ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1587.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1587/2021-1012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. S. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, proti žalovanému F. S., narozenému XY, bytem ve XY zastoupenému Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 689/40, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 122/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018, č. j. 28 Co 286/2018-813, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti výroku IV rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018, č. j. 28 Co 286/2018-813, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 49 803,60 Kč k rukám JUDr. Pavla Dukáta, advokáta se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2018, č. j. 3 C 122/2006-594, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k budově č. p. XY zapsané na LV č. XY, k budově č. p. XY zapsané na LV č. XY, k pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. zapsanému na LV č. XY, k pozemku p. č. st. XY zapsanému na LV č. XY, k pozemku p. č. XY zapsanému na LV č. XY, k pozemku p. č. XY zapsanému na LV č. XY, k pozemku p. č. XY zapsanému na LV č. XY, k pozemku p. č. XY zapsanému na LV č. XY, ke stavbě bez č. p./č. e. na pozemku p. č. XY zapsané na LV č. XY, vše v obci XY, katastrální území XY, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, a dále k „10 dřevěným chatám XY, jedné celopalubkové chatě, 21 dřevěným chatám XY a jedné chatě buňka“ (výrok I). Výrokem II přikázal nemovité a movité věci uvedené ve výroku I do výlučného vlastnictví žalovaného. Výrokem III uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 8 143 166 Kč. Výrokem IV rozhodl o nákladech státu a výrokem V o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 28 Co 286/2018-813, výrokem I zastavil řízení o odvolání žalobkyně. Výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků a) k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., zemědělská usedlost, zapsanému na listu vlastnictví č. XY, k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaným na LV č. XY, k pozemku parc. st. č. XY, zapsanému na LV č. XY, na kterém stojí stavba bez č. p./č. e., jiná stavba, zapsaná na LV č. XY, ke stavbě bez č. p./č. e., jiná stavba stojící na pozemku parc. st. č. XY, zapsané na LV č. XY, k pozemku parc. č. XY, zapsanému na LV č. XY, k budově č. p. XY zapsané na LV č. XY a stojící na parc. st. č.XY, zapsané na LV č. XY, k budově č. p. XY zapsané na LV č. XY a stojící na parc. st. č. XY zapsané na LV č. XY a na parc. st. č. XY, zapsané na LV č. XY, vše v k. ú. XY a obci XY, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, b) k 1celopalubkové chatě, 10 chatám XY, 21 chatám XY a 1 chatě buňka nacházejícím se na pozemcích v areálu autokempu XY v k. ú. XY a obci XY. Výrokem III přikázal nemovité a movité věci uvedené ve výroku II do výlučného vlastnictví žalovaného. Výrokem IV uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 8 137 598,83 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok V), před odvolacím soudem (výrok VI) i o nákladech státu (výrok VII).
Proti výroku II, III a IV rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce procesního práva (uplatnění vzájemného návrhu, vázanost výroků) vyjádřené v usnesení ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2325/2013, v rozsudku ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3833/2016, a usnesení ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2053/2015. Tvrdí, že odvolací soud měl v situaci, ve které nerozhodoval a nemohl rozhodovat o vzájemném návrhu dovolatele (uplatněné vnosy z výlučných prostředků dovolatele do podílového spoluvlastnictví s žalobkyní), věc jako celek vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení tak, aby o vzájemných nárocích účastníků při shodném předmětu řízení bylo rozhodnuto najednou. Dovolatel uvádí, že Nejvyšší soud doposud neřešil „otázku povinnosti odvolacího soudu rozhodovat samostatným výrokem o vzájemném návrhu účastníka vzneseném až před odvolacím soudem tak, že předložený návrh zamítne nebo věc jako celek vrátí soudu prvního stupně“.
Dovolatel dále namítá, že soud prvního stupně pochybil, jestliže „spojil žalobu dovolatele vedenou pod sp. zn. 3 C 5094/2004 s žalobou žalobkyně vedenou pod sp. zn. 3 C 122/2006“, a to v řízení pod sp. zn. 3 C 122/2006, když soud prvního stupně v průběhu řízení dovolatele opakovaně označoval jako žalobce, následně však za žalující stranu označil protistranu . Dovolatel vymezuje doplňující otázku „zda je přípustné spojit dvě řízení do společného řízení, a to pod řízení o žalobě podané později“.
Dále dovolatel vymezuje otázku promlčení jeho nároku stran uplatněných vnosů.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil výroky II, III a IV napadeného rozsudku a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále žádá dovolací soud, aby odložil právní moc a vykonatelnost výroku IV napadeného rozsudku, a to do doby právní moci rozhodnutí soudů o uplatněném vzájemném návrhu dovolatele ze dne 8. 11. 2018.
Žalobkyně uvádí, že odvolací soud postupoval správně a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016, a ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 766/2009, podle kterých není započtení na vypořádací podíl možné a výrok rozsudku, jímž soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhoduje o investicích, není z hlediska nabytí právní moci závislý na výrocích o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a naopak. Nesouhlasí s návrhem dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti, jelikož tím dovolatel opět směřuje k možnosti započtení svého údajného nároku oproti nároku žalobkyně na zaplacení vypořádacího podílu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K otázce povinnosti odvolacího soudu rozhodovat samostatným výrokem o vzájemném návrhu účastníka vzneseném až před odvolacím soudem tak, že předložený návrh zamítne nebo věc jako celek vrátí soudu prvního stupně, a k rozhodnutí o zrušení podílového spoluvlastnictví, o výši vypořádacího podílu i o výši uplatněného vnosu do spoluvlastnictví jediným rozhodnutím soudu.
Nejvyšší soud již v rozsudku z 15. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 766/2009 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod pořadovým č. C 8953, a dostupném, stejně jako další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, na www.nsoud.cz ), vyložil, že výrok soudního rozhodnutí, jímž je v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodováno o investicích, není z hlediska nabytí právní moci závislý na výrocích o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a naopak. Svůj závěr opřel o argumentaci, podle které širší vypořádání spoluvlastnictví nemá v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, výslovnou oporu v právním řádu, která by podřazovala rozhodnutí o něm obecnému režimu výroků o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Jedná se o nároky samostatné, jež mohou být uplatněny nezávisle i mimo řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zvláště tam, kde jejich splatnost není vázána na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (proti rozsudku dovolacího soudu byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3399/10, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost). Shodně se vyjadřuje i odborná literatura: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 944.
Uvedený názor o oddělitelnosti jednotlivých výroků potvrdil dovolací soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4756/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 9666, se závěrem: jestliže dovolací soud shledá dovolání v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a o vzájemném návrhu na vypořádání investic vložených do vypořádávaného spoluvlastnictví přípustným a důvodným jen ve vztahu k nároku uplatněnému vzájemným návrhem, rozsudek odvolacího soudu v té části, kterou bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zrušit nemusí.
Otázkou vypořádání vzájemných pohledávek a dluhů spoluvlastníků při zrušení spoluvlastnictví se Nejvyšší soud v intencích zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), zabýval podrobně i v rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016, kde přijal a odůvodnil právní větu: Pokud některý z účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (§1143 a násl. o. z.) řádně uplatní nárok na tzv. širší vypořádání (§1148 odst. 1 o. z.), nelze o vzájemných platebních povinnostech účastníků rozhodnout jediným výrokem a provést započtení budoucího nároku na zaplacení vyrovnávacího podílu.
Z výše uvedeného plyne, že dovolání není přípustné, protože se Nejvyšší soud již předloženou otázkou zabýval a napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Judikatura uváděná dovolatelem není v projednávané věci přiléhavá.
K postupu odvolacího soudu ohledně nároku na vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu uplatněného již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, který o tomto nároku nerozhodl, se Nejvyšší soud vyjádřil ve výše citovaném rozsudku z 15. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 766/2009, následovně: V případě, že soud prvního stupně nerozhodl o části předmětu řízení, v §166 o. s. ř. se mu ukládá, aby své rozhodnutí doplnil. Jestliže soud prvního stupně věc předloží odvolacímu soudu, aniž by postupoval podle §166 o. s. ř., může mu odvolací soud ještě před rozhodnutím o odvolání nařídit, aby provedl potřebné doplnění. Možnosti nařídit doplnění rozhodnutí ještě před rozhodnutím o odvolání nemusí vždy odvolací soud využít. Umožňuje-li to povaha věci, může odvolací soud nejprve odvolání projednat a rozhodnout o něm a teprve poté soudu prvního stupně nařídit, aby své rozhodnutí postupem podle §166 doplnil. Zda odvolací soud nařídí doplnění rozhodnutí ještě před rozhodnutím o odvolání nebo až v rozhodnutí, závisí na tom, který z těchto postupů je procesně hospodárnější a který ve svých důsledcích povede k rychlejšímu projednání věci. Jestliže vzájemný návrh žalovaného obsahuje vady, k jejichž odstranění bude nutný postup podle §43 o. s. ř., postupoval odvolací soud v souladu s principem hospodárnosti řízení, jestliže rozhodl o odvolání, aniž by ukládal soudu prvního stupně doplnit jeho rozhodnutí výrokem vztahujícím se k vzájemnému návrhu žalovaného, zvláště pokud k tomuto nároku nebylo soudem prvního stupně prováděno dokazování a soud se jím věcně nezabýval.
V nyní projednávané věci odvolací soud svůj postup řádně odůvodnil (bod 45. napadeného rozsudku), uložil soudu prvního stupně, aby se vzájemným návrhem žalovaného zabýval (č. l. 819), protože u něj investice byly uplatněny, ale soud prvního stupně k nim neprovedl žádné dokazování a vůbec je neprojednal (bod 47. napadeného rozsudku). Tento postup je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ke spojení řízení:
Podle §112 odst. 1 o. s. ř. může soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
V projednávané věci došlo ke spojení řízení usnesením ze dne 6. 12. 2007 (č. l. 51), jedná se o procesní rozhodnutí, jimž se upravuje vedení řízení, proti kterému není přípustné odvolání podle §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou pak vymezeny v §237 – 239 o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně o spojení věcí ke společnému řízení úspěšně napadnout nelze; zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, proto také neupravuje funkční příslušnost soudů pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí.
Nad rámec Nejvyšší soud uvádí, že z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 18 Co 297/2010, plyne, že pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že je vhodné v zájmu hospodárnosti řízení spojit obě zahájená řízení, která spolu skutkově nepochybně souvisí, a učinil tak usnesením z 12. 1. 2010, č. j. 20 C 239/2008-46, jež nabylo právní moci, nelze z takto provedeného spojení věcí učiněného v souladu se zákonem dovodit, že by došlo k odnětí věci zákonnému soudci. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, blíže neurčuje, pod kterou spisovou značkou by mělo být spojené řízení vedeno, ani nestanoví žádné bližší podmínky.
Z výše uvedeného se podává, že dovolání není v této části přípustné.
Vzhledem k tomu, že se soudy nižších stupňů otázkou tvrzených vnosů žalovaného doposud nezabývaly, je otázka jejich promlčení předčasná a dovolací soud ji tedy neposuzoval.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., tudíž není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti výroku IV napadeného rozsudku, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 6. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu