ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1324.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1324/2021-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) B. A. , narozené XY, bytem v XY, b) V. Ch. , narozeného XY, bytem v XY, c) H. Ch. , narozené XY, bytem v XY, d) P. H. , narozené XY, bytem v XY, e) P. J. , narozeného XY, bytem v XY, f) J. J. , narozené XY, bytem v XY, g) I. L. , narozené XY, bytem ve XY, h) M. N. , narozené XY, bytem v XY, ch) J. N. , narozené XY, bytem v XY, i) J. N. , narozeného XY, bytem v XY, j) J. N. , narozené XY, bytem v XY, k) A. R. , narozeného XY, bytem v XY, l) I. R. , narozené XY, bytem v XY, m) Š. S. , narozené XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Petrem Musilem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 103/27, proti žalované Tepelné hospodářství města Ústí nad Labem, s. r. o. , IČO 49101684, se sídlem v Ústí nad Labem, Malátova 2437/11, zastoupené JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou se sídlem v Praze, Trojická 1904/14, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované statutárního města Ústí nad Labem , IČO 00081531, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 177/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2020, č. j. 12 Co 8/2019-277, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 7. 2018, č. j. 34 C 177/2012-219, určil, že podílovými spoluvlastníky zařízení výměníkové stanice umístěné v objektu budovy č. p. XY, XY, postavené na parcelách č. XY, XY, zapsané v Katastru nemovitostí na LV č. XY, k. ú. XY, jsou žalobci, s tím, že pro každého z žalobců určil podíl v rozsahu velikosti jejich spoluvlastnického podílu na společných částech budovy (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Ústí Labem jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. 11. 2020, č. j. 12 Co 8/2019-277, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení vlastnického práva k výměníkové stanici zamítl (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci („dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „o. s. ř.”). Tvrdí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Obsah všech rozhodnutí ve věci, obsah dovolání i vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud v podrobnostech pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
V řízení bylo zjištěno, že žalobci jsou vlastníky bytových jednotek v domě č. p. XY, XY v katastrálním území a obci XY (dále také jen „bytový dům“) a podílovými spoluvlastníky jeho společných částí. V roce 1996 vedlejší účastník (tehdejší vlastník bytového domu) uzavřel se žalovanou (podnikatelkou v oboru rozvodu tepelné energie) nájemní smlouvu o pronájmu objektů a zařízení sloužících k rozvodům a dodávkám tepla a teplé užitkové vody v bytovém domě, a to na dobu neurčitou. V roce 1997 vedlejší účastník rozdělil bytový dům na bytové jednotky, přičemž v prohlášení vlastníka vymezil výměníkovou stanici jako společnou část budovy; bytové jednotky následně převedl do vlastnictví jejich uživatelů, kteří se stali i podílovými spoluvlastníky společných částí budovy, a to vše na základě jednotlivých kupních smluv, v nichž byla za společnou část budovy mimo jiné označena i výměníková stanice. V kupních smlouvách bylo dále ujednáno zřízení věcného břemene ve prospěch vedlejšího účastníka, spočívající v oprávnění ke vstupu do bytového domu a do prostor výměníkové stanice „k zabezpečení veškeré údržby, oprav a obsluhy stanice, podle potřeb, za účelem zajištění dodávek tepla a teplé užitkové vody do domů připojených na výměníkovou stanici a v povinnosti kupujících a každého dalšího vlastníka předmětných nemovitostí oprávnění vyplývající z výkonu věcného břemene trpět“ (bod 36 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). V roce 2005 vedlejší účastník prodal zařízení výměníkové stanice žalované; následně žalobci (resp. Společenství vlastníků XY, XY v XY) žalované vypověděli nájemní smlouvu a nyní se domáhají určení vlastnického práva k zařízení výměníkové stanice.
Žalobci v řízení tvrdili, že vlastnické právo k výměníkovému zařízení na ně přešlo prodejem bytových jednotek, jelikož se jedná o společné části domu – tak byly vymezeny i ve smlouvě. Žalovaná oponovala, že z kupní smlouvy je zřejmé, že výměníkovou stanicí byla myšlena společná prostora v bytovém domě, ta skutečně náleží žalobcům, avšak samotné technické zařízení výměníkové stanice patří žalované; tomu odpovídá skutečnost, že i po rozdělení bytového domu a prodeji bytových jednotek nájemníkům se vedlejší účastnice chovala jako vlastnice zařízení výměníkové stanice, spravovala je a investovala do něj.
V dovolání žalobci především tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008, ale i od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 990/2002, a ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2504/2009, podle kterých je výměníková stanice součástí budovy. V rozsudku ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008, měl dovolací soud přímo uvést, že „výměníková stanice je součástí budovy i v případě, že je umístěna ve stavbě a slouží více budovám“. Závěr odvolacího soudu je i v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 3756/11.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud nikdy neučinil paušální závěr, podle kterého by výměníková stanice byla vždy součástí budovy, tím spíše v případě, že by sloužila zároveň více budovám; to nevyplývá ani z žádného rozhodnutí, na které odkazují dovolatelé.
Citují-li dovolatelé z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008, přehlíží, že jimi citovaný závěr učinil odvolací soud, nikoli soud dovolací; ten posuzoval pouze jednu situaci, a to podle zjištěného skutkového stavu věci, přičemž výslovně vyšel z toho, že „technologie slouží toliko potřebám budovy, v níž je umístěna“, a „stanice tedy nemá žádnou samostatnou funkci ve vztahu k vnějšímu prostředí nebo samostatný vztah k vnějšímu prostředí. Naopak svoji funkci předávání tepla samostatně plní toliko ve vztahu ke zmíněné věci hlavní.“
V rozsudku ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 990/2002, dovolací soud sice vyslovil, že „výměníkovou stanici je nutno považovat za součást domu, neboť podle své povahy k této nemovitosti náleží a nemůže být oddělena, aniž by se dům neznehodnotil“, nicméně učinil tak v poměrech konkrétní věci (z rozhodnutí nevyplývá, zdali výměníková stanice sloužila jednomu či více domům), a to navíc formou poznámky na okraj ve sporu o vyklizení, v němž nebyla právní povaha zařízení výměníkové stanice vůbec řešena. Z rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2504/2009 pak o právní povaze zařízení výměníkové stanice nevyplývá vůbec žádný závěr, ve věci šlo o určení vlastnického práva ke komínovému tělesu.
Závěrem, že výměníková stanice umístěná v budově může být samostatnou věcí v právním smyslu, se tak odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; tato otázka rovněž není v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně.
Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s nálezem Ústavní soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 3756/11, v němž Ústavní soud vyslovil, že „legitimní zájem provozovatelů technických zařízení nelze nadřazovat ústavnímu požadavku spravedlivě vymezit a ochránit práva vlastníků“. Citovaný nález se totiž vůbec netýkal vlastnického práva k zařízení výměníkové stanice, to bylo mezi stranami nesporné; ve věci šlo o žalobu na vyklizení nebytových prostor, v nichž měl žalovaný umístěné zařízení výměníkové stanice, přičemž spornou otázkou bylo, svědčí-li žalovanému právní důvod užívání nebytových prostor žalobce (jinak řečeno šlo o existenci tzv. legálního věcného břemene).
Co se týká samotné úvahy o povaze zařízení výměníkové stanice (jestli je samostatnou věcí), dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či o její součást, případně zpochybnit jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou (například sluchátko bezdrátového telefonního přístroje). Nutnou podmínkou pro to, aby původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Pokud tedy určitá věc, která je spojena s jinou věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věci (může jít nanejvýš o věc složenou – universitas rerum cohaerentium – ve které každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, nebo třeba i dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008, a další).
V projednávané věci nalézací soudy zjistily, že zařízení výměníkové stanice je sice umístěno v budově žalobců, slouží však více budovám, s nimiž všemi je funkčně spojeno. V takové situaci není zjevně nepřiměřená úvaha, že nejde o součást domu, v němž je zařízení výměníkové stanice umístěno. Odvolací soud rovněž přesvědčivě vysvětlil, proč vlastnické právo k zařízení výměníkové stanice nepřešlo na dovolatele kupními smlouvami spolu s bytovými jednotkami (v tomto směru ostatně dovolatelé závěry odvolacího soudu nenapadají).
Protože napadené rozhodnutí není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud se nezabýval ani námitkou, že odvolací soud svůj odklon od ustálené judikatury dostatečně neodůvodnil.
Dovolatelé dále tvrdí, že se odvolací soud žádným způsobem nevypořádal s některými jejich námitkami (bod III dovolání), upozorňují na některé faktické chyby v napadeném rozhodnutí (bod IV dovolání) a namítají, že žalovaná nebyla v dobré víře při nabytí vlastnického práva k zařízení výměníkové stanice (doplnění dovolání ze dne 26. 3. 2021). Ani k jedné z uvedených námitek však – v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. – žádným způsobem nevymezují otázku přípustnosti dovolání; dovolací soud se jimi proto nemohl zabývat.
K vadám řízení by pak dovolací soud mohl přihlédnout jedině v případě, že by dovolání bylo přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení procesně úspěšné žalované ani vedlejšímu účastníku, neboť jejich vyjádření k dovolání žalobců se zabývalo věcnou stránkou případu, nikoli otázkou přípustnosti dovolání, která byla pro rozhodnutí dovolacího soudu podstatná; náklady s vyjádřeními spojené tak nelze považovat za náklady potřebné k účelnému bránění práva (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu