci byla povolena na základě rozsudku soudu prvního stupně, který nabyl právní moci na základě odlišného, zrušeného rozhodnutí odvolacího soudu. Další pokračování exekuce nemůže tak být přímo „obživnutím“ původního exekučního titulu, ale musí být vedena nově na základě nového exekučního titulu, tj. rozsudku soudu prvního stupně, který nabyl vykonatelnosti jiným rozhodnutím odvolacího soudu, než tomu bylo v okamžiku, kdy tato exekuce byla povolována. V projednávané věci nebyl exekuční titul po celou dobu exekučního řízení (v době podání návrhu na zastavení exekuce) pravomocný, neboť usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 10 Co 342/2016, bylo zrušeno usnesení Okresního soudu Plzeň-město, jímž bylo pro opožděnost odmítnuto odvolání proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 7. 2013, č. j. 14 C 179/2001-740. Exekuční titul poté nabyl právní moci až po zastavení odvolacího řízení ve věci samé pro opožděné zaplacení soudního poplatku z odvolání. Exekuční titul tak nabyl právní moci podruhé, právní moc, která měla nastat 6. 2. 2013 „neobživla“, ale naopak nastala právní moc nová a to s datem časově pozdějším, než byl návrh povinného na zastavení exekuce. Vzhledem k tomu, že v době podání návrhu na zastavení exekuce pozbyl exekuční titul právní moci, nelze v exekuci pokračovat, a to ani v případě, že exekuční titul nabude právní moci znovu. Z tohoto důvodu měla být exekuce zastavena, aniž by uvedené bránilo oprávněným podat nový exekuční návrh. Povinný navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že exekuce vedená pověřeným soudním exekutorem Mgr. Jiřím Nevřelou, Exekutorský úřad Praha – východ, pod sp. zn. 54 EX 4689/13, se zastavuje, nebo aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jeno. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání povinného není přípustné. 4. Podle ustanovení §206 odst. 1 o. s. ř. podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud. 5. Z citovaného ustanovení se podává a i dovolací soud již dříve (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2503/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5139/2007) vysvětlil, že suspenzivní účinek odvolání nastává pouze v případě, že jsou splněny předpoklady stanovené v ustanovení §206 odst. 1 o. s. ř. Exekuční soud proto musí – bylo-li proti rozsudku, jehož exekuce se navrhuje, podáno odvolání – buď otázku, zda bylo odvolání podáno včas, posoudit sám, anebo vyčkat rozhodnutí nalézacího soudu, jímž je vázán (§159a odst. 4, §167 odst. 2, §254 odst. 1 o. s. ř.). 6. Dovolateli lze přisvědčit potud, že soud musí v každém stadiu exekučního řízení najisto postavit, zda titul je vykonatelný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004). Dále však pomíjí, že samotným důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), nemůže být okolnost, že proti podkladovému rozhodnutí opatřenému doložkou vykonatelnosti bylo podáno odvolání; je tomu tak proto, že suspenzivní účinek odvolání nenastává vždy, ale právě jen při splnění předpokladů vymezených v ustanovení §206 odst. 1 o. s. ř. V tomto případě exekuční soud musí (jak již bylo uvedeno shora, srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004) buďto vyčkat rozhodnutí nalézacího soudu o tomto opravném prostředku, anebo otázku, zda odvolání bylo podáno včas, posoudit sám. Uvedené platí i při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce z důvodu, že podkladové rozhodnutí není vykonatelné. 7. Ze shora uvedeného se podává, že exekuční soud měl při návrhu na zastavení exekuce buďto vyčkat na rozhodnutí nalézacího soudu o podaném odvolání, anebo si mohl sám posoudit otázku, zda odvolání bylo podáno včas a tedy, zda se mohly projevit suspenzivní účinky podaného odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku na exekuční titul. Učinil-li soud prvního stupně (a potažmo soud odvolací) závěr o vykonatelnosti exekučního řízení na základě zjištění, že exekuční titul nabyl právní moci dne 6. 2. 2013, stal se vykonatelným dne 12. 2. 2013, odvolací řízení proti tomuto rozhodnutí bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 7. 2013, č. j. 14 C 179/2001-740, proti němuž podal povinný dne 1. 4. 2016 odvolání, které bylo následně pravomocně odmítnuto jako opožděné, a zamítl-li z tohoto důvodu návrh povinného na zastavení exekuce, nelze mít námitky povinného za důvodné. 8. Namítá-li tedy povinný, že v projednávané věci nebyl exekuční titul po celou dobu exekučního řízení (v době podání návrhu na zastavení exekuce) pravomocný, nelze jeho námitce přisvědčit, neboť exekuční titul právní moci ani vykonatelnosti podáním odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení proti exekučnímu titulu vůbec nepozbyl. Nastoupení tohoto suspenzivního účinku, jak již bylo vysvětleno výše, je podmíněno (mimo jiné) včasným podáním opravného prostředku, k čemuž však v projednávané věci nedošlo vzhledem k tomu, že odvolání povinný (žalovaný) podal více než dva roky poté (1. 4. 2016), co mu bylo usnesení o zastavení řízení náhradním způsobem doručeno (vyvěšeno na úřední desce dne 9. 8. 2013). Nadto dovolací soud dodává, že ovlivnit právní moc a vykonatelnost exekučního titulu nemohl ani podaný návrh na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 7. 2013, č. j. 14 C 179/2001-740, neboť ze znění ustanovení §50d o. s. ř. se zcela jednoznačně podává, že do pravomocného rozhodnutí soudu o vyslovení neúčinnosti doručení rozhodnutí se doručení považuje za účinné a pouhý podaný návrh na vyslovení neúčinnosti doručení rozhodnutí v projednávané věci (který byl následně pravomocně zamítnut) proto rovněž nemohl mít odkladný účinek na právní moc či vykonatelnost rozhodnutí, potažmo exekučního titulu. 9. Další otázky vymezené dovolatelem v dovolání (otázky č. 2 – 4) nemohou přípustnost dovolání založit, neboť dovolatelem vznášené otázky jsou pouze otázkami hypotetickými, resp. předpokládajícími hypotetický skutkový stav, a nekorespondují ani s dalším textem dovolání, když dále neuvádějí žádnou konkrétní právní argumentaci, a to ani ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu, ani obecně. Tyto právní otázky nemohou podle rozhodovací praxe dovolacího soudu přípustnost dovolání založit, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2049/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). 10. Vzhledem k tomu, že dovolání povinného není přípustné, Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 11. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. 2. 2021 JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/09/2021
Spisová značka:20 Cdo 3516/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.3516.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§243c o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Zveřejněno na webu:04/24/2021
Podána ústavní stížnost sp. zn. II.ÚS 1132/21
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-12