ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.448.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 448/2021-466
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce L. B. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Robertem Lososem, advokátem se sídlem v Plzni, nám. Republiky č. 4/3, proti žalované DO-LOG s. r. o. se sídlem v Ústí nad Labem – Střekově, Zeyerova č. 710/36, IČO 02851563, zastoupené Mgr. Marií Huspekovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Zeyerova č. 710/36, o 137 934 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 C 24/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. října 2020 č. j. 9 Co 75/2020-407, opravenému usnesením ze dne 4. listopadu 2020 č. j. 9 Co 75/2020-412, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 273 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Roberta Lososa, advokáta se sídlem v Plzni, nám. Republiky č. 4/3.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2020 č. j. 9 Co 75/2020-407, opravenému usnesením ze dne 4. 11. 2020 č. j. 9 Co 75/2020-412, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení právní otázky, „zda je možné sjednat v pracovní smlouvě paušální náhradu za cestovní výdaje“ s tím, že sjednávání náhrad v pracovní smlouvě je „přinejmenším nepraktickým“ a dovolatelka je nepovažuje za „příliš smysluplné“, dále že způsob určení výše cestovních náhrad je výlučnou kompetencí a odpovědností zaměstnavatele. Odvolací soud, vázán tím, co bylo předmětem řízení, dospěl totiž k závěru, že žalovaná neunesla své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalobci vyplatila mzdu. Vyšel ze skutkového závěru, že účastníci si vedle mzdy ujednali „denní paušál“ ve výši 1 800 Kč nahrazující žalobci stravné při zahraničních pracovních cestách a další cestovní výdaje, jenž byl vybírán prostřednictvím bankomatů, a naopak považoval za neprokázané tvrzení žalované, že by rovněž mzda byla vyplacena prostřednictvím výběrů z bankomatů. Nesouhlas žalované s těmito skutkovými závěry přitom není dovolacím důvodem, který by byl ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. přípustný.
Formuluje-li dovolatelka otázku, zda „netypický způsob úhrady pracovněprávních nároků žalobce je vskutku porušováním pracovněprávních předpisů se všemi negativními projevy“, pak ani na vyřešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Tvrdí-li žalovaná v této souvislosti, že jsou nesprávné závěry soudů, že „předmětné výplatní pásky neobsahovaly pravdivé údaje, resp. že mzda nebyla podle výplatních pásek vyplácena“, a že žalobce požádal o výplatu mzdy „v kratším než měsíčním intervalu“, opět pouze zpochybňuje hodnocení důkazů soudem prvního stupně a odvolacím soudem a jejich skutkové závěry.
Dovolatelka tedy těmito námitkami uplatňuje jiné dovolací důvody než ten, který
je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá ani na řešení otázky, zda „ujednání o výši cestovních náhrad (resp. výloh) v příslušné pracovní smlouvě, která je absolutně neplatná pro nedostatek formy, lze považovat za platné“. Soudy vyšly ze závěru, že účastníci uzavřeli ústní pracovní smlouvu, že mzda byla sjednána ve výši 12 100 Kč měsíčně a že účastníci si ústně sjednali i paušální náhradu za stravné a další cestovní výdaje (viz body 31 a 59 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který dále vysvětlil, že začal-li žalobce již sjednanou práci vykonávat, nelze se dovolat neplatnosti této smlouvy pro nedostatek formy, a body 28 a 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se závěrem, že se vztah účastníků řídí obsahem těchto ústních ujednání, souhlasil). Za situace, kdy předmětem sporu byla sjednaná a žalobci nevyplacená mzda, nezávisí rozhodnutí odvolacího soudu na otázce platnosti ústního ujednání o cestovních náhradách, neboť ani případná neplatnost tohoto ujednání nic nemění na povinnosti žalované zaplatit žalobci mzdu za vykonanou práci podle ustanovení §109 odst. 1 zákoníku práce (nehledě k tomu, že pro sjednání paušální částky cestovní náhrady zákon nevyžaduje písemnou formu – srov. §182 odst. 1 zákoníku práce). Tato dovolatelkou předestřená otázka tedy nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud České republiky nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu