ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.801.2021.3
sp. zn. 20 Cdo 801/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného BESTER GENERACION UK LIMITED , se sídlem Suite 163, 2 Lansdowne Row, Mayfair, Londýn, W1J 6HL, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 08409842, zastoupeného Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15, proti povinné První brněnské strojírně Velká Bíteš, a.s. , se sídlem ve Velké Bíteši, Vlkovská č. 279, identifikační číslo osoby 00176109, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí č. 671/24, pro 540 385 169,92 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Davida Vybírala, LL.M., Exekutorský úřad Praha 6, pod sp. zn. 148 EX 371/20, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2020, č. j. 20 Co 184/2020-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Soudní exekutor usnesením ze dne 29. 5. 2020, č. j. 148 EX 371/20-14, zamítl (v souladu s pokynem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 5. 2020 pod č. j. 7 EXE 1/2020-79) exekuční návrh oprávněného ze dne 7. 5. 2020 (výrok I.) a rozhodl o náhradě odměny soudního exekutora a jeho hotových výdajů (výrok II.). Exekucí mělo být vymáháno peněžité plnění dle příkazu („order“), který vydal dne 27. 2. 2020 The High Court of Justice Business and Property Courts of England and Wales (QBD) Technology and Construction Court (dále též jen „britský soud“) ve sporu mezi společností PBS ENERGO, a.s., se sídlem ve Velké Bíteši, Vlkovská č. 279, identifikační číslo osoby 27678741, a žalovaným 1/ (zde oprávněným) pod sp. zn. HT-2017-000330 v návaznosti na rozsudek („judgment“) ze dne 7. 2. 2020, přičemž povinná v této věci vystupovala jako „třetí strana“ (s tím, že pokud společnost PBS ENERGO, a.s., nezaplatí oprávněné předmětné plnění, bude povinná na základě písemné žádosti oprávněné se sedmidenní lhůtou povinna oprávněné uhradit částku 17 404 269,70 GBP společně s denním úrokem ve výši 3 814,64 GBP až do data úhrady všech nesplacených částek). Britský soud poté vydal ohledně příkazu osvědčení o soudním rozhodnutí v občanských a obchodních řízeních ze dne 15. 4. 2020 podle čl. 53 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I bis“ nebo „nařízení“), publikovaného v Úředním věstníku Evropské unie L 351/1 dne 20. 12. 2012.
2. Soudní exekutor v usnesení odkázal na závěry vyslovené v rozsudcích Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, vydaných v řízeních zahájených na návrh povinné (pod sp. zn. 7 C 78/2020) a na návrh PBS ENERGO, a.s. (pod sp. zn. 7 C 74/2020), o odepření uznání cizozemského rozhodnutí pro rozpor s veřejným pořádkem, přičemž předmětným cizozemským rozhodnutím v uvedených řízeních byl exekuční titul v nyní projednávané věci (tj. příkaz britského soudu) včetně souvisejícího rozsudku britského soudu. V uvedených řízeních český soud v prvním stupni rozhodl, že příkaz i rozsudek britského soudu se v České republice neuznává (čl. 45 odst. 1 písm. a/ nařízení).
3. Podle rozsudků Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, vydaných pod sp. zn. 7 C 74/2020 a sp. zn. 7 C 78/2020, by uznáním vykonatelnosti rozsudku a příkazu bylo porušeno právo povinné na spravedlivý proces i právo vlastnit majetek. Soud shledal důvod pro odepření uznání v tom, že jde o uznání prvostupňových (byť vykonatelných) cizozemských rozhodnutí, přičemž za daných okolností je třeba trvat na zachování dvojinstančnosti řízení (resp. vyčkat konečného verdiktu), neboť okamžité vymáhání uložené peněžité povinnosti může vést k ohrožení existence povinné či dokonce k její faktické likvidaci, přestože může být následně vykonávané rozhodnutí v odvolacím řízení před britským soudem změněno. Náklady na právní zastoupení povinné ve Spojeném království budou bezpochyby vysoké a případným výkonem příkazu britského soudu by jí bylo znemožněno hrazení nákladů právního zastoupení i možnost kvalitní obhajoby v odvolacím řízení. Druhým důvodem pro odepření uznání byla skutečnost, že britský soud nárok oprávněného neposoudil z hlediska jeho výše a z odůvodnění není zřejmé, jak britský soud k přisouzeným částkám dospěl.
4. Soudní exekutor ve svém usnesení poukázal také na řízení vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 75/2020, týkající se žaloby na určení neexistence závazku ze smlouvy o poskytnutí záruky společností PBS GROUP a. s. za dluh společnosti PBS ENERGO a. s. Závěrem se ztotožnil s názorem, že exekuční titul nelze v České republice uznat pro rozpor s veřejným pořádkem (čl. 45 odst. 1 písm. a/ nařízení), a proto jej nelze v České republice ani vykonat.
5. Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudního exekutora (výrok I.) a rozhodl, že povinné se právo na náhradu nákladů řízení před oběma stupni vůči oprávněné nepřiznává (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že v mezidobí skončila odvolací řízení vedená proti rozsudkům Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 4. 2020, č. j. 7 C 74/2020-621, a ze dne 22. 4. 2020, č. j. 7 C 78/2020-550, přičemž odvolací soud v obou případech rozsudky potvrdil (rozsudkem č. j. 20 Co 231/2020-1224 ze dne 7. 12. 2020 a rozsudkem č. j. 20 Co 265/2020-1246 ze dne 7. 12. 2020). Tím bylo rozhodnuto, že rozsudek a příkaz britského soudu se v České republice neuznává. Jakmile rozhodnutí odvolacího soudu budou doručena, stanou se pravomocnými. V čl. 45 nařízení je dána možnost odepření uznání rozhodnutí v samostatném řízení, které má povahu předběžného opatření sui generis a jehož cílem je v konkrétně stanovených případech zabránit nutnosti vedení standardního vykonávacího řízení (v souladu se zásadou procesní ekonomie). Rozhodnutí, jehož uznání bylo v samostatném řízení odepřeno, nelze na území České republiky vykonat, neboť nesplňuje předpoklady pro to, aby na jeho základě mohla být vedena exekuce. V takovém případě musí být exekuční návrh zamítnut (§39 odst. 3 e. ř.).
6. Oprávněný napadl v záhlaví uvedené usnesení dovoláním, které založil na stejné argumentaci jako dovolání proti rozsudku vydanému v řízení o návrhu na odepření uznání rozhodnutí britského soudu v České republice, jelikož má za to, že zamítnutí exekučního návrhu v této věci vychází z totožných závěrů. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených, případně otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o řešení otázky, (i) zda je v řízení o návrhu na odepření uznání rozhodnutí cizozemského soudu dle čl. 45 nařízení rozhodováno bez slyšení druhé strany a zda je v řízení o odvolání proti rozhodnutí o odepření uznání rozhodnutí cizozemského soudu rozhodováno bez nařízení jednání a bez provedení dokazování, (ii) zda postupem britských soudů spočívajícím v nepřipuštění odvolání proti rozsudku byly porušeny zásady českého procesního práva, na nichž je nutno bez výhrady trvat, a proto jsou účinky britských rozhodnutí v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, (iii) zda britský soud v rozsudku řádně odůvodnil nárok přiznaný oprávněnému a zda účinky rozsudku a na jeho základě vydaného příkazu jsou v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, a (iv) zda zamítnutím nároku povinné, případně jí uplatněné kompenzační námitky, britský soud odepřel povinné právo na projednání věci nezávislým soudem. Dovolatel namítá, že odvolací soud uvedené otázky nesprávně posoudil. Vytýká soudu svévolnou interpretaci platného práva ohledně povahy řízení o odepření uznání cizozemského rozhodnutí, vedoucí k omezení základních procesních práv účastníka řízení, resp. k porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo porušení práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny), když brání oprávněnému vykonat na území České republiky pravomocná rozhodnutí britských soudů, přiznávající oprávněnému nárok vůči povinné. Dovolatel jednotlivé otázky následně podrobně rozvíjí. Protože odvolací soud v této věci byl vázán rozsudky o odepření uznání, které nejsou správné, není správné ani usnesení, jímž odvolací soud v této věci potvrdil usnesení o zamítnutí exekučního návrhu. Dovolatel tedy navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i usnesení soudního exekutora zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
7. Povinná ve svém vyjádření poukazuje na to, že dovolatel předložil Nejvyššímu soudu k přezkumu otázky, které nekorespondují s právními závěry, na nichž je napadené usnesení založeno. Dovolatel takto usiluje o přehodnocení skutkových závěrů soudu učiněných v odlišném řízení. Jeho argumentace se nevztahuje k předmětu tohoto řízení. Napadené usnesení nezávisí na otázce, zda je rozsudek ve věci odepření uznání cizozemského rozhodnutí správný, nýbrž na otázce, jaký důsledek má takové rozhodnutí na exekuční řízení, tj. zda existence rozsudku odvolacího soudu o potvrzení odepření uznání cizozemského rozhodnutí zakládá důvod pro zamítnutí exekučního návrhu směřujícího k vymožení povinnosti uložené tímto cizozemským rozhodnutím. Tuto otázku však dovolatel k přezkumu nenabízí. Povinná považuje dovolání za nepřípustné a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
8. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“.
9. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
11. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
12. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť.
13. Dovolatel své povinnosti řádně vymezit přípustnost dovolání nedostál. Neformuloval žádnou konkrétní procesněprávní či hmotněprávní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se současně soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, případně otázku, která by dovolacím soudem dosud řešena nebyla. Soustřeďuje se výhradně na okolnosti, jež byly (resp. mohly nebo měly být) předmětem posouzení soudu v řízení o odepření uznání cizozemského rozhodnutí. Poukazuje na případné vady řízení o odepření uznání cizozemského rozhodnutí a na porušení zásad českého procesního práva před britským soudem. Ty jsou ale v dané situaci bez významu.
14. Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání již nelze odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241 b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jedná se přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení.
15. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 10. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu