ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.104.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 104/2021-385
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalovanému O. N. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Barborou Svobodovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 61/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, č. j. 18 Co 71/2019-361, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 12. 2020, č. j. 18 Co 71/2019-378, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Barbory Svobodové.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobkyně se v řízení domáhá určení vlastnického práva ke zdi mezi dvěma stavbami (jejím domem a domem žalovaného), resp. domáhá se určení, že tato zeď je – stejně jako stavba domu – součástí jejího pozemku par. č. XY v katastrálním území XY. Žalobu zakládá na tvrzení, že stavebník obou domů v roce 1906 nejprve zhotovil dům, který se nyní nachází v jejím vlastnictví, a až následně k němu přistavěl dům, který v současné době patří žalovanému. Z technického hlediska využil již existující obvodové zdi domu žalobkyně a k ní přistavěl pouze zbylé tři obvodové zdi domu žalovaného, tedy v podélném půdorysovém řezu šlo o stavbu ve tvaru písmene U. Od počátku proto měla být zeď součástí stavby, resp. pozemku, který je nyní ve vlastnictví žalobkyně; tomu se žalovaný brání a tvrdí, že zeď je společná.
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 30 C 61/2015-325, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí zdi mezi stavbou číslo popisné XY tvořící součást pozemku parcelní číslo XY a stavbou číslo popisné XY tvořící součást pozemku parcelní číslo XY, a to jako součásti pozemku parcelní číslo XY, vše v katastrálním území XY, obci XY, zapsáno u katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 18 Co 71/2019-361, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 12. 2020, č. j. 18 Co 71/2019-378, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (k tomu viz dále). Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah všech rozhodnutí ve věci, obsah dovolání i vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud v podrobnostech pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatelka uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K otázce, zda lze žalovat na určení vlastnického práva k věci, která je součástí jiné věci:
Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k posouzení právní otázku, zda „je možné domáhat se určení vlastnického práva, pokud je mezi účastníky spor o to, jaký je vlastnický režim věci, která se stala součástí věci jiné, tedy určení vlastnického práva k této věci (v daném případě zdi), jako součásti věci hlavní (v daném případě pozemku)“.
Má za to, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2221/2016, podle kterého na určení vlastnického práva k součásti věci sice není naléhavý právní zájem, avšak to neplatí za předpokladu, že se účastník domáhá určení, že má vlastnické právo k tomuto předmětu (součásti) coby součásti věci hlavní.
Tvrdí, že odvolací soud shledal důvod pro zamítnutí žaloby v tom, že žaloba směřovala na určení vlastnického práva ke zdi, zatímco správně měla směřovat na určení, že zeď je součástí pozemku; to je zřejmé zejména z bodu 11 dovolání, kde uvádí, že „odvolací soud v napadeném rozsudku v bodě 13 uzavřel, že v daném konkrétním případě je předmětem určení vlastnictví předmět, který není věcí v právním slova smyslu, neboť je součástí věci hlavní“, a dále z bodu 15 dovolání, ve kterém shrnuje, že „závěr odvolacího soudu v napadeném rozsudku je tedy nesprávný a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, při které lze jednoznačně dovodit, že se domáhat vlastnického práva k věci jako součásti věci hlavní lze“.
Dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že některé formulace napadeného rozhodnutí mohou být zavádějící. Zejména bod 13 odůvodnění, v němž odvolací soud odkazuje na již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2221/2016, a doslova uvádí, že „v daném konkrétním případě je předmětem určení vlastnictví předmět, který není věcí v právním slova smyslu, neboť je součástí věci hlavní. Žaloba by mohla být úspěšná, ale jen v případě, že by tento předmět určení vlastnického práva netvořil zároveň součást další věci“; a dále, že „žalobkyně se domáhá, že je výlučnou vlastnicí zdi mezi její stavbou a stavbou žalovaného, která tvoří součást pozemku“ (bod 15 odůvodnění).
To skutečně může na první pohled vzbuzovat dojem, že odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí sporné zdi, a proto prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Z obsahu celého odůvodnění napadeného rozhodnutí je však jasně patrné, že tak tomu nebylo, žalobkyně se – zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu – domáhala určení, že zeď je součástí jejího pozemku jako věci hlavní, přičemž z toho vychází i závěr odvolacího soudu. Odvolací soud neuvedl, že by se žalobkyně nemohla takto formulovaného určení domáhat; uvedl, že mu nelze vyhovět, neboť zeď je společnou součástí obou pozemků žalobkyně a žalovaného.
Ostatně v odůvodnění napadeného rozhodnutí není zmínka o tom, že by odvolací soud shledal nedostatek naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva v projednávané věci, (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010).
Na předložené otázce tak napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí a nemůže založit přípustnost dovolání.
K právní povaze zdi mezi domy žalobkyně a žalovaného:
Dovolání je v této části na samé hranici projednatelnosti, přesto z něj lze dovodit, že druhou právní otázku – která neměla být dosud Nejvyšším soudem řešena – spatřuje dovolatelka patrně v tom, zda podle právní úpravy účinné v době výstavby obou domů (zákon č. 946/1811 Sb. z. s. , obecný zákoník občanský – dále „OZO“) docházelo k oddělení pozemků již vytyčením stavebních míst v místě samém civilním geodetem a zhotovením situačního nákresu, potažmo následnou stavbou domů, či docházelo-li k němu až intabulací, tedy zápisem do veřejných knih (jak tvrdí odvolací soud).
Ani na této otázce však napadené rozhodnutí nezávisí; pro právní závěr odvolacího soudu nebylo významné, kdy a jak došlo k rozdělení původního pozemku manželů S..
Podle §854 OZO brázdy, ploty dělané i samorostlé, ohrady, zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky, pokládají se za společné vlastnictví, ač nedokazují-li opak znaky, nápisy nebo jiné známky a pomůcky.
Podle §1024 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), má se za to, že ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky jsou společné.
Odvolací soud uvažoval takto: Ustanovení o rozhradách se uplatní pouze tehdy, stojí-li rozhrada na obou sousedních pozemcích, respektive přesně na jejich společné hranici (k tomu v podrobnostech srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4043/2018, na které odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje). O rozhradu by se proto mohlo jednat pouze v případě, že by dělicí zeď byla na pomezí pozemků žalobkyně a žalovaného; dokazováním však bylo zjištěno, že tomu tak v projednávané věci není, neboť předmětná zeď se nachází na pozemku žalovaného. Přesto odvolací soud uzavřel, že ustanovení o rozhradách je na věc třeba použít obdobně (arg. a simile ), neboť zeď je oběma domům účastníků společná (jde o dělicí zeď, která je se zdivem obou budov vzájemně provázána); takový závěr přitom dovolatelka nenapadá a dovolací soud se proto jeho správností nezabýval.
Navíc z obsahu dovolání je zřejmé, že v převažující části je polemikou se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, podle kterých obě uvedené nemovitosti byly vystavěny v roce 1906 manžely S. na jednom pozemku, a to ve stejné době. Po výstavbě obou nemovitostí (mezi nimiž se nachází sporná zeď) prodali manželé S. jednu nemovitost předchůdkyni žalobkyně a druhou předchůdcům žalovaného, přičemž až v souvislosti s prodejem došlo k faktickému oddělení pozemků nacházejících se pod předmětnými domy v pozemkové knize. V rámci převodu pak nebylo ohledně sporné dělící zdi mezi převodci a nabyvateli ničeho ujednáno a ani následně (v průběhu dalších více než 100 let) nedošlo k žádnému ujednání mezi dalšími nabyvateli obou domů. Dovolatelka nyní zpochybňuje jak způsob výstavby, tak dělení pozemků, i vůli stavebníků a okolnosti vzniku stavby.
Nicméně od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu