ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3016.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 3016/2020-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce L. Ch. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Volodymyrem Schwarzem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty č. 744, proti žalované Mountfield a.s. se sídlem v Mnichovicích, Mirošovická č. 697, IČO 25620991, zastoupené Mgr. Tomášem Krejzou, advokátem se sídlem v Praze 3, Na Jarově č. 2674/9, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 450/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 2020 č. j. 16 Co 196/2019-130, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Volodymyra Schwarze, advokáta se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty č. 744.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2020 č. j. 16 Co 196/2019-130 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr, že montážní posádka bazénů nemá charakter části zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §52 písm. b) zákoníku práce a nebyly tak splněny zákonné podmínky pro využití tohoto výpovědního důvodu] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K otázce vymezení části zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §52 písm. a) a b) zákoníku práce srov. (při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1053/96, uveřejněný pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, a v něm vyjádřený právní názor, že částí organizace (nyní zaměstnavatele) se rozumí ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce [nyní §52 písm. a) a b) zákoníku práce] organizační jednotka, útvar nebo jiná složka organizace, která vyvíjí v rámci organizace relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činností) organizace samotné, a že taková složka organizace má vyčleněny určité prostředky (budovy, stroje, nářadí apod.) a prostory k provozování této činnosti, zpravidla je uvedena ve vnitřním organizačním předpisu organizace (např. v organizačním řádu) a v jejím čele zpravidla stojí vedoucí pracovník (nyní vedoucí zaměstnanec) organizace.
Nelze souhlasit s argumentací dovolatelky, podle které uvedené závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1053/96 nelze aplikovat na výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. b) zákoníku práce (přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část) a jsou „nepochybně použitelné bez dalšího“ jen pro výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. a) zákoníku práce (ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část), jestliže byly učiněny za účinnosti právní úpravy, kdy uvedené výpovědní důvody byly (až do 1. 1. 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 155/2000 Sb.) - i když každý z nich představoval samostatnou skutkovou podstatu - součástí výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb.; změna právní úpravy na obsahu uvedených výpovědních důvodů, tedy ani na pojmu „část zaměstnavatele“, nic nezměnila a jejím smyslem bylo jen „přispět k zcela jednoznačnému formulování důvodu výpovědi zaměstnavatelem“ (srov. důvodovou zprávu k bodu 23. zákona č. 155/2000 Sb.).
K otázce odlišení výpovědních důvodů uvedených v ustanovení §52 písm. a) až c) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 21 Cdo 3133/2005, uveřejněný pod č. 84 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že výpovědní důvody uvedené v ustanoveních §46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce [nyní §52 písm. a) až c) zákoníku práce] se především odlišují podle toho, jaká organizační změna u zaměstnavatele nastala. Ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, aniž by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešly podle zákoníku práce nebo zvláštních právních předpisů na přejímajícího zaměstnavatele, jde o výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce [nyní §52 písm. a) zákoníku práce]. Změnil-li zaměstnavatel nebo jeho část místo, kde dosud působili, jedná se o výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zákoníku práce [nyní §52 písm. b) zákoníku práce], neboť se přemístil zaměstnavatel nebo jeho část. Organizační změny podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce [nyní §52 písm. c) zákoníku práce] pak spočívají v tom, že bylo rozhodnuto o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných [v ustanoveních §46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce, resp. nyní v ustanovení §52 písm. a) až c) zákoníku práce výslovně neuvedených] organizačních změnách.
Odvolací soud na základě zjištění, že „každé prodejní středisko se dělilo na část prodejní, servisní a bazénovou, do bazénové části náležela montážní posádka bazénů“, že montážní posádka bazénů sestávala z „dvojice zaměstnanců“, že „montážní posádky bazénů u žalované plnily pouze dílčí úkoly spočívající v montáži bazénů (osazení bazénů a práce s tím spojené, řezání, lepení, rozvody, instalace, filtrace, elektrické rozvody apod.)“ a že montážní posádka bazénů sestávající z žalobce a dalšího technika „byla součástí prodejního střediska žalované ve Frýdku-Místku“, v souladu s uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uzavřel, že montážní posádka bazénů „nemá charakter části zaměstnavatele ve smyslu §52 písm. b) zákoníku práce“ a nelze ji „pokládat za organizační jednotku, která vyvíjí v rámci žalované relativně samostatnou působnost, podílející se na celkovém podnikání žalované“.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od závěru, k němuž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 3. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněném pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, jakož i v dalších rozhodnutích, která z něj vycházejí, podle kterého při posouzení, ze kterého z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 zákoníku práce (nyní §52 zákoníku práce) zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, soud vychází ze skutkového vylíčení použitého výpovědního důvodu a že okolnost, zda, popřípadě jak zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná, pak přehlíží, že odvolací soud postupoval v souladu s uvedenými závěry. Jak správně uvedl odvolací soud, skutkové vylíčení výpovědního důvodu v dané věcí (podle kterého „od 1. 10. 2018 dochází k přemístění části zaměstnavatele, a to montážní posádky bazénů z obce Frýdek-Místek do obce Ostrava“) nepředstavuje jiný výpovědní důvod uvedený v ustanovení §52 zákoníku práce a „výpověď daná žalobci žalovanou dne 8. 8. 2018 byla kvalifikována správně jako výpověď podle §52 písm. b) zákoníku práce, avšak zákonem stanovené podmínky pro použití tohoto výpovědního důvodu nebyly splněny“. Argumentuje-li dovolatelka tím, že přes skutkové vymezení důvodu výpovědi soud měl na základě skutkového závěru o tom, že „práce MPB byla přesunuta z Frýdku-Místku do Ostravy a zaměstnavatel neměl objektivní možnost bez dalšího přidělovat zaměstnanci práci dle uzavřené pracovní smlouvy“, „kvalifikovat správně právně naplněný výpovědní důvod a podle něj posuzovat platnost výpovědi“, nepřípustně (v rozporu s ustanovením §50 odst. 4 zákoníku práce) se domáhá dodatečné změny použitého výpovědního důvodu.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutkové závěry odvolacího soudu o tom, že „montážní posádky bazénů u žalované plnily pouze dílčí úkoly spočívající v montáži bazénů (osazení bazénů a práce s tím spojené, řezání, lepení, rozvody, instalace, filtrace, elektrické rozvody apod.)“, na jejichž základě dospěl odvolací soud k závěru, že “montážní posádku bazénů nelze pokládat za organizační jednotku, která vyvíjí v rámci žalované relativně samostatnou působnost, podílející se na celkovém podnikání žalované“ a že ve vztahu k žalobci nebyl naplněn důvod výpovědi podle ustanovení §52 písm. b) zákoníku práce, a předestírá-li své vlastní skutkové závěry (že „samotná montáž bazénů je specializovanou činností vykonávanou samostatným týmem zaměstnanců žalovaného, který k tomu má vyčleněné potřebné hmotné prostředky, při její realizaci postupuje samostatně a není nikým řízen“), na jejichž základě pak buduje své vlastní, od soudů odlišné právní posouzení věci, podle kterého podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. b) zákoníku práce byly splněny]. Stejného charakteru je též námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil, zda „byla respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole“, jestliže z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
V části, v níž dovolatelka namítá, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil otázky procesního práva, a to zda řádným způsobem odůvodnil své rozhodnutí“, nezpochybňuje právní posouzení věci soudem, ale uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, která by mohla mít - kdyby byla důvodná - za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993 sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný pod č. 19 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, roč. 1993, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný pod č. 14 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, v nichž byl přijat právní názor, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních §157 a §132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K tzv. jiné vadě řízení však může dovolací soud přihlédnout - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. - jen je-li dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci - jak uvedeno výše - naplněn není.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu