ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2661.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2661/2020-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce R. A. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Musilem, advokátem se sídlem v Chomutově, Škroupova č. 1325/34, proti žalovanému SPL Recycling a. s. se sídlem ve Světci, Chotějovice č. 163, IČO 26719398, zastoupenému Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března č. 21/13, o 134 269 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 370/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 10 Co 200/2019-203, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 304 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Pavla Musila, advokáta se sídlem v Chomutově, Škroupova č. 1325/34.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2019 č. j. 10 Co 200/2019-203 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu (§226 odst. 1 o. s. ř.) srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015 sp. zn. 28 Cdo 679/2015 a v něm uvedený závěr, že soud prvního stupně je vázán jen takovým právním názorem, který byl skutečným základem zrušovacího usnesení odvolacího soudu, a to jen potud, pokud nová zjištění nezmění poznatky o skutkovém ději projednávaného případu natolik, že na nový skutkový základ věci není aplikace právního názoru odvolacího soudu již možná (dále srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 1994 sp. zn. 6 Cdo 7/94, uveřejněný pod č. 3 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Obdobně lze na posuzovanou věc vztáhnout též závěr Nejvyššího soudu k otázce vázanosti soudů právním názorem dovolacího soudu vysloveným v téže věci (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 a §243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, §226 odst. 1 o. s. ř.), který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. 21 Cdo 5380/2007 a podle něhož při úvaze, v jakém směru je právní názor dovolacího soudu obsažený v jeho zrušovacím rozhodnutí pro soudy v dalším řízení závazný, je třeba vzít mimo jiné v úvahu to, že vždy nutně vychází z určitého skutkového základu, jehož východiskem byla zejména tvrzení účastníků a výsledky dokazování v dosavadním průběhu řízení. Uvedený skutkový základ věci se však může v řízení, které následuje po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu, změnit, neboť účastníci mohou uvést další skutková tvrzení a označit důkazy a soud může dospět na základě provedených důkazů ke skutkovým zjištěním, která jsou odlišná od původních tvrzení účastníků nebo od původních výsledků dokazování. Dojde-li k tomu, že se v dalším řízení změní skutkový základ věci, ze kterého vycházel právní názor dovolacího soudu, je nepochybné, že za změněného skutkového základu věci se závaznost právního názoru dovolacího soudu nemůže uplatnit, neboť na odlišně zjištěný skutkový základ věci již nedopadá; za této situace jsou soudy povinny samostatně posuzovat i po právní stránce výsledky dokazování (srov. též právní názor vyjádřený v Rozboru a zhodnocení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudu prvního stupně ze dne 23. 11. 1967 sp. zn. Prz 36/67, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím I, SEVT Praha 1974, s. 96-97, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněný pod č. 18 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
V projednávané věci se po částečném zrušení původního rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 5. 2017 č. j. 9 C 370/2015-119 usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2018 č. j. 10 Co 421/2017-141, v němž odvolací soud při posuzování námitky započtení vznesené žalovaným dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že je splněn předpoklad odpovědnosti žalobce za škodu spočívající ve vzniku škody na straně žalovaného a že je třeba, aby se soud prvního stupně zabýval dalšími předpoklady této odpovědnosti žalobce, změnil na základě doplnění dokazování soudem prvního stupně (zejména výpovědí svědka O. D.) a podle jeho hodnocení provedených důkazů (§132 o. s. ř.) skutkový stav věci natolik, že se závaznost uvedeného právního názoru odvolacího soudu nadále nemohla uplatnit a že na základě změněného skutkového základu mohl soud prvního stupně ve svém následném rozsudku dospět k (opačnému) závěru, že předpoklad odpovědnosti žalobce za škodu spočívající ve vzniku škody na straně žalovaného splněn není.
K otázce vázanosti odvolacího soudu svým dřívějším právním názorem v dané věci srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003 sp. zn. 22 Cdo 880/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, roč. 2008, a v nich vyjádřený závěr, že odvolací soud není vázán svým dřívějším právním názorem v dané věci, neboť ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení změnit. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací svůj dřívější názor, podle něhož je splněn předpoklad odpovědnosti žalobce za škodu spočívající ve vzniku škody na straně žalovaného, v rozsudku ze dne 13. 11. 2019 č. j. 10 Co 200/2019-203 nezměnil bezdůvodně, nýbrž na základě změny skutkového stavu věci po doplnění dokazování a vyhodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, s jehož skutkovými závěry týkajícími se žalovaným tvrzené škody se ztotožnil (viz body 10 a 11 odůvodnění uvedeného rozsudku odvolacího soudu).
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy při svém rozhodování vycházely, nesouhlasí-li se způsobem, jakým k nim dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly, zejména s hodnocením výpovědi svědka O. D.), a namítá-li jiné vady řízení (spočívající zejména v tom, že odvolací soud „nijak nevysvětlil“ rozpornost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a že napadené rozhodnutí je překvapivé), k nimž lze podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout (za předpokladu jejich důvodnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné].
Namítá-li dovolatel porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s „porušením principu vázanosti soudu vlastním rozhodnutím vysloveným dříve v řízení“ a vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu, pak přehlíží, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Pokud soudy v řízení (po doplnění dokazování soudem prvního stupně) dospěly k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně škody, která mu měla vzniknout, nemůže dovolatel v uvedeném závěru shledávat porušení svých základních práv.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 2. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu