ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3273.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 3273/2020-545
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce P. J. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Liborem Koňaříkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Nad Lánem č. 1206/1, proti žalovanému SIGMA PUMPY HRANICE, s. r. o. se sídlem v Hranicích, Tovární č. 605, IČO 64610560, zastoupenému JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou se sídlem v Brně, Okružní č. 433/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 9. ledna 2017 č. j. 8 C 351/2015-163 (opravenému usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 2. března 2017 č. j. 8 C 351/2015-170) a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. září 2017 č. j. 16 Co 87/2017-230, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 351/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2019 č. j. 16 Co 178/2019-479, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivy Kremplové, advokátky se sídlem v Brně, Okružní č. 433/1.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2019 č. j. 16 Co 178/2019-479 neobsahuje náležité údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; argument, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolání žalobce uvedeným požadavkům nevyhovuje, neboť obsahuje jen nesouhlasnou polemiku dovolatele se závěrem soudů v řízení, jehož obnovy se žalobce domáhá, že byly splněny předpoklady pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce, a námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje skutková zjištění soudů učiněná v původním řízení, na nichž je tento jejich závěr založen. Spatřuje-li žalobce splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se „při vyřešení otázky hmotného i procesního práva“, zda byly splněny podmínky obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, pak již neuvádí, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. od kterého svého řešení této právní otázky se má (podle mínění žalobce) dovolací soud odchýlit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, který žalobce zmiňuje v dalším textu dovolání v souvislosti s hodnocením důkazů, se podmínek obnovy řízení netýká).
Rozhodnutí odvolacího soudu [v závěru, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.] je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce „nových“ důkazů ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3530/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1920/2009, podle nichž skutečnosti a důkazy jsou, jak vyplývá z uvedeného ustanovení, důvodem obnovy řízení pouze tehdy, jsou-li pro účastníka nové, tedy – řečeno jinak – jen v případě, že účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, například proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení; nemožností použít skutečnosti nebo důkazy bez své viny v původním řízení je míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení anebo nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti nebo důkazy účastníkem řízení vůči soudu a nejde tu o případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno (srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 1973 sp. zn. 9 Co 468/73, uveřejněné pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1303/2005 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. 21 Cdo 215/2013)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Odvolací soud zcela v souladu s uvedenou konstantní judikaturou shledal, že důvodem obnovy řízení nemohou být důkazy, které žalobce označil již v původním řízení, které ale nebyly soudy (neboť byly pokládány za nerozhodné) provedeny, a ani důkazy ke změně pracovního zařazení žalobce („aktuální“ pracovní smlouva a výslech žalobce jako účastníka řízení), které mohl žalobce navrhnout v původním řízení.
Namítá-li žalobce „jen jako obiter dictum“ porušení práva na spravedlivý proces, pak přehlíží, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Pokud se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené důvody obnovy řízení podle ustanovení §228 o. s. ř., nelze mít vydání usnesení, kterým byla žaloba o obnovu řízení zamítnuta pro nesplnění žádného z důvodů v tomto ustanovení taxativně uvedených, za rozporné s pravidly spravedlivého procesu.
V části, ve které směřuje proti výrokům usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu