ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.6.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 6/2021-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného I. G. – G. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Barborou Vlachovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 21, Nahořanská 2713, proti povinnému D. B. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, pro 5 889,04 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 EXE 224/2020, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2020, č. j. 17 Co 259/2020-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 486,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Alexandra Klimeše.
Odůvodnění:
1) Ve shora označené věci Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. 7. 2020, č. j. 4 EXE 224/2020-36, zamítl návrh povinného ze dne
17. 4. 2020 na zastavení exekuce, jejímž provedením byla pověřena soudní exekutorka
JUDr. Katarina Maisnerová, Exekutorský úřad Praha 8. Ze Smlouvy uzavřené dne
29. 10. 1992 mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech
č. 209/1993 Sb. (dále též „Smlouva o právní pomoci“, z které soud prvního stupně citoval články 22, 23 a 24 odst. 1) dovodil, že k uznání a výkonu rozhodnutí vydaného druhým státem není třeba vydávat další ověření, neboť vykonatelnost vyplývá přímo z uvedené Smlouvy o právní pomoci. Exekučním titulem je v tomto případě rozsudek vydaný Okresným súdom v Topoľčanoch dne 10. 9. 2001, č. j. 8 Cb 28/2001-33 (dále rovněž „exekuční titul“),
který je opatřen doložkami právní moci a vykonatelnosti. Podle uvedeného rozsudku již bylo na území Slovenské republiky zahájeno exekuční řízení, které je vedeno doposud. V posuzované věci „není proto na místě“ exekuci zastavit podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
„o. s. ř.“) ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
„ex. řád“).
2) Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. 9. 2020, č. j.
17 Co 259/2020-78, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce zastavuje (výrok I.), zároveň rozhodl o náhradě nákladů exekučního řízení resp. exekuce (výroky II.
a III.). Poukázal na ustanovení §37 odst. 2 písm. b) ex. řádu, podle kterého lze exekuční návrh podat tehdy, má-li být exekuce vedena podle cizího rozhodnutí, u něhož bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy nebo rozhodnuto o uznání. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016, ze dne
3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016, a ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5882/2016) dospěl k závěru, že návrh na zastavení exekuce podaný povinným musí být posouzen v první řadě hlediskem přípustnosti vedení exekuce podle předloženého cizozemského exekučního titulu. Z ustanovení §37 odst. 2 ex. řádu je zřejmé, že rozhodnutí vydané slovenským soudem může být způsobilým exekučním titulem jen v případě jeho uznání, k čemuž v posuzované věci nedošlo.
3) Odvolací soud v podrobnostech doplnil, že řízení o uznání exekučního titulu neproběhlo a na projednávanou věc se nevztahuje přímo použitelný předpis Evropské unie (kterého se oprávněný výslovně dovolával), na jehož základě by bylo možné prohlásit předmětný rozsudek za vykonatelný na území České republiky (dále „ČR“). Smlouva o právní pomoci přitom nenabízí způsob, kterým by rozhodnutí slovenského soudu bylo přímo vykonatelné v exekučním řízení na území ČR, nýbrž svým zněním předpokládá možnost výkonu rozhodnutí či exekuce na území ČR až po jeho uznání. To v soudním řízení o výkon rozhodnutí proběhne v rámci vydání usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, které musí být odůvodněno a které poskytuje povinnému možnost obrany ve formě odvolání. Toliko pověřením soudního exekutora provedením exekuce podle exekučního řádu dojít k uznání cizího rozhodnutí nemůže, neboť pověření se rozhodných podmínek uznání a výkonu rozhodnutí nedotýká, primárně z důvodu, že není „rozhodnutím“. Vymáhání slovenského exekučního titulu, jež podléhá Smlouvě o právní pomoci, lze proto vést jen soudním výkonem rozhodnutí, oproti tomu exekuci prostřednictvím exekučního řádu lze provést „pouze podle rozhodnutí slovenského soudu, které bylo uznáno na základě zvláštního rozhodnutí českého soudu“.
4) Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda Smlouva o právní pomoci „zakládá v čl. 22 – 24 přímou vykonatelnost rozhodnutí vydaných ve druhém smluvním státě“ a „zda může být na základě exekučního návrhu oprávněného vydáno pověření a nařízení exekuce dle §43a exekučního řádu k výkonu rozhodnutí slovenského soudu na základě Smlouvy o právní pomoci, aniž by zde existovalo rozhodnutí o uznání“.
5) Podle názoru dovolatele obecnou úpravu uvedenou v §37 odst. 2 exekučního řádu
a v ustanoveních §14 až §16 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém,
ve znění pozdějších předpisů, nelze použít, neboť je zde přímá úprava vyplývající ze Smlouvy o právní pomoci, která má přednost před zákonem. I když Smlouva o právní pomoci hovoří pouze o výkonu rozhodnutí a nikoliv o exekuci, dovolatel má za to, že zakotvuje
pro rozhodnutí slovenských soudů stejný režim výkonu rozhodnutí jako pro rozhodnutí česká, a jistě se tak vztahuje i na exekuční řízení, které je rovnocenným ekvivalentem pro soudní výkon rozhodnutí. Odvolacím soudem navrhovaný postup, kdy by měl oprávněný nejprve žádat o uznání výkonu rozhodnutí, je tak zcela nadbytečný s ohledem na přímou úpravu
ve znění Smlouvy o právní pomoci, podle níž se soud v ČR omezí pouze na přezkoumání,
zda se jedná o občanskoprávní rozhodnutí v majetkoprávních věcech vydané slovenským soudem a zda je toto rozhodnutí opatřené doložkou právní moci a vykonatelnosti. Odkazy
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016, a ze dne
16. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5882/2016, dovolatel označil za nepřiléhavé, neboť se týkají uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Podle Smlouvy o právní pomoci nelze občanu Slovenské republiky odepřít možnost podat exekuční návrh stejným způsobem jako českým státním občanům. V případě nezákonného nařízení exekuce by tato skutečnost neměla být dána k tíži oprávněnému v podobě jeho povinnosti hradit náklady řízení resp. exekuce
(ve smyslu nesouhlasu dovolatele s výroky II. a III. napadeného usnesení). Z uvedených důvodů oprávněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6) Povinný ve svém vyjádření ze dne 7. 12. 2020 označil dovolání za nedůvodné, neboť napadené usnesení je podle jeho názoru zcela správné. Problematikou uznání cizího rozhodnutí ve spojení s nařízením exekuce se Nejvyšší soud v minulosti zabýval a odvolací soud na tuto judikaturu odkázal. Z výkladu článku 24 Smlouvy o právní pomoci se jeví jako nezbytné podání návrhu na uznání cizího rozhodnutí (zde exekučního titulu) v druhém smluvním státě.
7) Nejvyšší soud jako soud dovolací o dovolání oprávněného rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (§36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (srov. §243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
8) Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi ozřejmil, že ani v případě přímo použitelné mezinárodní smlouvy - tedy rovněž posuzované Smlouvy o právní pomoci, na níž se dovolatel svou argumentací upíná a která byla ratifikována před uzákoněním exekučního řízení na území České republiky - neplatí, že by rozhodnutí cizího (zde slovenského) soudu (ať již rozsudek či rozhodčí nález) mohlo být bez dalšího způsobilým titulem coby titul exekuční. Z ustanovení §37 odst. 2 ex. řádu se totiž jednoznačně podává, že takové rozhodnutí by mohlo být exekučním titulem toliko v případě jeho uznání, což ve zkoumané věci dovolatel netvrdí (svými námitkami a předestřenými otázkami takovou skutečnost nepřímo popírá) a uznání rozsudku slovenského soudu ostatně ani ze spisu neplyne. Logika uvedeného závěru spočívá v tom, že oproti nařízení soudního výkonu cizího rozhodnutí
a ve vztahu k obligatornímu požadavku odůvodnění takového rozhodnutí nepřichází splnění této podmínky pro exekuční řízení v úvahu. Zejména je rozhodné, že v exekučním řízení
se o nařízení exekuce nerozhoduje, neboť pověření soudního exekutora vedením exekuce není rozhodnutím, neobsahuje tudíž odůvodnění a nelze proti němu podat opravný prostředek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 5886/2016, uveřejněné pod číslem 146/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2016, sp. zn. 20 Cdo 4663/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
3. listopadu 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 3282/2020).
9) Zmíněné judikatorní tendence koncentrované do závěru o nemožnosti vykonat cizí rozhodnutí v exekučním řízení bez předchozího rozhodnutí o uznání jsou v obecné rovině podpořeny rovněž usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2016, sp. zn.
20 Cdo 1349/2016. Z konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu je tak zřejmé,
že ohledně exekuční vymahatelnosti cizího rozhodnutí není podstatná jeho forma
(tj. že se ve znění námitky dovolatele jedná o rozsudek, nikoli o rozhodčí nález), a není též relevantní, zda rozhodnutí podléhá §14 až §16 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, či režimu přímo použitelné mezinárodní smlouvy.
10) Protože na řešení dovolatelem ohlášených otázek (viz shora) napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí, přičemž odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání oprávněného ve shodě
s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11) Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroků o náhradě nákladů řízení resp. exekuce není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12) S ohledem na výsledek dovolacího řízení zaplatí oprávněný povinnému podle
§243b ve spojení s §146 odst. 3 o. s. ř. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku
9 486,40 Kč, zahrnující odměnu advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření
se k dovolání) ve výši 7 540 Kč (viz §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů - dále „AT“), jednu paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 AT) a ze součtu těchto položek určenou 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 646,40 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř., dále viz zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2021
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu