ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2757.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 2757/2020-365
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. J., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná č. 356/7, proti žalované LOP projekt, s. r. o. se sídlem v Ostravě – Zábřehu, Pavlovova č. 1169/54, IČO 27784126, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Janotou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 1727/108, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 106/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. května 2020 č. j. 16 Co 64/2018-329, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou Okresnímu soudu v Ostravě dne 2. 6. 2016 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 6 731 758 Kč spolu s úrokem z prodlení s tím, že 7. 1. 2016 utrpěl pracovní úraz na stavbě stadionu v XY, kdy spadl z podesty ve výšce 4,5 m na zámkovou dlažbu. Byť žalobce formálně pracoval pro žalovanou na základě živnostenského oprávnění, měl závazkový vztah účastníků povahu pracovněprávní, neboť žalobce již dříve vykonával u žalované práci stejného druhu a na stejném místě v pracovněprávním vztahu. V souvislosti s pracovním úrazem byl žalobci od 7. 1. 2016 přiznán invalidní důchod ve výši 13 138 Kč, přičemž před pracovním úrazem dosahoval příjmu 25 000 Kč měsíčně. Kromě nároku na náhradu ztráty na výdělku ve výši 11 862 Kč měsíčně uplatnil žalobce dále nárok na náhradu bolestného ve výši 375 000 Kč a nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění v rozsahu 5 000 bodů navýšenou na pětinásobek, tedy na částku 6 250 000 Kč.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 11. 2017 č. j. 83 C 106/2016-157, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. 1. 2018, č. j. 83 C 106/2016-182, žalované uložil zaplatit žalobci 2.333.706 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 49.152,68 Kč a s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 617.562 Kč za dobu od 9. 11. 2017 do zaplacení (výrok I.), a platit žalobci 3.526 Kč měsíčně počínaje měsícem prosincem 2017, „splatnou vždy ke každému 8. dni v daném měsíci až do konce kalendářního měsíce, ve kterém žalobce dovrší 65 let věku nebo do dne přiznání starobního důchodu žalobci z důchodového pojištění“ (výrok II.), žalobu v části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 6.084.552 Kč, úroků z prodlení ve výši 207.897,43 Kč, úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.600.696 Kč za dobu od 9. 11. 2017 do zaplacení a měsíční částky 8.336 Kč od prosince 2017, zamítl (výrok III.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), že žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Ostravě 50 % nákladů řízení před soudem prvního stupně spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobce a znalečném (výrok V.), a na soudním poplatku za žalobu (výrok VI.), jejichž přesná výše a splatnost budou určeny předsedou senátu v samostatném usnesení, a že žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 163.390 Kč za období od 8. 10. 2016 do 30. 11. 2017, zamítá (výrok VII.). Soud prvního stupně vyšel v prvé řadě ze závěru, že činnost vykonávaná žalobcem pro žalovanou vykazovala znaky závislé práce, neboť dovodil, že žalobce vykonával činnost výhradně pro žalovanou, získával pravidelné odměny pohybující se v určitém rozmezí, žalobce měl pracovní místo v kanceláři v provozovně žalované. Uzavřel tak, že byla dána osobní a hospodářská závislost žalobce na žalované, a že mezi účastníky vznikl 1. 6. 2013 faktický pracovní poměr, v němž jsou nároky žalobce stejné jako nároky zaměstnanců v platném pracovním poměru, včetně odškodnění pracovního úrazu. K samotnému úrazovému ději soud prvního stupně uzavřel, že žalobce prováděl projektovou činnost na městském stadionu v XY a mimo jiné projektoval prosklenou výplň stěny v části spojovacího krčku (můstku) mezi objekty SO.04 a SO.10. Již dne 5. 1. 2016 prováděl v místě spojovacího krčku měření geodet S., který měřil v leže metrem tloušťku podlahy, a protože se nad podlahou nacházelo bednění, jehož šířka přesahovala šířku podlahy, musel se naklonit mimo plochu podlahy nad volný prostor. Dne 6. 1. 2016 poslal výsledky měření žalobci, ale ten měl v zaměření nejasnosti, a 7. 1. 2016 jel si něco (co nebylo blíže zjištěno) doměřit. Vstoupil do prostoru spojovacího krčku, ze kterého spadl nezajištěným otvorem na zem a utrpěl zranění. Příčinou pádu byla buď ztráta rovnováhy žalobce spojená s následným pádem, nebo pád z můstku při provádění měření. Protože k úrazu došlo při výkonu činnosti pro žalovanou, kvalifikoval soud prvního stupně úraz jako úraz pracovní. Důvod pro úplné zproštění povinnosti žalované k náhradě škody soud prvního stupně neshledal, neboť podle jeho názoru neexistují bezpečnostní předpisy konkrétně regulující práci ve výšce. Dospěl však k závěru, že jednání žalobce, který vstoupil na můstek ve výšce 4,5 metrů nad zemí, jenž neměl zábranu proti pádu, lze označit přinejmenším za nebezpečné riskování, a je tedy důvod ke zproštění povinnosti žalované hradit škodu v rozsahu dvou třetin.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 6. 2018 č. j. 16 Co 64/2018-222 rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. výroku, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 2 333 706 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 47 310,98 Kč a s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 575 366 Kč za dobu od 9. 11. 2017 do zaplacení“, potvrdil a „pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 1 841,70 Kč a úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 42 196 Kč za dobu od 9. 11. 2017 do zaplacení“, změnil tak, že žalobu v této části zamítl, a „v odstavcích II., III. a VII. výroku“ jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci další částku 1 198 685 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 49 504,35 Kč a s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 530 933 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení, že žalovaná je povinna platit žalobci částku 5 444 Kč měsíčně s účinnosti od 1. 6. 2018 do budoucna, splatnou vždy ke každému 8. dni následujícího kalendářního měsíce, a tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci dalších 5 116 429 Kč, úroky z prodlení ve výši 265 045,71 Kč, úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 069 763 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení a dále platit žalobci částku 6 418 Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2018 do budoucna, zamítl. Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobce, že žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízeni před soudem prvního stupně spočívajících ve znalečném 4 025 Kč a na soudním poplatku za řízení před soudy obou stupňů 78 352 Kč. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že je dán důvod pro částečné zproštění odpovědnosti žalované podle §270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, a to při obou možných variantách pádu žalobce, ovšem nikoliv v rozsahu dvou třetin, ale pouze v rozsahu jedné poloviny, neboť je třeba přihlédnout k tomu, že druhou významnou příčinou vzniku škody byla, vedle lehkomyslnosti žalobce, skutečnost, že spojovací krček nebyl po odstranění lešení dne 4. 1. 2016 zajištěn proti pádu z výšky.
K dovolání žalobce zrušil Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 5. 11. 2019 č. j. 21 Cdo 3787/2018-253 rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byla žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci dalších 5 116 429 Kč, úroky z prodlení ve výši 265 045,71 Kč, úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 069 763 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení a dále platit žalobci částku 6 418 Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2018 do budoucna, zamítnuta, jakož i v navazujících nákladových výrocích, a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Zdůraznil, že prvotním předpokladem pro posouzení, za jakých podmínek se zaměstnavatel může zcela nebo zčásti své odpovědnosti zprostit, je zjištění, zda zaměstnanec (ne)porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Pro takové zjištění musí být nejprve objasněno, zda vůbec a které právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se k práci, kterou úrazem postižený zaměstnanec vykonával, vztahovaly (vztahují). Úvaze o tom, zda se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za pracovní úraz pro lehkomyslnost zaměstnance, tak musí předcházet zjištění, že zaměstnanci nelze vytýkat porušení právních nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Tento převážně odborný závěr, k němuž je třeba odborných znalostí, nelze nahradit úvahou soudu. Bylo proto třeba doplnit dokazování znaleckým posudkem z oboru bezpečnosti práce ve stavebnictví k otázce, zda a které předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci byly porušeny žalovanou nebo žalobcem v příčinné souvislosti s pádem žalobce.
Odvolací soud druhým rozsudkem ze dne 5. 5. 2020 č. j. 16 Co 64/2018-329 opět potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci dalších 5 116 429 Kč, úroky z prodlení ve výši 265 045,71 Kč, úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 069 763 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení a dále platit žalobci částku 6 418 Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2018 do budoucna, zamítnuta. Rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů a o náhradě nákladů řízení, které platil stát. Na základě znaleckého posudku vzal za prokázané, že žalobci ani žalované nelze vytýkat porušení právních nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Setrval na svém názoru, že „již samotný vstup žalobce na poměrně úzkou plochu (2 x 2 metry) ve výši 4,5 metrů nad zemí, která nebyla zajištěna proti pádu, aniž by se sám jakkoliv jistil proti pádu, lze označit za nebezpečné riskování“. Spojovací krček byl nezajištěn proti pádu po dobu od 4. 1. 2016 do 7. 1. 2016 a po tuto dobu nebyly naplánovány na stavbě žádné práce, není tedy důvodná námitka žalobce, že z jeho strany nešlo o jednání, které by bylo v rozporu s obvyklým způsobem chování. Kromě lehkomyslnosti žalobce však byla druhou významnou příčinou vzniku škody skutečnost, že spojovací krček nebyl po odstranění lešení dne 4. 1. 2016 zajištěn jakýmkoliv způsobem proti pádu z výšky. Nesouhlasil dále s názorem žalobce, že aplikace §270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce nepřipadá v úvahu tehdy, bylo-li příčinou pracovního úrazu porušení předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci třetí osobou, neboť toto nemá oporu v právní úpravě.
Proti v pořadí druhému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a namítá, že výklad pojmu „lehkomyslné jednání“ vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu prezentovanou rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1969 sp. zn. 7 Cz 22/69 nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 71/2001. Podle žalobce nelze souhlasit s názorem, že by již samotný vstup na přechodový můstek bylo možné označit za nebezpečné riskování. Můstek sloužil k pohybu pracovníků na stavbě a není rozhodné, že v den pracovního úrazu nebyly plánovány žádné práce. Žalobce na můstek vstoupil za účelem provedení měření, které nebylo možné jinak provést, a jeho jednání nelze z hlediska jeho obvyklosti poměřovat s chováním jiných zaměstnanců vykonávajících na stavbě práce. Dále spatřuje žalobce přípustnost dovolání pro právní otázku dosud v praxi dovolacího soudu neřešenou, totiž zda možnost zproštění povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody a nemajetkové újmy vzniklé pracovním úrazem podle §270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce je dána i tehdy, bylo-li příčinou (alespoň jednou z příčin) pracovního úrazu porušení bezpečnostních předpisů jinou osobou než zaměstnancem. Ze znaleckého posudku vyplývá, že byla porušena celá řada bezpečnostních předpisů zhotovitelem stavby, chyběly potřebné prvky zabezpečení proti pádu z výšky.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí. Napadené rozhodnutí vyložilo liberační důvod lehkomyslného jednání zaměstnance zcela v intencích judikatury dovolacího soudu. Žalobce vstoupil na „poměrně úzkou plochu“ nacházející se ve výšce 4,5 metru nad zemí, která nebyla zajištěna proti pádu. Sám se proti možnému pádu nejistil, např. tzv. úvazem, přitom měl sám dost zkušeností pro rozpoznání rizik. Nebezpečně riskoval, neboť nebezpečí pádu hrozilo bez dalšího, přičemž nemohl takto následovat ani žádnou „ustálenou praxi“ na staveništi, neboť lávka nebyla zajištěna pouze po krátký časový úsek, během kterého nebyly plánovány žádné práce. Dále z právní úpravy neplyne, že liberační důvod podle §270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce lze aplikovat pouze tehdy, je-li příčinnou vzniku újmy výlučně lehkovážné jednání zaměstnance. Tento liberační důvod je relativně samostatným a jeho smyslem je postihnout jakákoli další přičinění zaměstnance, která nelze u běžně opatrného jedince tolerovat. Lehkomyslné jednání nemusí být nutně jedinou příčinou újmy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení §237 o. s. ř. dovolání přípustné, neboť při řešení otázky zproštění povinnosti zaměstnavatele k náhradě újmy pro lehkomyslné jednání zaměstnance se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. pouze z důvodů vymezených v dovolání (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce na základě dohody se žalovanou prováděl projektovou činnost na městském stadiónu v XY, kde mimo jiné projektoval prosklenou výplň stěny v části spojovacího krčku mezi objekty SO.04 a SO.10. Oba objekty byly ve výšce cca 4,50 metrů nad zemí spojeny krčkem (můstkem) s betonovou podlahou o délce 2 metry a šířce 197 cm. Dne 7. 1. 2016 nebyl prostor spojovacího krčku nad zemí zajištěn ani lešením ani zábradlím. Téhož dne žalobce sdělil v kanceláři žalované, že jede na stadion do XY něco doměřit a jednatele žalované požádal o zapůjčení služebního auta s tím, že si potřebuje ověřit geodetické zaměření, protože tam má nějaké nejasnosti. Žalobce dorazil na stadion za účelem provedení blíže nezjištěného měření, vstoupil za tím účelem do prostoru spojovacího krčku, ze kterého spadl nezajištěným otvorem na zem a utrpěl poranění, v jejichž důsledku trpí těžší centrální kvadruparézou (obrnou) s jednoznačnou levostrannou akcentací, pseudobulbární symptomatologií, lézí i postranního smíšeného systému hlavových nervů, a jsou u něj výrazně narušeny kognitivní, behaviorální a sociální mechanismy a funkce. Pád žalobce nikdo neviděl, podle výsledku znaleckého posouzení však byla vyloučena účast jiné osoby. Za pravděpodobnou příčinu pádu byla určena buď ztráta rovnováhy žalobce spojená s následným pádem, nebo vyklánění se žalobce z můstku při provádění měření, při kterém žalobce přepadl a nekontrolovatelným pádem spadl na zem. Ze strany žalobce ani žalované nebyly v příčinné souvislosti s pádem žalobce dne 7. 1. 2016 porušeny žádné předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy došlo k pracovnímu úrazu žalobce – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2016, to je do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 47/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – dále též jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §269 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Podle ustanovení §270 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla
a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo
b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit,
a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy.
Podle ustanovení §270 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla
a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo
b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.
Lehkomyslné jednání zaměstnance je samostatným důvodem pouze pro částečné zproštění se povinnosti. Jedná se o případy, kdy způsob jednání zaměstnance při určitém pracovním úkonu neupravuje žádný bezpečnostní předpis, pravidlo nebo pokyn, kdy se však zaměstnavatel může zprostit částečně odpovědnosti, prokáže-li, že jednání zaměstnance lze charakterizovat jako nebezpečné riskování nebo hazardérství, kdy si zaměstnanec vzhledem ke konkrétní časové i místní situaci na pracovišti počíná způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko hrozícího nebezpečí újmy na zdraví. Na rozdíl od běžné neopatrnosti a jednání vyplývajícího z rizika práce, o kterých zákon výslovně stanoví, že je za lehkomyslné jednání nelze považovat, se pro naplnění skutkové podstaty ustanovení §270 odst. 2 písm. b) zák. práce vyžaduje tzv. kvalifikovaná lehkomyslnost (zaměstnanec věděl anebo vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem musel vědět, že si svým jednáním může přivodit úraz). Přitom další podmínkou, která musí být splněna současně (i kdyby jednání zaměstnance bylo možno kvalifikovat jako riskantní nebo hazardní), je, aby šlo o způsob činnosti, který je v rozporu s obvyklým způsobem chování zaměstnanců, kdy tedy nejde o činnost, kterou zaměstnavatel trpí nebo toleruje (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1969 sp. zn. 7 Cz 22/69, uveřejněný pod č. 35/1970 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a závěry býv. Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11/1976 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek); k těmto východiskům se dovolací soud nadále hlásí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 71/2001 a ze dne 4. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2141/2011, uveřejněný pod č. 33 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013) a neshledává žádné důvody k jejich změně.
Aby mohla být obrana zaměstnavatele domáhajícího se zproštění povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy pro lehkomyslné jednání zaměstnance úspěšná, musí být (mimo jiné) prokázáno, jakým způsobem zaměstnanec jednal. Odvolací soud uzavřel, že připadají v úvahu dvě skutkové varianty pádu (buď ztráta rovnováhy s následným pádem, nebo vyklánění se žalobce z můstku, při kterém přepadl), je však přitom zřejmé, že nebylo postaveno najisto, jakým způsobem k pádu došlo. Bez dalších skutkových poznatků nelze vyvozovat závěry o lehkomyslném jednání zaměstnance z varianty (tedy pouze z určité pravděpodobnosti), že žalobce se vykláněl z můstku při měření.
Lze toliko vycházet z toho, co měl odvolací soud za prokázané, totiž že žalobce vstoupil na předmětný můstek. Odvolací soud vystavěl své rozhodnutí na závěru, že již samotný vstup žalobce na „poměrně úzkou plochu (2 x 2 metry) ve výši 4,5 metrů nad zemí, která nebyla zajištěna proti pádu, aniž by se sám jakkoli jistil proti pádu, lze označit za nebezpečné riskování“. Dovolací soud však s tímto právním posouzením nesouhlasí. Jednak, uzavřel-li sám odvolací soud, že žalobce neporušil žádné předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nemůže mu zároveň dávat k tíži porušení povinnosti „jistit se proti pádu“. Dále samotný vstup žalobce na spojovací můstek, měl-li pak ztratit rovnováhu, nepřesahuje svým významem případ běžné neopatrnosti. Přestože si žalobce musel být vědom chybějícího zabezpečení (zábradlí), nejednalo se vzhledem k místní situaci (spojovací můstek o rozměrech přibližně 2 x 2 metry) o tak významný prvek zabezpečení, jehož absence by v případě ztráty rovnováhy nutně vedla k pádu z výšky 4,5 metrů. V případě pouhého vstupu na můstek se tedy ze strany žalobce nejednalo o nebezpečné riskování či hazardérství.
Odůvodnil-li dovolatel přípustnost dovolání dále tím, že dosud neřešenou otázkou je možnost zproštění zaměstnavatele k povinnosti náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé pracovním úrazem při lehkomyslném jednání zaměstnance tehdy, bylo-li příčinou pracovního úrazu porušení bezpečnostních předpisů jinou osobou než zaměstnancem, pak na řešení této otázky rozhodnutí ve věci již nezávisí, neboť, jak shora uvedeno, za skutkového stavu zjištěného v daném případě nešlo o lehkomyslné jednání žalobce ve smyslu ustanovení §270 odst. 2 písm. b) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu