ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3128.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 3128/2020-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně J. Č., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15, proti žalované České republice – Ministerstvu financí v Praze 1 – Malé Straně, Letenská č. 525/15, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o 1 080 107 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 190/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2020 č. j. 23 Co 88/2020-68, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020 č. j. 23 Co 88/2020-68 neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje; má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně, a má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od kterého svého řešení (nikoli řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Omezila-li se žalobkyně ve svém dovolání při vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pouze na konstatování, že „dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř.“ a že „dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“, přičemž v tom, že „dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“, navíc spatřuje (vedle „skutečnosti“, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) „dovolací důvod“, pak je nepochybné, že její dovolání výše uvedeným požadavkům nevyhovuje.
Ačkoli vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a důvodů dovolání (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) spolu úzce souvisí, jedná se o dvě samostatné náležitosti dovolání, které nelze zaměňovat (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedla-li proto dovolatelka ve svém dovolání, že „dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř.“ a že „dovolací důvod spatřuje žalobkyně ve skutečnosti, že rozsudek soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“, aniž by (v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí) řádně vymezila, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od kterého svého řešení (nikoli řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle jejího mínění) dovolací soud odchýlit, přičemž to není patrné ani z obsahu jejího dovolání, nejde o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu (v závěru, že žalobkyně nemá právo na náhradu platu podle ustanovení §69 odst. 1 zákoníku práce, neboť v době po doručení výpovědi žalované z pracovního poměru dne 15. 4. 2015 do vyhlášení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018 č. j. 30 Co 397/2016-127, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, žalobkyně neoznámila žalované, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnávala) je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněný pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, z jehož odůvodnění vyplývá, že zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď, nejpozději však do rozhodnutí soudu, kterým bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, a že z hlediska ustanovení §61 odst. 1 a 3 zákoníku práce je rozhodné, jaké své stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, oznámil zaměstnavateli v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1733/96, uveřejněný pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a v něm vyslovený právní závěr, že pro posouzení toho, v jakém rozsahu má být náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru organizací (nyní zaměstnavatelem) pracovníkovi (nyní zaměstnanci) přiznána, je důležité zjištění, zda a kdy oznámil pracovník (nyní zaměstnanec) organizaci (nyní zaměstnavateli), že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a že projev vůle pracovníka (nyní zaměstnance) směřující k pokračování jeho pracovního poměru musí časově následovat až za úkonem organizace (nyní jednáním zaměstnavatele) směřujícím k ukončení pracovního poměru; tyto závěry vztahující se k ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinného do 31. 12. 2006, jsou nadále použitelné také pro výklad ustanovení §69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného od 1. 1. 2007 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5101/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2619/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5539/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 621/2017 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1863/2018)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu