ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2148.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 2148/2021-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně T. L. , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Martinem Slobodníkem, Ph. D., advokátem se sídlem v Prachaticích, U Rybníčku č. 553, proti žalované FH TRADING s. r. o., se sídlem ve Znojmě, náměstí Svobody č. 208/16, IČO 28340914, zastoupené JUDr. Radkem Coufalem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 693/5a, o neplatnost rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 23 C 63/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2021, č. j. 49 Co 76/2020-211, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radka Coufala, advokáta se sídlem v Brně, Lidická č. 693/5a.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2021, č. j. 49 Co 76/2020-211, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že jednání, které předcházelo uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru dne 8. 2. 2019, probíhalo v klidu, nebylo nijak vyhrocené, že bylo krátce přerušeno a žalobkyně se po jeho přerušení sama dobrovolně vrátila zpět, že jednatel žalované při tomto jednání nekřičel, seděl, fyzicky jí nebránil z místnosti odejít, že žalobkyni leda „…nebylo příjemné, že měl jednatel výhrady k její práci, zvláště pokud s jeho výhradami nesouhlasila…“ (srov. bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že „…nebylo prokázáno, že jednatel žalované při jednání dne 8. 2. 2019 věděl o těhotenství žalobkyně…“ (srov. bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Za takto nastaveného skutkového stavu je závěr odvolacího soudu, že „… žalobkyně neprokázala své tvrzení o tom, že byla k uzavření dohody donucena a nepodepsala ji o vlastní svobodné vůli…“ (a nelze tak dovodit důsledky ve smyslu ustanovení §587 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 79/2020, a zde vyjádřený právní názor, že „…o bezprávnou výhrůžku jde tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit, nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí. Dovolání se neplatnosti právního jednání ve smyslu §587 odst. 1 o. z. je jednostranné právní jednání adresované druhému účastníku právního vztahu, jež vyvolává právní následky od okamžiku, kdy došlo adresátu (§570 odst. 1 o. z.). Lze je učinit toliko výslovně; z jeho obsahu musí být patrno, že se jím uplatňuje neplatnost konkrétního právního jednání, a musí v něm být označena vada (nedostatek svobody vůle) dotčeného právního jednání, která způsobila jeho neplatnost, a to včetně vyjádření okolností, v nichž je nedostatek svobody vůle spatřován. Neplatnost právního jednání nastává s účinky ex tunc (od počátku). Namítla-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání pro bezprávnou výhrůžku, může být v soudním (nebo jiném) řízení bezprávná výhrůžka posuzována toliko na základě těch okolností, v nichž podle jejího názoru spočívá, a které proto ve svém projevu vůle označila...“], a není důvod, aby se dovolací soud od publikovaných závěrů odchyloval.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, poukazujíc na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014, resp. ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, přehlíží, že oba uvedené rozsudky se posouzení otázky nesvobody vůle vůbec netýkají (řeší otázku posuzování rozhodnutí zaměstnavatele o tzv. „organizační změně“) a (obecnému) požadavku komplexního posouzení jednání zaměstnavatele odvolací soud plně dostál, kdy průběh, atmosféru, motivaci zaměstnavatele, jakož i psychický stav žalobkyně komplexně vyhodnotil (a z tohoto hlediska je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry výše uvedeného rozsudku).
V části, v níž dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a předestírá opačné skutkové závěry („že soud odkázal na jediné vyjádření znalce, které je v rozporu se skutečností“, že „jednání mezi jednatelem žalované a žalobkyní mělo trvat cca 30 minut“, že „výpověď jednatele žalované je tak zjevně nepravdivá“, že „žalobkyně obdržela od N. H.…sms ve znění ,… těhotenství není nemoc… ), uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a dovolání v tomto rozsahu trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu dovolání lze dovodit, že žalobkyně napadla „celý“ rozsudek odvolacího soudu (tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení); dovolací soud v této části dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, protože směřuje proti výroku, proti němuž není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu