ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3741.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 3741/2020-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze, Purkyňova č. 2121/3, proti žalovanému NC Line a. s. se sídlem v Suchdole nad Odrou, Komenského č. 233, IČO 04020022, zastoupenému Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. 244/18, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 242/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2020 č. j. 16 Co 185/2019-48 (opravenému usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2020 č. j. 16 Co 185/2019-51), takto:
Usnesení krajského soudu se mění takto:
Usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. září 2019 č. j. 6 C 242/2019-27 se mění tak, že se řízení nezastavuje .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 9. 8. 2019 u Okresního soudu v Novém Jičíně domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2018, doručená mu žalovaným dne 12. 6. 2019, je neplatná.
Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 4. 9. 2019 č. j. 6 C 242/2019-27 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobci bude po právní moci tohoto usnesení vrácena poměrná část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1000 Kč. Dospěl k závěru, že další návrh ze dne 9. 8. 2019, kterým se žalobce domáhá neplatnosti téže výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2018, jejíž neplatnosti se domáhá již návrhem ze dne 29. 3. 2019, přičemž „tato věc není u zdejšího soudu dosud pravomocně ukončena“, tvoří překážku věci zahájené (litispendence).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 1. 2020 č. j. 16 Co 185/2019-48 (opraveným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2020 č. j. 16 Co 185/2019-51) potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 3 751 Kč k rukám Mgr. Jiřího Mikundy, advokáta se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. 244/18. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že je „dána“ překážka litispendence, neboť „je předmětem sporu vedeného před Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 242/2019 stejná věc, která je předmětem řízení před stejným soudem pod sp. zn. 6 C 104/2019“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které v rozhodovací praxi nebyly vyřešeny, resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která poukazuje. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká zejména to, že nesprávně právně posoudil, zda se v daném případě jedná o překážku litispendence, neboť skutková tvrzení žalobce se v obou řízeních liší právě okamžikem doručování výpovědi a jejich „(ne)účinností“, z čehož vyplývají i rozdílné právní následky. Zatímco v prvním řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 104/2019 žalobce (mimo jiné) tvrdí, že mu výpověď z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2018 nebyla doručena, resp. nebyla mu doručena řádně, tudíž má za to, že „neexistuje“, a nelze tedy rozhodnout o její „(ne)platnosti“, tak v tomto řízení, jehož předmětem je neplatnost téže výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2018, žalobce uvedl, že „o účinnosti výpovědi doručované dne 12. 6. 2019 není pochyb“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu (ve znění opravného usnesení) a usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva, z jakých skutečností lze dovodit totožnost skutku v řízeních o určení neplatnosti jedné a téže výpovědi z pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Podle ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční, jejíž uplatnění mimo jiné znamená, že soud je vázán žalobním návrhem, vymezujícím předmět řízení. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 1999 sp. zn. 22 Cdo 380/99 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1646/2000). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 795/2019). Vymezení předmětu řízení je (v souladu se zásadou dispoziční) pouze věcí žalobce; to, zda skutková tvrzení jsou správná (resp. zda se je podařilo prokázat), se projeví v rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1466/2015).
Zahájení řízení o věci brání – jak vyplývá z ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. – tomu, aby soud v řízení, které bylo o téže věci zahájeno později, rozhodl ve věci samé. Pro posouzení, zda je tu překážka věci zahájené (litispendence), je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení.
Ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. tedy zamezuje tomu, aby byla projednána a rozhodnuta stejná věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob; není přitom samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení, například vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn. Řízení se týká týchž osob i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1525/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3553/2016). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005 sp. zn. 22 Cdo 347/2005).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobce podal dne 29. 3. 2019 k Okresnímu soudu v Novém Jičíně (u něhož je věc vedena pod sp. zn. 6 C 104/2019) proti žalovanému žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2018 dané žalovaným žalobci podle §52 písm. c) zákoníku práce. Žalobce uvedl, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2015 vykonával pro žalovaného práci na pracovní pozici asistent jednatelů pro strategické řízení. Žalobce s výpovědí nesouhlasil, neboť má za to, že pro ni „nebyly naplněny zákonné předpoklady“, a namítal, že mu výpověď nebyla doručena v souladu s §334 odst. 1 zákoníku práce, neboť žalovaný se rozhodl doručit mu výpověď rovnou prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, přičemž žalobci není známo, který konkrétní den žalovaný výpověď žalobci zaslal, k jakému dni byla výpověď uložena na poště, zda byla doručována doporučeně apod. Žalobci byla tatáž výpověď doručována znovu dne 12. 6. 2019 při jednání u Okresního soudu v Novém Jičíně (ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 104/2019), ale žalobce ji odmítl převzít. Na tuto skutečnost žalobce reagoval podáním žaloby, o níž je vedeno toto soudní řízení; v řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 104/2019 pak reagoval „rozšířením žaloby“ ze dne 1. 10. 2019, kterým se domáhal určení, že jeho pracovní poměr u žalovaného „stále trvá“, eventuálně určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2018.
K právním následkům (řádně) nedoručené výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem zaměstnanci se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 630/2015, uveřejněném pod č. 118 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, v němž poukázal na skutečnost, že podle právní úpravy v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinné od 1. 1. 2012 (tedy poté, co nabyl účinnosti zákon č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), výpověď z pracovního poměru daná zaměstnavatelem může mít (vyvolat) v pracovněprávních vztazích sledované právní následky, jen jestliže byla (řádně) doručena zaměstnanci. V případě, že výpověď z pracovního poměru nebyla (řádně) doručena zaměstnanci, nezpůsobuje to – na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2011 – její neplatnost. Právní úprava pracovněprávních vztahů vychází v době od 1. 1. 2012 ze zásady, že účinky výpovědi z pracovního poměru nenastávají již v době, kdy zaměstnavatel tento právní úkon učinil (kdy projevil vůli směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí), ale teprve k okamžiku, kdy výpověď z pracovního poměru byla (řádně – v souladu s výše uvedenými zákonnými požadavky) doručena zaměstnanci; dokud – jak se uvádí v důvodové zprávě k návrhu zákona č. 365/2011 Sb. – „nebyl právní úkon doručen, neexistuje“. Ukáže-li se tedy, že zaměstnavatel projevil vůli rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí, avšak zaměstnavatelova písemná výpověď z pracovního poměru nebyla zaměstnanci (řádně) doručena, nelze hovořit ani o tom, že by šlo o neplatný právní úkon (právní jednání); ve skutečnosti taková výpověď z pracovního poměru vůbec „neexistuje“ a v pracovněprávních vztazích účastníků pracovního poměru je třeba postupovat stejně, jako kdyby k výpovědi z pracovního poměru nikdy nedošlo.
Skutkové tvrzení o řádném doručení výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2018 bylo žalobcem uplatněno pouze v žalobě podané u soudu dne 13. 8. 2019 (tedy v této věci), kdežto v řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 104/2019 žalobce při vymezení předmětu řízení nadále setrvává na skutkovém tvrzení, že mu předmětná výpověď z pracovního poměru nebyla (řádně) doručena. Podáním označeným jako „DOPLNĚNÍ ŽALOBY – ROZŠÍŘENÍ ŽALOBNÍHO PETITU“ ze dne 1. 10. 2019 žalobce – vycházeje z původně (v žalobě) uvedených skutkových tvrzení
– (pouze) „rozšiřuje“ žalobní petit o určení, že jeho pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 1. 9. 2015 stále trvá, avšak skutkové tvrzení o tom, že mu předmětná výpověď z pracovního poměru byla doručena, v rámci žádného svého podání či vyjádření do řízení vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 104/2019 nevnáší.
Z uvedeného je nutno dovodit závěr, že jestliže žalobce v rámci soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 104/2019 tvrdí, že mu výpověď z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2018 daná mu žalovaným nebyla doručena, kdežto v rámci tohoto soudního řízení žalobce předmět řízení vymezuje mimo jiné i tvrzením, že mu tatáž výpověď z pracovního poměru byla doručena dne 12. 6. 2019, pak v rámci těchto dvou soudních řízení – s ohledem zejména na právní následky, které jsou (v případě správně vymezeného žalobního petitu) spojeny s prokázáním skutkového tvrzení žalobce v rámci dříve zahájeného soudního řízení, tedy že žalobci předmětná výpověď z pracovního poměru nebyla (řádně) doručena – nelze hovořit o totožnosti relevantních skutkových tvrzení žalobce (žalobcem vymezených skutkových dějů), a proto nemůže být dán totožný předmět těchto řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2083/2020, které bylo vydáno v obdobné věci). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že skutkovému tvrzení o absenci řádného doručení výpovědi z pracovního poměru v rámci soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 104/2019 neodpovídá žalobní petit (k otázce rozdílu mezi absencí právně relevantního tvrzení jako důvodu neurčitosti a právním omylem při jinak perfektním vylíčení právně rozhodných skutečností srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2525/2005). Závěr soudů, že meritornímu rozhodnutí ve věci brání překážka litispendence, neboť předmětem tohoto soudního řízení je stejná věc, která je předmětem řízení vedeného před Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 104/2019, proto nemůže být správný a řízení v této věci proto není možné zastavit (§83 odst. 1 a §104 odst. 1 o. s. ř.).
Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje [§243d odst. 1 písm. b), §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu