ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.3821.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 3821/2020-99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce D. T. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Beatou Ježowiczovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská č. 2014/40a, proti žalované CARBOKOV s. r. o. se sídlem v Karviné- Fryštátě, Svatopluka Čecha č. 640/27, IČO 25853180, zastoupené JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné, Masarykovo nám. č. 91/28, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 217/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2020, č. j. 16 Co 226/2019-80, takto:
Rozsudek krajského soudu se mění tak, že se mění rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 8. října 2019, č. j. 24 C 217/2018-60 tak, že se mezitímní rozsudek nevydává .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 427.412,63 Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnil tím, že byl zaměstnán u žalované jako horník v dole, že u něho byla zjištěna nemoc z povolání a že z tohoto důvodu pracovní poměr mezi účastníky skončil dohodou ke dni 1. 2. 2016, žalovaná však žalobci řádně nevyplatila odstupné a náhradu za ztrátu na výdělku jak po dobu trvání pracovní neschopnosti, tak po jejím skončení. Žalovaná nezohlednila celou mzdu, kterou za práci dostával, do průměrného výdělku započetla pouze mzdu, kterou žalobce dostával pouze od ní, přestože kromě pracovní smlouvy se žalovanou měl žalobce uzavřenou ještě pracovní smlouvu se společností PERMON se sídlem v Polsku, která žalobci vyplácela po celou dobu trvání pracovního poměru u žalované cestovní náhrady a část mzdy. Konstrukce odměňování byla zcela účelová, protože tímto způsobem byla mzda žalobce uměle snížena a vysoké částky byly formálně placeny jako cestovní náhrady. Žalobce konal práci vždy jen na jednom pracovním místě v České republice pro žalovanou (na plný pracovní úvazek), pracovní poměr ke společnosti PERMON se sídlem v Polsku byl zcela uměle vytvořen. Při výpočtu odstupného a náhrady za ztrátu na výdělku žalovaná nezohlednila mzdu vyplácenou společností PERMON ani tzv. cestovní náhrady. Žalobce dovozoval, že pro výše uvedené účely by kromě výdělku zúčtovaného u žalované (12.633,- Kč) měla být do rozhodného výdělku před zjištěním nemoci z povolání započtena také částka 4.873,- Kč jako průměrný výdělek vyplácený společností PERMON a tzv. cestovní náhrady, které tato společnost vyplácela ve výši 11.479,- Kč. Dospěl tak k průměrnému výdělku 29.007,- Kč měsíčně a po odpočtu již vyplacených dávek požadoval doplatek náhrady za ztrátu na výdělku a odstupného.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že jako firma provozující důlní činnost zaměstnává i polské zaměstnance na základě dohody s polskou firmou PERMON. Všichni zaměstnanci z Polska jsou zároveň v Polsku zaměstnáni ve firmě PERMON na poloviční úvazek, přičemž jim firma nepřiděluje konkrétní pracovní úkoly, jedná se o placenou pracovní pohotovost. Příjmy žalobce dosahované u polské firmy PERMON nelze započíst do rozhodného výdělku pro účely náhrady škody, žalobce byl v okamžiku sjednání pracovního poměru s žalovanou srozuměn, že jeho pracovní poměr v Polsku bude sjednán výše popsaným způsobem a žalobce bude delegován k práci do hornické firmy žalované. Bylo na žalobci, zdali za těchto podmínek do pracovního poměru nastoupí či nikoli.
Okresní soud v Karviné mezitímním rozsudkem ze dne 8. 10. 2019, č. j. 24 C 217/2018-60, rozhodl tak, že žaloba je co do základu uplatněného nároku důvodná a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení soud rozhodne v konečném rozsudku. Dovodil, že žalobce pracoval od roku 2000 v dolech společnosti OKD, a. s., prostřednictvím žalované, se kterou měl před zjištěním nemoci z povolání sjednanou mzdu ve výši 12.000,- Kč, že v tomto období důlní zaměstnanci OKD, a. s. pobírali v průměru mzdu třikrát vyšší. Za spravedlivé a v souladu s veřejným pořádkem je nutno považovat to, že zaměstnanci za vykonanou stejnou práci ve srovnatelných podmínkách obdrží alespoň přibližně srovnatelnou mzdu. Mzda žalobce byla třetinou mzdy zaměstnanců jiného zaměstnavatele pracujících za srovnatelných podmínek, jde proto o extrémní nepoměr v odměňování zaměstnanců, jež zakládá nespravedlnost při odměňování. Situaci, kdy zaměstnanci je vyplácena žalovanou třetinová mzda oproti zaměstnancům jiné firmy (OKD, a. s.) pracujícím na stejných provozech, a žalované je takový zaměstnanec delegován další firmou (PERMON), u které žalobce fakticky nepracuje, přičemž mu tato firma vyplácí mzdu a cestovní náhrady, které částečně dorovnávají zaměstnanci (žalobci) mzdu, kterou by jinak obdržel u jiné této firmy, soud vyhodnotil jako nepoctivé jednání ze strany žalované a společnosti PERMON, ze kterého nikdo nemůže těžit. Ani žalovaná nemůže mít prospěch z toho, že vyplatí žalobci odstupné a náhradu škody na zdraví pouze z průměrného výdělku, kterého žalobce u žalované dosahoval na základě zcela nespravedlivě stanovené mzdy. K dočasnému přidělení či agenturnímu zaměstnávání nedošlo v souladu s právní úpravou těchto institutů, žalobce byl však od samého počátku přijímán do pracovního poměru k výkonu práce v rámci společnosti OKD, a. s., na tom nic nemění, že si žalovaná vytvořila u společnosti OKD, a. s. vlastní strukturu řídících pracovníků, kteří samostatně vykonávají subdodavatelsky důlní práce, když se jedná o stejné práce, jaké vykonávají zaměstnanci OKD, a. s. Uzavřel, že „při stanovení průměrného výdělku je nutné vycházet z ustanovení §43a zákoníku práce, podle kterého nesmějí být pracovní a mzdové podmínky horší než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného zaměstnance zaměstnavatele, k němuž je zaměstnanec dočasně přidělen“. „Nárok žalobce je co do základu, tedy co do stanovení průměrného měsíčního výdělku žalobce ve výši výdělku dosaženého horníky OKD, a. s. zařazenými na stejnou práci, důvodný.“
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 4. 2020, č. j. 16 Co 226/2019-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil, že žalobce pracoval u žalované od 1. 4. 2000 jako horník v dole, že dne 16. 9. 2015 u něj byla zjištěna nemoc z povolání, že z tohoto důvodu pracovní poměr mezi účastníky dne 1. 2. 2016 skončil dohodou a že žalovaná vyplatila žalobci odstupné a náhradu za ztrátu na výdělku, avšak jako průměrný výdělek použila pouze ten výdělek, který byl žalobci vyplácen žalovanou (12.633,- Kč), nezohlednila výdělek, který žalobce pobíral od společnosti PERMON se sídlem v Polsku. Žalobce uvedl, že jeho průměrný měsíční výdělek činí 29.007,- Kč. Odvolací soud souhlasil s tím, že podmínky pro vydání mezitímního rozsudku v posuzovaném případě jsou dány, neboť je třeba rozhodnout o otázce, jaké výdělky se započtou do průměrného výdělku žalobce, zda bude započtena toliko mzda zúčtovaná žalovanou, nebo zda budou započteny i výdělky a cestovní náhrady, které byly žalobci zároveň placeny společností PERMON se sídlem v Polsku. Žalobce se nedomáhal doplatku odstupného a náhrady škody na zdraví do výdělku, který dosahují horníci v OKD, a. s., ale žádal, aby mu bylo do rozhodného výdělku započteno vše, co dostal zaplaceno za výkon práce pro žalovanou. Žalobce po dobu práce horníka v České republice (15 let) pobíral (dostával dvě výplatní pásky měsíčně) od žalované mzdu a od společnosti PERMON mzdu a cestovní náhrady. Žalobce ale pro společnost PERMON žádnou práci na pracovišti v Polsku (uvedené v pracovní smlouvě) nikdy nevykonával, proto nemohl být v pracovní pohotovosti. Žalovaná vůbec nevysvětlila, z jakého důvodu byly žalobci vypláceny cestovní náhrady v částce několikanásobně vyšší než mzda. Na cestovní náhrady nemohl žalobci vzniknout nárok, neboť nikam necestoval, měl místo výkonu práce v Orlové, kde také ve skutečnosti pracoval. Žalobce práci v zahraničí nevykonával, nešlo ani o dočasné přidělení k výkonu práce k jinému zaměstnavateli, což sama žalovaná připomíná. Odvolací soud uzavřel, že „cestovné“ takto placené žalobci není náhradou výdajů, nýbrž částí mzdy žalobce. Žalobci byla za vykonanou práci horníka v podzemí, kterou konal pro žalovanou, po řadu let placena mzda, která se skládala ze mzdy zúčtované žalovanou a dále ze mzdy a „cestovních náhrad“ zúčtovaných společností PERMON se sídlem v Polsku. Není rozhodné, že formálně byla žalobci placena mzda dvěma subjekty (žalovaná a společnost PERMON jsou personálně propojené), přestože vykonával práci pouze pro žalovanou. Do průměrného výdělku žalobce je proto nutno započíst veškeré částky, které byly žalobci za vykonanou práci vyplaceny, tj. mzda od žalované, mzda a cestovní náhrady od společnosti PERMON se sídlem v Polsku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že právní závěr odvolacího soudu je minimálně předčasný a nezohledňuje právní názor dovolacího soudu uvedený v rozsudku ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 252/2019. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když rozhodl o tom, že byly dány podmínky pro vydání mezitímního rozsudku, ačkoliv tyto dány nebyly (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1735/2001). Základ nároku byl mezi stranami od počátku nesporný, žalovaná nijak nezpochybňovala, že by žalobci vznikl nárok na odstupné a náhradu za ztrátu na výdělku, proto nebyl dán důvod pro vydání rozhodnutí formou mezitímního rozsudku. Mezi stranami je sporná výše tohoto nároku a soudy se výlučně zaměřovaly, v rozporu s ustálenou judikaturou, na posouzení otázek ve vztahu k výši nároku. Uvedla, že v předmětné věci vyvstávají další neřešené právní otázky, a to „otázka existence souběžných pracovních poměrů pro dva zaměstnavatele“, „zdali je možný souběh platně založeného pracovního poměru dle polského práva s platně uzavřeným pracovním poměrem sjednaným dle českého práva, i s ohledem na úpravu evropského práva“. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyjádřil „neodůvodněný (překvapivý) závěr, že pouhé propojení osob, které se nacházejí ve vedení dvou různých zaměstnavatelských subjektů, při zaměstnávání totožného zaměstnance, vzniká povinnost, byť eventuální, hradit odměnu za práci či náhradu škody za druhého zaměstnavatele, či místo něj“. „V předmětném případě dochází k souběhu pracovního poměru sjednaného dle polského práva a pracovního poměru sjednaného dle českého práva. Bude proto nutno použít evropského práva i polského práva. Mohlo by dojít k dělené povinnosti náhrady za ztrátu na výdělku mezi společností Permon (která dočasně přidělila) a společností žalované (která nad rámec dočasného přidělení uzavřela s žalobcem pracovní smlouvu)“. Odvolací soud „se dopustil nepřípustného zjednodušení při hodnocení právních vztahů vzniklého mezi účastníky, pokud bez bližšího zdůvodnění posuzoval právní vztahy vzniklé mezi žalobcem a polskou firmou podle českého práva, aplikoval na ně český zákoník práce, aniž by použil normy polského práva, když ze žádného důkazu není zřejmé, že by takto sjednaný pracovní vztah, byl vztahem sjednaným podle českého práva“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné, neboť považuje rozsudek odvolacího soudu za správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro řešení otázky podmínek vydání mezitímního rozsudku, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
Za základ projednávané věci, o němž může soud rozhodnout mezitímním rozsudkem, je nutno považovat všechny sporné otázky vyplývající z uplatňovaného nároku, které musí soud posoudit, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 37/2010). Rozhodnutí o základu věci je v první řadě rozhodnutím o skutkovém základu sporu (skutkovém ději), kterým je uplatněný nárok charakterizován a z nějž se odvíjí právní posouzení základu věci; není-li základ nároku prokázán skutkově, nelze jej posoudit ani právně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1061/96, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 121/1998). Rozhodnutím o základu projednávané věci (mezitímním rozsudkem) ve smyslu ustanovení §152 odst. 2 o. s. ř. není řešení předběžné otázky pro rozhodování ve věci samé, ani nejde o rozhodnutí, které dává návod k výpočtu výše nároku způsobem, který je neurčitý jen potud, že jeho numerické vyčíslení se stává záležitostí již jen mechanického výpočtu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1038/2003).
Z uvedených judikaturních závěrů vyplývá, že pod pojmem základ nároku je třeba rozumět všechny rozhodné skutečnosti, které na požadovaný nárok aplikovatelná právní norma (normy) stanoví k založení a existenci subjektivního práva. Jde tedy o vyřešení všech mezi účastníky sporných otázek, vážících se k těmto okolnostem, resp. všech skutkových okolností, majících základ v uplatnitelné právní normě (právních normách), jinak řečeno, aby byl dán procesní prostor pro vydání mezitímního rozsudku, musí mezi účastníky existovat spor ohledně některé skutečnosti, vážící se k výše definovanému základu nároku. Pod pojmem výše nároku je třeba rozumět nejenom peněžní ekvivalent, jímž se uplatněné (a zjištěné) právo „ocení“, nýbrž i způsob („vzorec“), pomocí něhož se výše tohoto ekvivalentu zjistí. Pakliže není mezi účastníky sporná žádná skutková okolnost, od níž se odvíjí existence požadovaného nároku (nikoliv jeho výše), procesní prostor pro vydání mezitímního rozsudku logicky (z povahy věci) dán být nemůže, neboť takový rozsudek by pouze deklaroval mezi účastníky nespornou skutečnost, což ovšem není smyslem kontradiktorního rozhodnutí. Jinak řečeno, je-li mezi účastníky spor pouze o výši nároku, resp. o způsob stanovení této výše, není procesní prostor pro vydání mezitímního rozsudku.
Právě uvedená situace nastala v projednávané věci, neboť, jak vyplývá z obsahu spisu, o tom, že u žalobce byla zjištěna nemoc z povolání, že žalobce naposledy pracoval u žalované za podmínek, za kterých nemoc z povolání vzniká (a tedy, že žalovaná za škodu či nemajetkovou újmu, vzniklou v důsledku této nemoci odpovídá – srov. ustanovení §269 odst. 2 zákona č. 262/2006, zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, dále „zák. práce“), resp. že k rozvázání pracovního poměru mezi účastníky došlo z tohoto důvodu (srov. ustanovení §67 odst. 2 zák. práce), není mezi účastníky sporu; mezi účastníky je spor „pouze“ o to, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro stanovení výše dílčího nároku z titulu odpovědnosti za škodu (náhrada za ztrátu na výdělku po dobu a po skončení pracovní neschopnosti), resp. výše nároku na odstupné; takový spor však nelze řešit formou mezitímního rozsudku.
V projednávané věci platí shora uvedené ještě markantněji, neboť odvolací soud sice formálně (ve výroku) podle ustanovení §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak fakticky, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, jde o tzv. vnitřní změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť právě onu rozhodnou spornou otázku, tedy jaké skutečnosti jsou rozhodné pro stanovení průměrného výdělku pro určení výše náhrady ztráty na výdělku (ve smyslu ustanovení §271a a §271b zák. práce), resp. výše odstupného (srov. ustanovení §67 odst. 3 zák. práce), posoudil odlišně od soudu prvního stupně. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že základem nároku je „…stanovení průměrného měsíčního výdělku žalobce ve výši dosažené horníky OKD, a. s., zařazených na stejnou práci…“ (srov. bod 22. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), odvolací soud dovodil, že základem nároku jsou „…veškeré částky, které byly žalobci za vykonanou práci vyplaceny, tj. mzda od žalované, mzda od společnosti PERMON a cestovní náhrady od společnosti PERMON s. r. o. …“ (srov. bod 19. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně je vázán právním názorem odvolacího soudu, vyjádřeným v odůvodnění jeho rozhodnutí, pouze v případě postupu odvolacího soudu podle ustanovení §221 odst. 1 o. s. ř. (srov. ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř.), jinak je pro něj závazný pouze výrok rozsudku (srov. ustanovení §159a odst. 3 o. s. ř.), je nutné dovodit, že v posuzovaném případě mohl odvolací soud (měl-li na situaci jiný právní názor) buď rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, anebo je změnit, nikoliv však potvrdit.
Protože právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, není správné, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se mezitímní rozsudek nevydává [§243d odst. 1 písm. b), §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu