ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3739.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 3739/2020-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Irenou Lazurovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Dědinách č. 733/22, proti žalované Českomoravské záruční a rozvojové bance, a. s. se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská č. 964/4, IČO 44848943, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická č. 1037/12, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 265/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. května 2020, č. j. 8 Co 1703/2019-218, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Štuksy, advokáta se sídlem v Praze 4, Kaplická č. 1037/12.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 5. 2020, č. j. 8 Co 1703/2019-218 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Závěr odvolacího soudu k otázce věcné legitimace (okruhu účastníků) v řízení o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, na jejímž vyřešení je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, kdo je věcně legitimován v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 661/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1921/2009, uveřejněný pod č. 145 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, z jejichž odůvodnění vyplývá, že v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou věcně legitimováni jen zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem (majitelem) předmětu sporného zástavního práva (tj. zástavy), a že právní sféry dalších osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu zástavní právo je či není) nemůže mít – na rozdíl od zástavního věřitele a zástavního dlužníka – na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Závěrům dovolatele by bylo možno dát za pravdu pouze v situaci, kdy by zástavní právo zatěžovalo pouze jeho podíl (srov. závěry uvedené v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 661/2009); protože však, jak vyplývá ze skutkového zjištění soudů (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), zástavním právem byly zatíženy celé nemovitosti (nikoliv jejich ideální podíl), a žalobce se domáhá určení, že zástavním právem nejsou zatíženy nemovitosti celé (nikoliv jejich ideální podíl), je zcela správný závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí ve věci se dotkne právní sféry všech zástavních dlužníků („majitelů předmětu zástavního práva“), a proto tito musí v řízení (ať již na straně žalobců či na straně žalovaných) jako účastníci vystupovat.
Namítá-li dovolatel v dovolání tzv. jiné vady řízení [ které spatřuje zejména v tom, že soud prvního stupně žalobce nepoučil, „jaký je okruh účastníků v daném konkrétním případě“, že v tomto směru „odmítl prezentovat svůj názor“ (srov. bod IV. obsahu dovolání)], uplatňuje tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud sice smí k jiným vadám řízení, které by mohly mít – kdyby byly důvodné – za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédnout, avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše - naplněn není.
Ve vztahu k poučovací povinnosti soudu o tom, že má či může žalobu podat nebo být žalován ještě další účastník, byl v rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009) přijat právní názor, podle kterého poučení žalobce o tom, koho má žalovat nebo kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení vystupovat na straně žalobce, není součástí poučovací povinnosti soudu ve smyslu ustanovení §5 o. s. ř. ani ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř.; srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, v němž byl zaujat právní názor, že takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení. Navíc zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 136/2017).
Rozsudek odvolacího soudu byl napaden výslovně i ve výroku o náhradě nákladů řízení (bod II. obsahu dovolání); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., které stanoví, že dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 2. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu