ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3051.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 3051/2020-368
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. V. , narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Beldou, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lípová č. 1581/7, proti žalované PRECIOSA ORNELA, a. s. se sídlem v Zásadě č. p. 317, IČO 28712226, o 1 053 493 Kč s příslušenstvím, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 115/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. června 2020 č. j. 35 Co 107/2019-333, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 6. 2020 č. j. 35 Co 107/2019-333 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (v závěru, že je promlčen nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu nemoci z povolání zjištěné u žalobce dne 12. 12. 2003 za období od 1. 5. 2009 do 31. 1. 2010, jestliže byla žaloba podána dne 1. 3. 2013, a za období od 1. 1. 2013 do 31. 1. 2014, byl-li nárok na náhradu za dobu od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2015 uplatněn až v rozšíření žaloby ze dne 22. 2. 2017) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Má-li náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu nemoci z povolání uplatněná žalobcem v projednávané věci též za období od 1. 5. 2009 do 31. 12. 2013 povahu opětujících se plnění, která se podle ustanovení §110 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) promlčují ve třech letech (tento závěr, který odvolací soud učinil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 25 Cdo 4617/2014, uveřejněný pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017, dovolatel nezpochybňuje, a naopak z něho vychází), běží tříletá promlčecí doba k uplatnění práv na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku ode dne, kdy právo na jednotlivé plnění mohlo být vykonáno poprvé (§101 obč. zák.), tj. – vzhledem k povinnosti zaměstnavatele vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku pravidelně jednou měsíčně, nebyl-li dohodnut jiný způsob výplaty (srov. §382 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015 a §271m odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015) – od uplynutí měsíce, za který jednotlivé plnění přísluší. Takto stanovený počátek běhu promlčecí doby je objektivního charakteru a není vázán na vědomost věřitele (zaměstnance) o možnosti své právo uplatnit a o tom, vůči komu je má (může) uplatnit; uplynutím tříleté promlčecí doby se proto právo promlčí i v případě, že uplyne dříve, než se věřitel (zaměstnanec) o svém právu a o tom, kdo je nositelem jemu odpovídající povinnosti, dozví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. 33 Odo 665/2002). Okolnost, kdy žalobce „zjistil odpovědnou osobu za náhradu škody na jeho zdraví v této věci“ (a že se tak podle žalobce stalo „až po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 10. 2. 2016 č. j. 35 Co 300/2015-128, když bylo potvrzeno zamítnutí žaloby proti druhé žalované Areály JBX, a. s.“), proto na počátek běhu tříleté promlčecí doby podle ustanovení §110 odst. 3 obč. zák. nemá vliv.
Jde-li o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uplatněnou žalobcem za období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015, řídí se promlčení práv na jednotlivá plnění vyplývajících z nároku žalobce na tuto náhradu ustanoveními §609-653 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2341/2019, uveřejněný pod č. 89 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2020). Okolnost, kdy žalobce „zjistil odpovědnou osobu za náhradu škody na jeho zdraví v této věci“, není významná ani pro počátek běhu tříleté promlčecí lhůty podle ustanovení §629 odst. 1 o. z., neboť vědomost o škodě a o osobě povinné k její náhradě ve smyslu §620 odst. 1 o. z. je dána i tehdy, jestliže nositel práva, jehož promlčení je posuzováno, o rozhodných okolnostech vědět měl a mohl (§619 odst. 2 o. z.). Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj předpokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020 sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod č. 91 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2020).
Zjistil-li odvolací soud na základě provedeného dokazování, že žalobce v lednu 2014 již měl (z průběhu řízení vedeného o jeho nárocích na náhradu škody z důvodu nemoci z povolání u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 67/2004, v rámci něhož byl už v roce 2010 seznámen se skutečností, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů mezi ním a „původní žalovanou“ měla přejít na „nynější žalovanou“) informaci umožňující úsudek o tom, že za škodu vzniklou mu nemocí z povolání odpovídá žalovaná (proti níž ostatně uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 5. 2009 do 31. 12. 2012 žalobou podanou v této věci dne 1. 3. 2013 a nic mu nebránilo v tom, aby tuto žalobu rozšířil do 1. 2. 2017, kdy uplynula tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu za měsíc leden 2014, o nárok na toto plnění), je jeho závěr o promlčení nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti též za měsíc leden 2014 v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
V dovoláním napadeném výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o zamítnutí žaloby co do 400 440 Kč s příslušenstvím, rozsudek odvolacího soudu na dovolatelem předestřené právní otázce promlčení práva na náhradu škody na zdraví nezávisí, neboť žaloba byla v této části zamítnuta z jiných důvodů.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 4. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu