ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.926.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 926/2021-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné CALDERSHOT FINANCE LTD. , se sídlem v Londýně, Elscot House, Arcadia Avenue, Finchley, N3 2JU, registrační číslo 05843605, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného Mgr. Dagmar Lupínkovou, advokátkou, se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská č. 966/5, proti povinným 1) P. M. , narozenému dne XY, bytem v XY a 2) D. M. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lívií Strakovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Mišákova č. 326/15, pro pohledávku 119 514,92 Kč, o zastavení exekuce, o dovolání povinné 2) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. srpna 2020, sp. zn. 40 Co 166/2020-125, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. února 2020, č. j. 50 EXE 3936/2012-90, zamítl návrh povinné 2) na zastavení exekuce. Povinná 2. svůj návrh odůvodnila jednak tím, že nemá žádný zabavitelný příjem ani majetek, takže exekuce je od samého počátku bezvýsledná a dále, s odvoláním na ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“), že exekuční titul obsahuje zásadní vadu spočívající v přiznání úroků z prodlení ve výši 29 % ročně, jež je v rozporu se zákonem a ve svém výsledku vede ke zcela nepřiměřené výši úroků.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění soudního exekutora, že povinná 2) v současné době nemá žádný zabavitelný příjem a zatím u ní nebyl zjištěn ani exekučně zabavitelný majetek. Soudní exekutor však nemá ještě provedeno kompletní šetření ohledně jejích majetkových poměrů, a to zejména aktuální soupis movitých věcí. Zastavení exekuce by bylo možné pouze v případě, že by ani v budoucnu nebylo možné očekávat vymožení alespoň části pohledávky oprávněné, o takovou situaci se však nejedná a zastavení exekuce by tak bylo předčasné. Ostatně v takovém případě by podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. výkon zastavil sám soudní exekutor.
K argumentaci povinné 2) k tvrzené zásadní vadě exekučního titulu soud uvedl, že zde existuje pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu (vykonatelný elektronický platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 2. 2010, č. j. 70 EC 2824/2009-12, který nabyl právní moci dne 29. 8. 2012), exekuční soud je tímto rozhodnutím vázán a není soudem přezkumným k nalézacímu řízení. K výši úroků pak soud prvního stupně uvedl, že povinnou citovaný nález Ústavního soudu II. ÚS 3194/18 na danou věc nedopadá, když v daném nálezu se řešil úrok z prodlení 1 % denně (tedy 365 % ročně), zatímco v posuzovaném případě se jedná pouze o 29 % ročně.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala povinná 2) odvolání, ale Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. srpna 2020, sp. zn. 40 Co 166/2020-125, napadené usnesení potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci tvrzení povinné 2) není důvodem k zastavení exekuce ve vztahu k její osobě. Pokud jde o další povinnou tvrzený důvod pro zastavení exekuce, tedy nepřiměřenou výši smluvního úroku z prodlení, odvolací soud obdobně jako soud prvního stupně konstatoval, že tuto námitku nelze akceptovat, když v případě nálezu Ústavního soudu II. ÚS 3194/18 byl předmětem tam souzené věci smluvní úrok z prodlení ve výši 1 % denně, zatímco vykonávaným exekučním titulem bylo rozhodnuto o smluvním úroku ve výši 29 % ročně, a to s účinností od 26. 1. 2009, kdy se žalovaná (nyní povinná) dostala do prodlení se zaplacením jistiny.
Dále pak odvolací soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která se váže k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), podle níž v rozporu s dobrými mravy je zpravidla taková výše smluvního úroku z prodlení, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době sjednávání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úroková sazba pro spotřebitelské úvěry uplatňovaná bankami v lednu 2009 podle zjištění soudu činila v průměru 13,98 % ročně. V souzené věci sjednaná výše smluvního úroku z prodlení 29 % ročně nepřesahovala úrokovou míru v době sjednání spotřebitelské smlouvy o úvěru (1/2009) obvyklou. Jelikož je oprávněná nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovosti úrokové sazby vyšší, projevuje se tato skutečnost v tom, že v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy je třeba sazby poměřit, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. Sazba úroku z prodlení ve výši 29 % ročně s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu tak podle názoru odvolacího soudu není v rozporu s dobrými mravy, a není proto neplatným ujednáním ve smyslu §39 obč. zák.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná 2) (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího, když v napadeném usnesení připustil platnost dohody mezi oprávněnou a povinnou a výší úroku z prodlení se zabýval toliko z hlediska přiměřenosti její výše. Poukazuje v této souvislosti na to, že v návrhu na zastavení exekuce a v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně jasně uvedla, že napadá samotnou platnost dohody o smluvní výši úroku z prodlení, nikoliv pouze přiměřenost jeho výše.
S odvoláním na judikaturu dovolacího soudu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006, uveřejněný pod číslem 87/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, kde Nejvyšší soud uvádí, že n a závazkový vztah mezi podnikatelem a nepodnikatelem regulovaný částí třetí obchodního zákoníku je třeba kromě jeho ostatních ustanovení aplikovat i §262 odst. 4 obch. zák.….. V daném případě to znamená, že odpovědnost za prodlení s plněním peněžitého závazku žalovaného vystupujícího v tomto vztahu v postavení nepodnikatele se bude řídit ustanoveními o prodlení dlužníka obsaženými v občanském zákoníku v §517. dále je podle ní významný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, uveřejněný pod číslem 26/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, kde Nejvyšší soud naznal, že §517 obč. zák. je normou kogentní. Exekuční titul tak podle názoru dovolatelky vykazuje zásadní vadu spočívající v tom, že přiznává oprávněné nárok na zaplacení úroku z prodlení ve smluvní výši 26 % p. a. na základě podle §39 obč. zák. neplatné dohody o výši úroku z prodlení mezi oprávněnou a povinnými. V případě, kdy je uzavírána spotřebitelská smlouva, má věřitel v postavení podnikatele podle ustanovení §517 odst. 2 obč. zák., nárok pouze na zákonný úrok z prodlení.
Oprávněná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud již dříve vyslovil závěr, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 (uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 (uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15)¨.
Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že výjimečně se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě zastavit výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to v případě, že ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), a výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, přitom není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Zastavení řízení z důvodu zásadních vad exekučního titulu tak není podmíněno ani vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 či nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15).
Dále Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, uvedl, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem, přičemž úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně (182,5 % ročně) a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné a není třeba provádět individuální hodnocení přiměřenosti úroků. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci zastaví podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř., aby tak byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. Spravedlivé rovnováhy přitom bude dosaženo v případě, že věřitel (oprávněný) obdrží přiměřenou výši úroků z prodlení . Naopak úroky z prodlení, jejichž výše nepřekračuje pravidla podle §122 zákona o spotřebitelském úvěru pro platby související s prodlením, jsou v mezích ústavnosti. V uvedeném nálezu Ústavní soud uložil obecným soudům, aby v souladu s uvedenými principy prováděly konkrétní testy pro posouzení ústavnosti úroků z prodlení, a stanovily takovou výši úroků z prodlení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou (a ústavní), a aby ve zbylé části exekuci zastavily podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř. Přitom není vyloučeno, aby vycházely z judikatury Nejvyššího soudu pro posuzování úroků v nalézacím řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), podle které je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.
Nejvyšší soud se následně ve svém usnesení ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020, zabýval otázkou, zda lze částečně zastavit výkon rozhodnutí (exekuci) ohledně úroku z prodlení toliko v rozsahu, v jakém je úrok z prodlení protiústavní, a dovodil, že shledá-li exekuční soud po provedení testu přiměřenosti neústavní (nepřiměřenou) výši úroků z prodlení, je povinen stanovit výši úroků z prodlení, kterou lze s ohledem na komplexní povahu daného závazku považovat za ústavní (přiměřenou) a ve zbylé části exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Připustil, že ve své ustálené rozhodovací praxi uvedl, že ujednání o výši úroku z prodlení podle ustanovení §39 obč. zák. lze posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše úroku z prodlení s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující), s tím, že při neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení poté nastupuje nárok na zákonný úrok z prodlení [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010 (uveřejněné pod číslem 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Soudního dvora EU C-40/08 Asturcom Telecomunicationes SL)], avšak uvedená rozhodnutí nejsou v projednávané věci relevantní, neboť v nich byla posuzována platnost úroků z prodlení v nalézacím řízení a nemožnost jejich moderace (pro případ i jen jejich částečné neplatnosti), a nikoli v řízení o výkonu rozhodnutí (exekuce), ve kterém je možné v rámci částečného zastavení prováděného výkonu rozhodnutí (exekuce) lze hodnotit pouze to, zda a do jaké míry rozhodnutím soudu v nalézacím řízení přiznané příslušenství pohledávky již odporuje právním zásadám demokratického státu (srov. shora citovaná rozhodnutí Ústavního soudu).
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020, se podává, že exekuci vykonatelného rozhodnutí soudu lze zastavit nebo exekuční návrh zamítnout) pouze v rozsahu, v němž je namístě uzavřít, že exekučním titulem přiznané a nyní vymáhané plnění již odporuje právním zásadám demokratického právního státu. Je tedy věcí odvolacího soudu, aby zvážil, zda a do jaké míry je vymáhání plnění přiznaného exekučním titulem ve formě rozsudku na jistotě a zejména na příslušenství pohledávky skutečně v rozporu se zásadami demokratického právního státu. Právě uvedená úvaha neznamená věcný přezkum exekučního titulu (např. mravnosti přisouzeného plnění z pohledu hmotného práva) v řízení o zastavení exekuce (resp. rozhodnutí o exekučním návrhu), ale omezuje se pouze na zjištění, do jaké míry je v daném případě zcela nepřípustné (v rozporu se zásadami demokratického právního státu), aby exekuční titul ve formě rozhodnutí nezávislého soudu byl zcela nebo zčásti (např. ohledně celého příslušenství) naplněn. Tuto úvahu přitom musí provést soud z úřední povinnosti (tedy i bez návrhu povinného), neboť odporuje-li exekučním titulem přiznané plnění právním zásadám demokratického právního státu a nařízením exekuce by mělo dojít k popření základních principů demokratického právního řádu (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, nebo i srov. bod 16. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018), nelze těmto právům oprávněného poskytnout ochranu a je dán důvod pro odepření výkonu vykonatelného exekučního titulu v kterékoliv fázi exekučního řízení i z moci úřední.
Dovolací soud má za to, že odvolací soud se zcela řídil výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, když podrobil úrok z prodlení ve výši 29 % ročně testu přiměřenosti, při kterém vzal v úvahu postavení oprávněné a povinné 2), rizikovost poskytnutého úvěru a na základě uvedeného dovodil, že úrok z prodlení ve výši 29 % ročně není v rozporu s dobrými mravy, a není proto neplatným ujednáním ve smyslu §39 obč. zák. S tímto jeho hodnocením se dovolací soud ztotožňuje, protože sjednaný úrok z prodlení vzhledem ke své výši nepředstavuje nárok příčící se zásadám právního státu.
Ze shora citované judikatury také vyplývá, že exekuční soud, v případě nepřiměřeně vysokého úroku z prodlení, má v zásadě pouze moderační právo, zastavit výkon rozhodnutí pouze pro tu část tohoto úroku, o kterou exekučním titulem přiznané a nyní vymáhané plnění již odporuje právním zásadám demokratického právního státu, nikoli pro částku půjčené jistiny.
Protože odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání povinné 2) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Na závěr dovolací soud ještě podotýká, že pokud dovolatelka poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006, uveřejněný pod číslem 87/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odkazující na rozsudek ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, uveřejněný pod číslem 26/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle jehož právní věty povaha ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí, pak v tomto rozhodnutí se dovolací soud zabýval výší úroků z prodlení podle občanského zákoníku, ne však v souvislosti se smlouvou o úvěru a smluvními úroky. Kromě toho uvedený rozsudek, řeší závazkový vztah vzniklý v době do 31. 12. 2004. Proto také byl přijat k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou, která dosah jeho závěrů omezovala právě jen na závazky vzniklé do 31. 12. 2004.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 5. 2021
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu