ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3690.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 3690/2020-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce K. H. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Romanou Náhlíkovou Kaletovou, advokátkou se sídlem v Písku, Žižkova třída č. 335/12, proti žalované Regionální radě regionu soudržnosti Jihozápad se sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova č. 1750/21, IČO 75086999, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 192/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2020 č. j. 19 Co 460/2020-270, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Romany Náhlíkové Kaletové, advokátky se sídlem v Písku, Žižkova třída č. 335/12.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2020 č. j. 19 Co 460/2020-270 není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se závěrem, že na požadovaném určení „bezpochyby existuje naléhavý právní zájem, neboť mezi účastníky panuje neshoda ohledně existence pracovního poměru v době rozhodování soudu a určení této otázky tento nesoulad a pochybnosti odstraní,“ neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ta je ustálena v závěru, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. (nyní §80 o. s. ř.) nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je, či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Namítá-li žalovaná v této souvislosti, že žalobce dnes již vykonává jinou funkci a jeho právní postavení není proto ohroženo, pak přehlíží, že dovolací soud již uzavřel, že z okolnosti, jak žalobce hodlá v budoucnu eventuálně s pracovním poměrem naložit, ještě nelze dovozovat, že v současnosti na požadovaném určení neexistuje naléhavý právní zájem. Právě vyřešení této otázky (že pracovní poměr trvá) může napevno postavit dosud nejasný právní vztah mezi účastníky a může vyřešit nejen otázku základu případné žaloby na peněžité plnění, ale zároveň by napevno postavilo i existenci ostatních práv a povinností z (případného) pracovněprávního vztahu vyplývajících (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, uveřejněný pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Staví-li žalovaná další dovolací důvod na argumentaci, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že pověřením žalobce prozatímním vedením úřadu nedošlo ke změně jeho pracovního poměru, není přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dána tím, že „právní postavení, forma a způsob organizace žalované dosud nebyl v judikatuře Nejvyššího soudu posuzován“. Nejenže jde o příliš obecné vymezení důvodu přípustnosti dovolání, z něhož není patrný konkrétní vztah k projednávané věci, ale hlavně byla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující jiná právní otázka, totiž výklad právního jednání označeného jako „Pověření vedením Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti jihozápad“. Zde sice dovolatelka v poznámkách pod čarou odkazuje na některá rozhodnutí dovolacího soudu, ovšem odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v této otázce neodchýlil. Podle ní lze za jmenování do funkce považovat též takový projev vůle zaměstnavatele, kterým zaměstnance „pověřuje“ určitou funkcí (ať dočasně či trvale), jestliže je nepochybné, že nejde jen o zastupování jiného vedoucího zaměstnance (např. v době jeho nepřítomnosti), které vyplývá z vnitřních předpisů zaměstnavatele a které zaměstnavatel „pověřovací listinou“ jen potvrzuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1998 sp. zn. 2 Cdon 382/97, uveřejněný pod č. 174 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1912/2001, uveřejněný pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo úmyslem žalované „jmenovat žalobce do funkce ředitele úřadu“. Tento závěr byl přitom učiněn při respektování hledisek pro výklad právního jednání, která podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plynou z právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Závěry obou soudů byly učiněny na základě provedeného dokazování a dovolací soud neshledal extrémní rozpory mezi závěry o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů.
Podobně nedůsledná je žalovaná i při vymezení přípustnosti dovolání u právní otázky, kdy „má … za to, že jednání žalobce, který svým zaviněným porušováním povinností uměle prodlužoval stav, jehož nápravy se nyní dovolává, motivován získáním finančního plnění od žalované, jednak odporuje zásadě poctivosti, je v rozporu s dobrými mravy a nemůže požívat právní ochrany.“ Zde žalovaná (opět v poznámkách pod čarou) cituje dvě rozhodnutí dovolacího soudu, aniž by však bylo zřejmé, v čem konkrétně by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v této věci s nimi v rozporu. Navíc takto formulovaná právní otázka vychází z jiných předpokladů (ze zaviněného porušování povinností žalobce), než ze kterých vycházel odvolací soud (odvolací soud vyšel z řádně odůvodněného závěru, že zajištění konání výběrového řízení bylo právní povinností předsedy žalované, nikoliv žalobce).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu