ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.944.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 944/2021-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Ľ. B. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 87/18, proti žalované DoDo Czech s. r. o. se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pernerova č. 702/39, IČO 24128848, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 132/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2020 č. j. 62 Co 322/2020-76, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Matznera, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2020 č. j. 62 Co 322/2020-76 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že na základě žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemůže být rozhodováno o určení neplatnosti právního jednání o rozvázání pracovního poměru a že „nárok žalobce na určení, že pracovněprávní vztah účastníků založený smlouvou ze dne 16. 3. 2019 trvá, je neopodstatněným“, neboť „pracovněprávní vztah účastníků zanikl zrušením pracovního poměru ze strany zaměstnavatele ve zkušební době ke dni 23. 4. 2019“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení §72 zákoníku práce umožňuje účastníkům pracovního poměru domáhat se soudní ochrany před jeho neoprávněným rozvázáním. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit, podat u soudu žalobu na určení, že právní jednání směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatné. Není-li žaloba v této lhůtě podána, pak platí, že pracovní poměr skončí mezi účastníky tohoto právního jednání, i kdyby objektivně šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru, neboť po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže posouzením otázky platnosti rozvazovacího jednání zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou (srov. například ve vztahu k obdobné právní úpravě obsažené v předchozím zákoníku práce odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1436/2001, uveřejněného pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, nebo ve vztahu k nynější právní úpravě odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5297/2017). Nebyla-li neplatnost právního jednání o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně; to platí i v řízení o žalobě na určení, že pracovní poměr trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Na základě žaloby o určení, že pracovní poměr trvá, nelze posuzovat otázku platnosti rozvázání pracovního poměru; soud se v řízení omezí toliko na zjištění, zda existuje úkon způsobilý být ve smyslu ustanovení §48 odst. 1 zákoníku práce důvodem k rozvázání pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, který byl uveřejněn pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Bylo-li žalobci dne 23. 4. 2019 žalovanou doručeno zrušení pracovního poměru ve zkušební době a nepodal-li žalobce ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr na základě tohoto právního jednání skončit, u soudu žalobu na určení, že uvedené zrušení pracovního poměru ve zkušební době je neplatné (podal-li tuto žalobu až po uplynutí uvedené lhůty a změnil-li ji následně se souhlasem soudu na žalobu o určení, že pracovní poměr mezi účastníky založený pracovní smlouvou ze dne 16. 3. 2019 nadále trvá), postupoval odvolací soud v projednávané věci zcela v souladu s uvedenou konstantní judikaturou, jestliže se otázkou platnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze dne 23. 4. 2019 nezabýval (vycházel z toho, že pracovní poměr účastníků byl tímto zrušením rozvázán platně) a jako věcně správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba na určení, že pracovní poměr trvá, zamítnuta.
Námitky dovolatele týkající se doby vzniku pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou, sjednání zkušební doby a naléhavého právního zájmu na určení, že pracovní poměr trvá, ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť z nich nevyplývají žádné právní otázky, na kterých by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu tohoto ustanovení.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 6. 2021
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu