ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.385.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 385/2021-434
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobkyně M. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Stejskalem, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, proti žalované UniCredit Factoring Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, identifikační číslo osoby 15272028, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 181/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2020, č. j. 14 Co 204/2018-385, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2020, č. j. 14 Co 204/2018-385, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 15. 3. 2018, č. j. 5 C 181/2014-339, zamítl žalobu, aby z exekuce vedené soudní exekutorkou Mgr. Veronikou Jakubovskou, Exekutorský úřad Kutná Hora, pod sp. zn. 192 EX 84/14, na základě pověření Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 7. 2014, č. j. 41 EXE 977/2014-24, proti povinnému J. K., narozenému XY, k uspokojení pohledávky žalované jako oprávněné ve výši 2 413 053 Kč s příslušenstvím, směnečné odměny ve výši 8 043,50 Kč, pro náklady nalézacího řízení ve výši 247 347 Kč, náklady oprávněné a náklady exekuce byly vyloučeny ve výroku uvedené nemovité věci, postižené exekučními příkazy soudní exekutorky ze dne 30. 7. 2014, č. j. 192 EX 84/14-15, prodejem nemovitých věcí, a ze dne 30. 7. 2014, č. j. 192 EX 84/14-14, zřízením exekutorského zástavního práva k nemovitým věcem (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 59 833,71 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.
2. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela s povinným manželství dne 22. 11. 2008. Dne 18. 2. 2009 uzavřeli žalobkyně a povinný formou notářského zápisu smlouvu o zúžení společného jmění manželů, v níž se mimo jiného dohodli, že součástí jejich společného jmění nebudou nemovitosti, případně byty či nebytové prostory v budoucnu pořizované, tyto budou výlučným vlastnictvím toho z manželů, který bude v příslušné smlouvě uveden jako nabyvatel. Nemovité věci, které jsou předmětem žaloby, nabyla žalobkyně do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2010 s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 31. 3. 2010. Manželství žalobkyně a povinného bylo pravomocně rozvedeno ke dni 2. 3. 2015.
3. Okresní soud uvedl, že žalobkyně neprokázala, že by na koupi nemovitých věcí použila výlučně své vlastní prostředky. V exekuci je vymáhán závazek povinného jako avala ze směnky, již podepsal dne 25. 4. 2008 (v té době jako blankosměnku), vystavené společností STOPRA Co, a. s., kterou byly zajištěny veškeré pohledávky žalované ze smlouvy o provádění faktoringu a směnečných pohledávek ze dne 25. 4. 2008. Jednalo se o rámcovou smlouvu o postupování pohledávek a směnka měla v době podpisu zajišťovat teprve budoucí pohledávky žalované. Závazek ze směnky sice vzniká již v den podpisu (blanko)směnky, ale tento závěr neplatí zcela v případě směnek, které zajišťují budoucí pohledávku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013 (uveřejněný pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), soud uvedl, že pro rozhodnutí o vylučovací žalobě je podstatný nejen okamžik vzniku vymáhané směnečné pohledávky (směnečný závazek avala vzniká okamžikem, kdy se na blankosměnku podepíše), ale též skutečnost, že blankosměnka případně zajišťovala budoucí pohledávku. Měla-li totiž podle vůle (budoucího) remitenta a (budoucích) směnečných dlužníků blankosměnka sloužit k zajištění pohledávky, která v době vystavení blankosměnky dosud neexistovala, je pro posouzení, zda jsou v poměrech dané věci splněny předpoklady plynoucí z ustanovení §267 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), pro vyhovění žalobě o vyloučení věci z exekuce (tj. zda vymáhaná pohledávka vznikla v době po zúžení společného jmění manželů a věřiteli byl znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů) významné i to, zda a kdy vznikla blankosměnkou zajištěná pohledávka. Směnkou zajištěné pohledávky žalované za společností STOPRA Co, a. s., vznikly zčásti před uzavřením manželství, zčásti (ve výši 76 872,42 Kč a 13 996,85 Sk) za trvání manželství.
4. Soud prvního stupně uzavřel, že není podstatné, zda závazek vznikl před nebo po uzavření manželství s žalobkyní, neboť exekuční řízení bylo zahájeno dne 6. 6. 2014 a z §262a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, resp. z §42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vyplývá, že je možné vést exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů i tehdy, jde-li o vymáhání dluhu, který vznikl nejen za trvání manželství, ale i před jeho uzavřením jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl zúžen jeho stávající rozsah. Žalobkyně nabyla nemovité věci do svého vlastnictví za trvání manželství, přičemž tyto nemovité věci nejsou součástí společného jmění manželů z důvodu, že mezi žalobkyní a povinným došlo po uzavření manželství (avšak ještě před nabytím nemovitých věcí) k zúžení rozsahu společného jmění.
5. Ve věci nelze postupovat podle právní úpravy účinné od 1. 7. 2015, neboť exekuční návrh byl podán v období od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015. Nebylo třeba se tedy zabývat tím, zda vymáhaná pohledávka vznikla při převzetí závazků výhradně povinným bez souhlasu žalobkyně, zda rozsah každého z těchto závazků přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům žalobkyně a povinného jako manželů či skutečnostmi podstatnými pro postižení společného jmění manželů podle právní úpravy účinné od 1. 7. 2015. Pro právní posouzení věci je významné pouze to, že vymáhaná pohledávka vznikla manželovi žalobkyně jako povinnému a soudním exekutorem byly postiženy věci, u nichž platí zákonná fikce, že patří do společného jmění manželů.
6. Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. o věci samé a změnil ve výroku II. o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 59 761 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Borise Vaci (výrok I.), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 211 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II.). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že by nemovité věci byly jejím výlučným vlastnictvím a že majetek ve společném jmění manželů bylo možné postihnout i pro dluh povinného vzniklý před uzavřením manželství.
7. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4368/2015, uvedl, že na exekuční řízení zahájená po 31. 12. 2013 je třeba aplikovat ustanovení §42 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014, podle kterého je možné vést exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů i tehdy, jde-li o vymáhání dluhu, který vznikl nejen za trvání manželství, ale i před jeho uzavřením jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění jen proto, že byl zúžen jeho stávající rozsah.
8. Z provedeného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že nemovité věci nabyla za trvání manželství do svého výlučného vlastnictví, protože na zaplacení kupní ceny použila své výlučné finanční prostředky. Jedná se tedy o majetek exekučně postižitelný bez ohledu na dohodu o zúžení společného jmění manželů ve smyslu §42 odst. 1 exekučního řádu. Rozhodné je, že alespoň část finančních prostředků byla opatřena formou úvěru či půjček, v jejichž důsledku by se takto pořízené věci staly součástí společného jmění manželů nebýt dohody o jeho zúžení.
9. Neobstojí ani námitka žalobkyně, že vymáhaný dluh jejího bývalého manžela vznikl ještě před uzavřením manželství. Ustanovení §42 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015, vztahující se na exekuční řízení zahájená od 1. 1. 2014, umožňuje vést exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů také tehdy, jde-li o vymáhání dluhu, který vznikl ještě před uzavřením manželství. Ve věci nelze postupovat podle právní úpravy účinné od 1. 7. 2015, neboť návrh na exekuci i exekuční příkaz k postižení nemovitých věcí byly podány v období od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015. Nebylo tedy třeba zabývat se tím, zda vymáhaná pohledávka vznikla při převzetí závazků výhradně povinným bez souhlasu žalobkyně, zda rozsah závazků přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům žalobkyně a povinného jako manželů či skutečnostmi podstatnými pro postižení společného jmění manželů. Pro právní posouzení věci je významné pouze to, že vymáhaná pohledávka vznikla tehdejšímu manželovi žalobkyně jako povinnému a soudní exekutorkou byly postiženy věci, u nichž platí zákonná fikce, že „patří“ do společného jmění manželů bez ohledu na dohodu o jeho zúžení. I bez ohledu na tyto skutečnosti by žalobě nebylo možné vyhovět v celém rozsahu, neboť podle tvrzení žalobkyně alespoň část vymáhaného dluhu měla vzniknout až po uzavření manželství. K této skutečnosti soud prvního stupně prováděl rozsáhlé dokazování, nicméně toto zjištění pro právní posouzení věci významné není.
10. Žalobkyně v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla „pregnantně“ vyřešena, a to zda je v případě vymáhání dluhu vzniklého jen jednomu z manželů ještě před uzavřením manželství možné postupovat podle §42 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015, tj. vést exekuci na (celý) majetek patřící do společného jmění manželů (či na celý majetek, který se za majetek patřící do společného jmění manželů považuje pro účely exekuce) také tehdy, jde-li o vymáhání dluhu, který vznikl před uzavřením manželství jen jednomu z manželů, a k uzavření manželství i ke vzniku dluhu došlo do 31. 12. 2013, byť bylo exekuční řízení pro takový dluh zahájeno až v době od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015.
11. Dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4368/2015, s nímž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu a z něhož vyplývá, že ustanovení §42 odst. 1 exekučního řádu (resp. §262a o. s. ř.) ve znění účinném od 1. 1. 2014 se uplatní jen tehdy, pokud nikoliv k uzavření manželství, nýbrž ke vzniku pohledávky došlo v době od 1. 1. 2014. Rozhodujícím okamžikem je tedy ten, kdy došlo ke vzniku pohledávky. Manželství žalobkyně a povinného bylo uzavřeno dne 22. 11. 2008 a vymáhaná pohledávka vznikla již před uzavřením manželství. Vymáhaný dluh je tak výlučným dluhem povinného a nebyl ani nemohl být součástí společného jmění povinného a žalobkyně. Hmotněprávní (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) ani procesněprávní (§262a o. s. ř. a §42 exekučního řádu ve znění do 31. 12. 2013) úprava neumožňovala postihnout majetek ve společném jmění manželů pro dluh jen jednoho z manželů vzniklý ještě před uzavřením manželství. Pro předmětný dluh nelze postihovat nejen majetek ve výlučném vlastnictví žalobkyně, ale nelze vést exekuci na dotčený majetek ani jako na majetek ve společném jmění manželů, ani jako na majetek, na nějž se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) hledí jako na majetek patřící do společného jmění manželů.
12. Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nevyjádřil k otázce, zda (případně, které) dluhy (části dluhu) povinného vznikly až po uzavření manželství se žalobkyní. Odvolací soud pouze stručně uvedl, že k této skutečnosti bylo soudem prvního stupně prováděno rozsáhlé dokazování, nicméně toto zjištění není podstatné pro právní posouzení věci. V tomto ohledu tak zcela absentuje skutkové zjištění odvolacího soudu, potažmo úvahy při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé k této otázce. Rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné a tato vada zakládá porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S tvrzením žalobkyně, že vymáhaný dluh vznikl povinnému v celém rozsahu před uzavřením manželství, se řádně nevypořádal už soud prvního stupně. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se její žalobě v plném rozsahu vyhovuje, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila se závěrem odvolacího soudu ohledně aplikovatelnosti §42 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015. Podstatné podle ní je pouze to, že s ohledem na datum zahájení exekuce je možné v exekuci postihnout též majetek ve společném jmění manželů (či majetek, který netvoří jeho součást jen proto, že byl zúžen rozsah společného jmění manželů). Navíc v řízení bylo prokázáno, že nikoliv celý exekvovaný dluh vznikl před uzavřením manželství. Pokud žalobkyně v dovolání tvrdí, že odpovídající skutkový závěr soudu prvního stupně nemá oporu v provedeném dokazování, nejedná se o způsobilý dovolací důvod. Otázku výše částky, do které lze postihnout majetek ve společném jmění manželů, nelze řešit v řízení o vyloučení věcí z exekuce. Žalobkyně neprokázala, že by předmětné nemovité věci nebylo možné postihnout exekucí k vydobytí závazku jejího manžela (byť zčásti vzniklého před uzavřením manželství s povinným), a zejména neprokázala, že by nemovité věci nabyla výlučně za své prostředky nespadající do společného jmění manželů. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
14. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce aplikace ustanovení §42 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 v exekuci vedené k vymožení závazku, jenž vznikl před 1. 1. 2014. Dovolání je důvodné.
15. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Takové vady se však z obsahu spisu nepodávají.
16. Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací praxe opakovaně vyložil, že v souladu se zákazem pravé retroaktivity a s principem legitimního očekávání v době vzniku závazku je takový výklad, podle něhož ustanovení §42 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 lze aplikovat pouze tehdy, pokud v exekuci vymáhaná pohledávka vznikla v době od 1. 1. 2014. Není přitom rozhodné, kdy bylo exekuční řízení zahájeno, uvedené pravidlo se uplatní i v exekučním řízení zahájeném po 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 20 Cdo 28/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1256/2019).
17. V projednávané věci bylo exekuční řízení zahájeno v roce 2014 a exekuce je vedena pro pohledávku, která vznikla před 1. 1. 2014. V souladu s výše citovanou judikaturou proto nelze vést exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů (nebo na majetek, který se za společné jmění manželů pro účely exekuce považuje) pro závazek, který vznikl pouze jednomu z manželů před uzavřením manželství (srov. §42 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto ohledu nesprávné (a tím též neúplné, neboť odvolací soud se vzhledem ke svému právnímu názoru již nezabýval tvrzením žalobkyně, že vymáhaný závazek vznikl povinnému před uzavřením manželství).
18. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.). V něm je nutné vyřešit otázku, zda (případně v jakém rozsahu) vymáhaná pohledávka vznikla před uzavřením manželství, a zda (resp. pro jakou část pohledávky) tedy lze nemovité věci, jež jsou předmětem vylučovací žaloby, v exekuci postihnout.
19. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
20. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu