ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1354.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1354/2021-1032
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně HASSO, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, Ve svahu 482/5, IČO: 16735366, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, proti žalovanému B. P., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 169/24, o zaplacení 544 057,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 184/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2020, č. j. 37 Co 189/2019-996, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaného na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2020, č. j. 37 Co 189/2019-996, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 35 C 184/2005-942, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 544 057,60 Kč spolu s tam specifikovanými úroky (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II–IV). Rozhodl tak o nároku žalobkyně na zaplacení náhrady za užívání věci žalovaným jako podílovým spoluvlastníkem nad rámec jeho spoluvlastnického podílu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2020, č. j. 37 Co 189/2019-996, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Je přesvědčen, že „řadu otázek“ měl odvolací soud posoudit jinak a také že rozhodl odlišně od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný zdůrazňuje, že žalobkyně měla možnost společnou nemovitost užívat jak fyzicky, tak i braním užitků. Dokonce ji užívala nad rámec svého podílu id. 1/10, a to aniž by za to poskytla odpovídající náhradu. Porovnává předchozí řízení, ve kterém bylo posuzováno období od 31. 12. 1999 do 23. 12. 2001 (Nejvyšším soudem řešeno pod sp. zn. 22 Cdo 3876/2017), s tímto řízením, ve kterém jde o období 23. 12. 2001 do 28. 2. 2006. Namítá, že v tomto řízení místo toho, aby žalobkyně prokazovala, že společné nemovitosti nemohla v rozsahu svého podílu užívat, to měl být žalovaný, kdo měl prokazovat, v jakém rozsahu žalobkyně nemovitosti užívá. Žalovaný to nemohl vědět, protože sám nemovitosti neužíval a žalobkyně bez jeho vědomí uzavírala, resp. se pokoušela uzavřít nájemní smlouvy. Navíc odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby žalovaného vyzval ke konkretizaci jeho nabídky jako většinového spoluvlastníka žalobkyni ohledně možností užívání nemovitostí nebo braní užitků. Rozsah užívání nemovitostí žalobkyní i nabídky užívání a jejich podrobnosti žalovaný odmítl prokazovat, neboť je to podle něj nemožné (nelze prokazovat negativní skutečnosti, tj. že prostory nikomu nepronajal, nezapůjčil ani neužíval). Odvolací soud tak žalovanému uložil procesní povinnost, která nemá oporu v hmotném právu, a zatížil jej procesním břemenem, které nemohl unést. Žalovaný se nedomnívá, že by při neprokázání uvedených skutečností nastal stav non liquet. Jestliže žalobkyně spatřovala základ svého nároku v omezení výkonu vlastnického práva, pak musela tvrdit, v čem a jak byla omezena. Dále klade otázku, kde má původ údajná povinnost žalovaného nabízet žalobkyni k užívání nějaké prostory v domě, překládat jí k podpisu nájemní smlouvy a vůbec cokoliv aktivně konat. Žalobkyni nebylo možno nijak (bezprávně) z užívání vyloučit ani se smysluplně zabývat tím, jakou část užívala či mohla užívat i bez toho, že by jí to žalovaný nabídnul, jen proto, že jediné, čím je omezována, je právo druhého spoluvlastníka. Zdůrazňuje, že se žalobkyně jako vyloučená necítila a ani nechovala; uzavírala sama nájemní smlouvy a inkasovala nájemné, v období předcházejícím řešenému sporu užívala nemovitosti dokonce nad rámec svého podílu a zhruba od roku 1998 odmítala podepsat žalovaným uzavřené nájemní smlouvy. Žalobkyni se tedy žádné bezpráví nedělo a žalovaný jí ve faktickém ani právním užívání nijak nebránil. Právo na náhradu jí proto nepřísluší. Na závěr formuluje tři otázky: a) zda má většinový spoluvlastník za povinnost nabízet menšinovému spoluvlastníkovi při absenci dohody o hospodaření se společnou věcí k užívání jakoukoliv konkrétně vymezenou část společné věci; b) zda z toho, že většinový spoluvlastník neprokáže, že konkrétně vymezenou část společné věci menšinovému spoluvlastníkovi nabídl, lze dovodit, že je menšinový spoluvlastník omezen v užívání společné věci; c) zda za takto v podstatě procesní fikcí konstruované vyloučení z užívání přísluší menšinovému spoluvlastníku náhrada. Navrhuje odklad právní moci napadeného rozhodnutí, jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání představuje povšechnou polemiku žalovaného s rozhodnutím odvolacího soudu, aniž by se z něj podávala konkrétní právní otázka, ve vztahu k níž by žalovaný vymezil přípustnost dovolání. Žalovaný sice v úvodu dovolání naznačuje, že odvolací soud „rozhodl odlišně od rozhodovací praxe dovolacího soudu“, z dovolání se však nepodávají konkrétní závěry Nejvyššího soudu, s nimiž je podle žalovaného napadené rozhodnutí v rozporu; totéž platí i pro naznačenou argumentaci, že právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena odlišně od jeho dosavadní judikatury, tj. že právní otázka má být posouzena jinak. Z textu dovolání zároveň neplyne ani splnění jiného předpokladu přípustnosti dovolání. Dovolatel sice vymezil otázky, které mají být řešeny, ale s nimi nespojil důvod přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu není jeho dovolání projednatelné.
Žalovaný v poznámkách pod čarou odkazuje pouze na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3983/2015 a 22 Cdo 3876/2017. V nich dovolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu vydaná sice mezi týmiž stranami, nicméně v jiném řízení, v němž byl projednáván nárok žalobkyně na náhradu za odlišné (předcházející) časové období. Kritika žalovaného míří zejména k rozdílnému zjištění skutkového stavu v tomto řízení a v předchozím řízení. To ovšem není námitka, kterou by dovolací soud mohl jakkoliv přezkoumávat, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přezkum zjištěného skutkového stavu je tedy a contrario nepřípustný.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na stěžejním závěru, že „ohledně hospodaření se společnou věcí, nájemním domem, dohoda nabízená žalobcem uzavřena nebyla a většinový spoluvlastník legitimně prosadil vyklizení se zadržením věcí a nemožnost užívání předmětné nemovitosti žalobcem“. Jestliže pak vyzýval odvolací soud žalovaného k upřesnění tvrzení a navržení důkazů k tomu, kdy a jak umožnil žalobkyni užívání nemovitostí, přičemž s tímto postupem žalovaný nesouhlasil, reagoval tím toliko na naznačenou změnu původního rozhodnutí o užívání věci, které žalobkyni z užívání vyloučilo. Žalovaný sám v dovolání však výslovně uvádí, že „své rozhodnutí nijak neměnil“.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu