ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1259.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1259/2021-677
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně E. H. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Táňou Fízeľovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Všehrdova 525, proti žalovaným 1) K. V. , narozenému XY, bytem v XY, 2) D. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Zbyňkem Polákem, advokátem se sídlem v Kostelanech nad Moravou 325, 3) S. N. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené obecným zmocněncem K. V., narozeným XY, bytem v XY, a 4) M. V. , narozené XY, bytem ve XY, doručovací adresa XY, zastoupené obecným zmocněncem K. V., narozeným XY, bytem v XY, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 15 C 32/2013, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. srpna 2020, č. j. 59 Co 190/2019-616, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. srpna 2020, č. j. 59 Co 190/2019-622, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. srpna 2020, č. j. 59 Co 190/2019-616, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. srpna 2020, č. j. 59 Co 190/2019-622, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j. 15 C 32/2013-441, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. a obci XY, okrese XY (dále též „předmětné nemovitosti“) – (výrok I), a nařídil prodej předmětných nemovitostí s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky tak, že žalobkyni připadne podíl o velikosti 1/2 a žalovaným každému podíl o velikosti 1/8 (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–VIII).
K odvolání žalované 2) Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 8. 2020, č. j. 59 Co 190/2019-616, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 8. 2020, č. j. 59 Co 190/2019-622, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II); opravným usnesením pak změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI tak, že se žalované 2) povinnost k náhradě nákladů řízení státu neukládá.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, které považuje za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – konkrétně se při řešení otázky zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, a dalších příslušných rozhodnutí dovolacího soudu týkajících se výkladu §1140 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Rozhodnutí odvolacího soudu je podle žalované 2) založeno na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou dány podmínky a důvody pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, resp. se otázkou možnosti zamítnutí žaloby dostatečně nezabýval. Žalovaná 2) namítá, že žaloba na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem byla podána k její újmě. Žalovaná, která sama trpí závažným onkologickým onemocněním, ve vypořádávané nemovitosti bydlí spolu se svou vážně nemocnou matkou, která je upoutána na lůžko, přičemž jinou možnost bydlení nemají a s ohledem na jejich vysoký věk a zdravotní stav ani nebudou schopny si jiné bydlení zajistit, přičemž očekávaná částka získaná jako výtěžek z nařízeného prodeje předmětných nemovitostí odpovídající podílu žalované 2) na těchto nemovitostech pro tyto účely není v žádném případě dostačující. Žalovaná 2) má za to, že tyto okolnosti jsou důvodem pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ve smyslu §1140 odst. 2 o. z., neboť zrušení podílového spoluvlastnictví by vedlo k újmě žalované 2). Odvolací soud nicméně k těmto okolnostem vůbec nepřihlédl, ani se s nimi nijak nevypořádal a otázku zamítnutí žaloby v napadeném rozhodnutí vůbec neřešil. Žalovaná 2) proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání, neboť neprodleným výkonem napadeného rozhodnutí jí s ohledem na skutečnost, že předmětné nemovitosti slouží k jejímu bydlení a bydlení její matky, hrozí závažná újma, neboť by byly nuceny nemovitosti opustit a nemají k dispozici jiné bydlení ani dostatek prostředků na jeho zajištění.
Žalobkyně se k dovolání žalované 2) nevyjádřila.
Žalovaní 1) a 4) ve vyjádření k dovolání žalované 2) uvedli, že dovolání považují za nedůvodné, neboť judikatura, na kterou žalovaná 2) odkazuje, není na projednávaný případ použitelná. Žalovaná 2) vlastní menšinový podíl na předmětných nemovitostech a užívá je bezplatně a bez souhlasu ostatních spoluvlastníků, kterým navíc brání v jejich užívání, přičemž tento stav trval již v době, kdy žalovaná 2) k užívání nemovitostí neměla žádný právní titul a bydlela zde pouze se souhlasem původního žalovaného. Žalovaní 1) a 4) také uvádějí, že žalovaná 2) měla možnost jiného bydlení v bytě v XY, nicméně jej účelově převedla na jinou osobu; dále je stále spoluvlastníkem bytu v XY. Zdravotní stav matky žalované je navíc neměnný a svým zdravotním stavem argumentuje žalovaná 2) až nyní, aniž by svá tvrzení jakkoliv doložila; tyto skutečnosti proto nemohou být důvodem pro zamítnutí žaloby. Námitku, že by podílové spoluvlastnictví nemělo být zrušeno, navíc žalovaná 2) vznesla až po koncentraci řízení, a tudíž opožděně. Žalovaní 1) a 4) proto nesouhlasí se zamítnutím žaloby, jak navrhuje žalovaná 2), neboť k tomu nejsou splněny podmínky. Zamítnutí žaloby by navíc bylo na újmu většině spoluvlastníků, kteří v důsledku jednání žalované 2) nemají možnost svůj spoluvlastnický podíl řádně užívat, ani z jeho vlastnictví nemají žádný prospěch. Navrhují proto, aby bylo dovolání žalované odmítnuto.
Žalovaná 3) ve vyjádření k dovolání žalované 2) uvedla, že s podaným dovoláním nesouhlasí, neboť se netýká dědického řízení, ale řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví, přičemž žalovaná 2) prosazuje výlučně své zájmy, a to k újmě žalobkyně i ostatních žalovaných. Nesouhlasí ani s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaná 2) namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil naplnění podmínek pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodu, že žaloba byla podána k újmě žalované 2), resp. se jimi vůbec nezabýval, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – konkrétně např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na řešení otázky naplnění důvodů pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není vůbec založeno, a s ohledem na procesní návrhy jednotlivých účastníků na způsob vypořádání a zejména pak závěrečný návrh žalované 2) nakonec ani nebylo nutné, aby se odvolací soud žalovanou 2) původně tvrzenými důvody pro zamítnutí žaloby blíže zabýval (viz dále).
Podle §1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.
Podle §1140 odst. 2 o. z. každý ze spoluvlastníků může kdykoliv žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.
Výklad §1140 odst. 2 o. z. byl podán v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 101/2016). Podle něj jsou pro posouzení doby nevhodné ke zrušení spoluvlastnictví ve smyslu §1140 odst. 2 o. z. rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků); nevhodná doba je tedy objektivní, mimo spoluvlastníky ležící a vůči všem stejně působící okolnost, která činí zrušení spoluvlastnictví nevýhodným nebo neúčelným. Oproti tomu pro závěr, zda by vypořádáním spoluvlastnictví vznikla některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy. V uvedeném rozhodnutí zároveň dovolací soud zdůraznil, že §1140 odst. 2 o. z. musí být vykládán restriktivně, neboť základním východiskem je, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§1140 odst. 1 o. z.).
V projednávané věci žalovaná 2) uplatnila námitku, že žaloba na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví směřuje k její újmě v rámci podaného odvolání (č. l. 450 a násl.), přičemž poukázala na to, že předmětné nemovitosti užívá k bydlení spolu se svou matkou, jejíž zdravotní stav neumožňuje stěhování, a z tohoto důvodu považuje podanou žalobu na zrušení podílového spoluvlastnictví ze strany žalobkyně za zneužití postavení spoluvlastníka nemovitosti; poukázala rovněž na svůj zhoršený zdravotní stav. Uvedla, že v daném případě jsou dány důvody pro zachování podílového spoluvlastnictví, a navrhla, aby odvolací soud žalobu sám zamítl, případně aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V průběhu odvolacího řízení však žalovaná 2) své stanovisko následně změnila a při posledním jednání před odvolacím soudem v rámci svého závěrečného návrhu výslovně uvedla, že navrhuje, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že spoluvlastnictví bude zrušeno a nemovitost bude prodána K. M. za částku 800 000 Kč (viz protokol z jednání před odvolacím soudem dne 29. 7. 2020 na č. l. 609 a násl.).
Návrh na zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tak žalovaná 2) nakonec neuplatnila, neboť své stanovisko změnila a požadovala vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí za konkrétní částku svému sousedovi, K. M., přičemž odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí správně konstatoval, že takovému návrhu nemohlo být vyhověno, neboť K. M. není spoluvlastníkem vypořádávaných nemovitostí. Jiný návrh, ani eventuální, žalovaná 2) nakonec neučinila, a proto odvolací soud nebyl povinen přezkoumávat žalovanou 2) původně tvrzené důvody pro možné zamítnutí žaloby z důvodu jejího podání k újmě žalované 2) či její matky, když sama žalovaná 2) nakonec navrhovala, aby podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem bylo zrušeno a konkrétním způsobem vypořádáno, přičemž pokud by bylo jejímu návrhu na způsob vypořádání vyhověno (což však v tomto případě, jak bylo vysvětleno výše, být nemohlo), újmou způsobenou případným zrušením podílového spoluvlastnictví by žalovaná 2) patrně vůbec neargumentovala, stejně jako tomu bylo i v případě řízení před soudem prvního stupně, kde tyto skutečnosti rovněž netvrdila a navrhovala zase jiný způsob vypořádání.
Takový postup odvolacího soudu považuje dovolací soud za správný a rovněž v souladu se zákonem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§212a odst. 1 o. s. ř.), samotná skutečnost, že se odvolací soud nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 12/2009, str. 467)].
Vzhledem k tomu, že žalovaná na svém původním návrhu na zamítnutí žaloby uvedeném v odvolání nesetrvala a v průběhu odvolacího řízení naopak navrhovala, aby bylo podílové spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno tak, že dojde k prodeji předmětných nemovitostí K. M. za 800 000 Kč, nelze nyní vytýkat odvolacímu soudu, že se podrobně nezabýval tvrzenými subjektivními důvody pro zamítnutí žaloby, když žalovaná 2), a ani nikdo z ostatních spoluvlastníků, zamítnutí žaloby nakonec nepožadoval. Uvedené s ohledem na výše citované usnesení dovolacího soudu platí tím spíše, když ani soud prvního stupně se těmito důvody nezabýval a na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil (a ani založit nemohl), neboť v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovaná 2) nejprve požadovala přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, avšak soud prvního stupně jejímu návrhu nevyhověl z důvodu neprokázání solventnosti žalované 2) k vyplacení vypořádacích podílů ostatním spoluvlastníkům, a žalovaná 2) pak námitku, že žaloba na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví měla být ze strany žalobkyně podána k její újmě, vznesla následně až v rámci zahájení odvolacího řízení.
Nad rámec dovolací soud ještě uvádí, že žaloba na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem ze strany žalobkyně ani nemohla být podána primárně za účelem způsobení újmy žalované 2), když žalovaná 2) nabyla vlastnické právo ke svému podílu na předmětných nemovitostech až v průběhu trvání řízení, a to v rámci dědického řízení po původním žalovaném; o žádném šikanózním návrhu na zrušení spoluvlastnictví podaném v neprospěch žalované 2) proto v tomto případě nelze hovořit. Mimoto žalovaná 2) spolu se svou matkou předmětné nemovitosti užívala nejprve bez jakéhokoliv právního titulu, pouze se souhlasem původního žalovaného, a nyní na základě menšinového spoluvlastnického podílu žalované 2), avšak bez souhlasu ostatních spoluvlastníků. Z obsahu spisu je navíc patrné, že žalovaná 2) spolu se svou matkou užívají předmětné nemovitosti v celém rozsahu a navíc bezplatně, přestože je žalovaná 2) vlastnicí podílu o velikosti pouze 1/8 a ostatní spoluvlastníci s tímto způsobem užívání nesouhlasí, přičemž žalovaná 2) ostatním spoluvlastníkům současně v užívání společných nemovitostí brání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované 2) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud konstatuje, že by návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nemohlo být vyhověno, ani kdyby o něm dovolací soud rozhodoval samostatným usnesením ještě před rozhodnutím ve věci samé, a to proto, že neprodleným výkonem napadeného rozhodnutí žalované 2) nehrozí závažná újma, ani není závažně ohrožena ve svých právech, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu jí ve výrokové části neukládá povinnost k vyklizení předmětných nemovitostí, nýbrž pouze nařizuje jejich prodej.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu