ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1160.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 1160/2021-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně HÖDLMAYR Logistics Czech Republic a. s. se sídlem v Jenči, Nádražní č. 350, IČO 45806497, zastoupené Mgr. Renatou Volákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Zámecké č. 574/7, proti žalovanému R. K. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Borisem Šulcem, advokátem se sídlem ve Zdibech, U Cihelny č. 196, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 101/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2020, č. j. 23 Co 29/2020-179, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Renaty Volákové, advokátky se sídlem v Praze 4, Na Zámecké č. 574/7.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 23 Co 29/2020-179, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr o tom, že žalovaný nevymezil v listině ze dne 27. 7. 2018 údaj o tom, v jakých skutečnostech spatřuje důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, dostatečně určitě, neboť blíže nerozvedl, za jaké období a v jaké výši mu žalobkyně nevyplatila mzdu či její část a kterou, a že uvedené se nepodařilo vyjasnit ani poté, co se soud prvního stupně pokusil odstranit neurčitost projevu vůle žalovaného při jednání dne 2. 10. 2019, proto je právní jednání žalovaného ze dne 27. 7. 2018 absolutně neplatné] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ke skutkovému vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru z hlediska ustanovení §60 zákoníku práce srov. (s ohledem na obsahově shodnou právní úpravu vymezení důvodu výpovědi i okamžitého zrušení pracovního poměru) například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4030/2010, z nichž vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit, že ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje, a že skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen.
K zásadám pro výklad právních jednání pak srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017, a v nich vyjádřený právní názor, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§555 odst. 1 o. z.), každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět, že není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. §556 odst. 1 o. z.), že kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. §556 odst. 2 o. z.), a že výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji, výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání. Uvedeným zásadám pak soudy obou stupňů plně dostály, pokud se pokusily pochybnosti o obsahu okamžitého zrušení pracovního poměru v součinnosti s žalobcem odstranit.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a předestírá-li opačné skutkové závěry, že „v okamžitém zrušení pracovního poměru jasně vymezil, z jakého důvodu a pro jaké skutečnosti toto okamžité zrušení pracovního poměru podává“, že žalobkyně „měla mít přehled o tom, kolik má platit svým zaměstnancům na mzdách, odměnách, příp. ostatních příplatcích“, že „nevedla řádně evidenci pracovní doby, neuznávala proplácení bezpečnostních přestávek“, a že „vyčíslení přesných dlužných částek a jejich přiřazení ke konkrétním měsícům, nebylo pro dovolatele v tehdejší situaci prakticky možné“, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, podle kterého „okamžité zrušení pracovního poměru bylo určité“), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, že „soudy nepřipustily navrhované důkazy a že nedostatečně a rozporně odůvodnily svá rozhodnutí“, ale mohly by představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Důvodná není ani námitka žalovaného že „bylo přeneseno důkazní břemeno na žalovaného, a to bez opory v zákoně“. I když jsou důkazní povinnost a důkazní břemeno instituty procesního práva, je závěr o tom, který z účastníků řízení (která procesní strana) je jejich nositelem, odvozen z hmotného práva; ten, kdo má podle hmotného práva povinnost tvrdit (uvést) určité skutečnosti, je povinen je (prostřednictvím označených důkazů) prokázat a nese tedy také procesní odpovědnost za to, že jeho tvrzení nebyla prokázána a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Důkazní břemeno k prokázání skutečností, jež odůvodňují rozvázání pracovního poměru jednostranným jednáním, tíží vždy toho, kdo rozvazovací úkon učinil (žalovaného), nikoli toho, kdo se domáhá jeho neplatnosti (žalobce). Žalovaný je tak povinen v řízení tvrdit a prokázat, že byla naplněna skutková podstata, jež ukončení pracovního poměru jednostranným jednáním umožňuje. Za situace, že důvodem tvrzení o neplatnosti jednostranně rozvázaného pracovního poměru je zpochybnění naplnění takové skutkové podstaty, je žádoucí, aby se ten, kdo takové jednání učinil (žalovaný), ve věci vyjádřil a tvrdil všechny pro rozhodnutí ve věci významné skutečnosti a označil důkazy k prokázání svých tvrzení (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, který byl uveřejněn pod č. 52/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozsudek odvolacího soudu byl napaden „v celém rozsahu“ (tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu