ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2017.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2017/2021-75
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) J. B. , narozeného XY, a b) H. B. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 635/6, proti žalované NEWLAKITA s.r.o. , se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24, IČO: 27845567, zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 116/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2021, č. j. 62 Co 354/2020-57, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 29. 7. 2020, č. j. 11 C 116/2020-18, určil, že žalobci jsou výlučnými vlastníky, každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1/2, ve výroku specifikované části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY o velikosti 44 m 2 (výrok I), učinil nedílnou součástí rozsudku geometrický plán č. 1724-92/2019 (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 62 Co 354/2020-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesprávné a učiněné v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí „vyšších soudů“. Má za to, že pro vydání rozsudku pro uznání nebyly v projednávané věci splněny zákonné předpoklady, přičemž je třeba kumulativní splnění několika podmínek, a to jak pro samotné uznání, tak i pro tzv. kvalifikovanou výzvu, která mu předcházela. Předpokladem pro učinění kvalifikované výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. je, že takový postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu; k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004. Uvádí, že již ze samotného předmětu řízení je zřejmé, že by věc nebyla rozhodnuta při prvním jednání, a žalovaná by tak měla více příležitostí vyjádřit své stanovisko, které je také zřejmé již ze samotné žaloby; soudy měly posoudit též to, zda nelze z předchozího chování žalované dovodit, že s podanou žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit. Dále odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 4114/16, podle kterého je při aplikaci §114b o. s. ř. třeba vždy pečlivě zvážit, zda žaloba poskytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání za situace, kdy se žalovaný na kvalifikovanou výzvu řádně a včas nevyjádří, přičemž na takovou žalobu je třeba klást zvýšené nároky a žaloba musí obsahovat všechny právně významné skutečnosti, neboť v opačném případě nelze využít možnost vydání kvalifikované výzvy a nejsou tak splněny ani podmínky pro případné vydání rozsudku pro uznání; podmínky vydání rozsudku pro uznání je navíc třeba posuzovat vždy restriktivně. Soudy se podle žalované měly rovněž zabývat otázkou, zda je vydání rozsudku pro uznání v daném případě vhodné, zejména s ohledem na předmět řízení, neboť s řízením o určení vlastnického práva je vždy spojeno jeho nucené odejmutí subjektu, který je o něm přesvědčen, čímž se takové rozhodnutí de facto nijak neliší od institutu vyvlastnění. Užití postupu podle §153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §114b odst. 1 o. s. ř. považuje žalovaná za příliš tvrdé, neboť prosté nevyjádření se k žalobě zde bez dalšího vedlo ke ztrátě vlastnického práva k části nemovité věci, a to bez jakékoliv náhrady, čímž bylo porušeno její právo vlastnit majetek. Soudy proto pochybily, pokud se nezabývaly otázkou, zda vydání rozsudku pro uznání nepředstavuje přílišný zásah do procesních práv žalované, přičemž mělo být rovněž zohledněno, že žalovaná řízení nehodlá prodlužovat obstrukcemi či celkovou pasivitou, což je patrné již z žalobních tvrzení. Odkazuje opět na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 4114/16, podle kterého je třeba dbát při posuzování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání na to, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces žalovaného jen pro jeho nezkušenost či neschopnost zajistit si právní pomoc, a současně v případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, by mechanická aplikace §153a odst. 3 o. s. ř. byla neslučitelná se zásadami občanského soudního řízení i spravedlivého procesu. Žalovaná stejně jako v odvolání zdůrazňuje, že jí předmětná výzva soudu prvního stupně byla doručena během pandemie COVID-19, kdy pro ni bylo nemožné si v tak krátkém čase zajistit právní zastupování, předložit svému zástupci relevantní podklady a projednat a připravit s ním procesní obranu či možnost smírného řešení věci.
Žalobci se k dovolání žalované nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaná namítá, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy podle §114b o. s. ř., resp. následně ani pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť podmínky pro vydání kvalifikované výzvy podle §114b o. s. ř. i rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. byly v dané věci splněny a napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu, včetně těch rozhodnutí, na která dovolání odkazuje.
Podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložil, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2).
Podle §114b odst. 2 věty první o. s. ř. k podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení.
Podle §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 a §114c odst. 6).
V projednávané věci se jednalo o vydání tzv. kvalifikované výzvy v případě, kdy to vyžaduje povaha věci, tedy první možnost předpokládanou §114b odst. 1 o. s. ř.
Podle judikatury dovolacího soudu se povahou věci rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1924/2010 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 4, str. 146), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, č. 9, str. 705)].
Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle §114b o. s. ř. vyloučeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, č. 9, str. 705)]. Rovněž v případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána, tedy že žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné rozhodnout – protože není potřebné provádět dokazování – vždy při jediném (prvním) jednání [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003 (uveřejněný pod č. 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004].
Kvalifikovaná příprava jednání je judikaturou pojímána jako pravidlo a případy, kdy je žaloba zjevně bezdůvodná či věc zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., budou spíše výjimečné [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2054/2008, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 612/2011, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016 (všechna dostupná na www.nsoud.cz )].
Otázka, zda povaha věci vyžaduje vydání tzv. kvalifikované výzvy, záleží na úvaze nalézacích soudů, přičemž dovolací soud je oprávněn správnost postupu nalézacích soudů zpochybnit toliko v případě jeho zjevné nepřiměřenosti.
V projednávané věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci uvedená žalobní tvrzení odůvodňují vydání tzv. kvalifikované výzvy, přičemž postup podle §114b odst. 1 o. s. ř. v tomto případě vyžaduje povaha věci – určení vlastnického práva k nemovité věci, resp. její části. Soud prvního stupně proto vyzval žalovanou, aby se ve lhůtě 30 dnů (ve shodě s §114b odst. 2 větou první o. s. ř.) k podané žalobě vyjádřila a současně ji ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. poučil o následku uznání nároku, pokud tak ve stanovené lhůtě neučiní či alespoň soudu včas nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání. Z obsahu spisu rovněž vyplývá, že výzva byla žalované řádně doručena do datové schránky, a že žalovaná na tuto výzvu nijak nereagovala, přičemž její první procesní aktivitou v daném soudním řízení bylo až podání odvolání proti rozsudku pro uznání vydanému soudem prvního stupně v důsledku absence vyjádření žalované na tzv. kvalifikovanou výzvu. Odvolací soud měl rovněž za to, že v dané věci byly splněny jak podmínky pro vydání tzv. kvalifikované výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř., tak i pro následné vydání rozsudku pro uznání, a procesní postup soudu prvního stupně jako správný potvrdil.
S výše uvedeným postupem soudů nižších stupňů se ztotožňuje i dovolací soud. V projednávané věci podmínky pro vydání tzv. kvalifikované výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. jednoznačně splněny byly, a to s ohledem na předmět řízení, neboť takový postup vyžaduje povaha věci. Dovolací soud je přesvědčen o tom, že právě řízení o určení vlastnického práva k nemovitým věcem patří k typově nesložitějším případům, zejména co se týká náročnosti dokazování, ale zároveň i právního posouzení věci, což v projednávané věci platí tím spíše, že podaná žaloba obsahovala mimo jiné právní argumentaci týkající se problematiky tzv. mimořádného vydržení, která v soudní rozhodovací praxi ještě nebyla zcela dopodrobna a ve všech souvislostech řešena. Navíc, sama žalovaná v rámci dovolání (a předtím i v rámci odvolání, které je s podaným dovoláním z převážné části obsahově totožné) výslovně uvedla, že již ze samotného předmětu řízení, kterým je určení vlastnického práva k nemovité věci, je zřejmé, že by věc nebyla rozhodnuta při prvním jednání ve věci, z čehož vyplývá, že i žalovaná si plně uvědomuje složitost projednávané věci, tudíž její námitky týkající se nesplnění podmínek pro vydání kvalifikované výzvy, které by měly být dány předmětem řízení, nemohou obstát. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není ani v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, ani s jinou judikaturou dovolacího soudu, nýbrž je s ní zcela v souladu. Ani argument žalované ohledně toho, že by spor s ohledem na svou složitost nebyl rozhodnut v rámci jediného jednání, a žalovaná by tak měla nepochybně další prostor pro vyjádření svého stanoviska, nemůže být relevantní, neboť v takovém případě by právní úprava vydání tzv. kvalifikované výzvy spolu s důsledkem fikce uznání nároku, pokud se žalovaná strana na takovou výzvu nevyjádří, zcela postrádala význam. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu (a ani rozhodnutí soudu prvního stupně) také v žádném případě nelze považovat za rozhodnutí, která by snad měla vybočovat z mezí zjevné přiměřenosti posuzované dovolacím soudem. A konečně pak napadené rozhodnutí není ani v rozporu s ústavněprávní judikaturou, konkrétně s žalovanou citovaným usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 4114/16, neboť podaná žaloba obsahovala podrobná žalobní tvrzení s vylíčením všech rozhodných skutečností včetně návrhů na dokazování i právního posouzení věci a připojen byl rovněž geometrický plán; nelze ji tedy v žádném případě považovat za (natolik) nedostatečnou, aby nebylo možné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. považovat za splněné.
Žalovaná dále namítá, že v projednávané věci nebylo vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. vhodné, a jednalo se naopak o příliš tvrdý přístup soudu s ohledem na předmět řízení, neboť prosté nevyjádření se k žalobě v tomto případě vedlo k nucenému odejmutí vlastnického práva žalované k části nemovité věci, čímž bylo porušeno její právo vlastnit majetek. To platí tím spíše, že stanovisko žalované bylo možné dovodit z jejího předchozího chování, přičemž rozhodnutím soudů nižších stupňů bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces.
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť soudy nižších stupňů při posuzování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. nijak nepochybily, a obě rozhodnutí jsou v souladu s ústavněprávní judikaturou.
V prvé řadě dovolací soud považuje za nezbytné vyvrátit mylnou domněnku žalované o odejmutí vlastnického práva v rámci řízení o žalobě na určení vlastnického práva, kdy se žalovaná rozhodnutím na základě fikce uznání nároku cítí být dotčena ve svých právech a postup soudů nižších stupňů považuje za srovnatelný s vyvlastněním, avšak bez jakékoliv kompenzace. Řízení o žalobě na určení má totiž deklaratorní charakter a rozhodnutím soudu se pouze konstatuje, zda určitý právní vztah či právo existuje či neexistuje; soud tedy vlastnické právo jednoho účastníka svým rozhodnutím nekonstituuje a druhému jej neodnímá, jak se nesprávně domnívá žalovaná, nýbrž pouze závazně uvádí, kdo je skutečným vlastníkem předmětné nemovité věci či její části (zejména v případě nesrovnalostí v zápisu v katastru nemovitostí apod.); k porušení práva žalované vlastnit majetek tak v daném případě nedošlo.
Co se týče vhodnosti vydání rozsudku pro uznání s ohledem na předmět řízení, ani tato námitka žalované nemůže obstát. Jak bylo uvedeno výše, s ohledem na povahu věci danou předmětem řízení a složitostí problematiky určení vlastnického práva k nemovité věci, byly splněny podmínky pro vydání tzv. kvalifikované výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř., přičemž tato výzva obsahovala veškeré zákonem předepsané náležitosti a postup soudu prvního stupně bylo možno shledat naprosto korektním. Za splnění těchto předpokladů pak již není dán prostor pro další úvahy soudu o vhodnosti vydání rozsudku pro uznání, neboť občanský soudní řád s nevyjádřením se na tzv. kvalifikovanou výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. (při splnění všech podmínek) uznání nároku, který je vůči žalovanému podanou žalobou uplatňován, spojuje automaticky – viz §114b odst. 5 o. s. ř. Soud tedy v případě, že se žalovaný na kvalifikovanou výzvu bez vážného důvodu včas nevyjádří, a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, rozhodne rozsudkem pro uznání.
Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že žalovaná na základě kvalifikované výzvy soudu prvního stupně na žalobu podanou proti ní nijak nereagovala a na výzvu se ve stanovené lhůtě nevyjádřila ani nesdělila, jaký závažný důvod jí v tom brání. Pokud žalovaná argumentovala situací ohledně pandemie COVID-19, pak tak učinila až v rámci podaného odvolání a následně v dovolání. Podle názoru dovolacího soudu však žalovaná mohla stejnou argumentaci uplatnit již na začátku řízení před soudem prvního stupně a požádat soud prvního stupně, aby jí stanovenou lhůtu z tohoto důvodu prodloužil. Žalovaná však neučinila ani tento krok, ač o možnosti jeho učinění byla soudem výslovně poučena, a proto její námitka nyní v rámci dovolacího řízení již nemůže obstát.
Stanovisko žalované také nebylo možné dovodit z předchozího chování žalované, jak rovněž namítá žalovaná v rámci své dovolací argumentace, a už vůbec ne z žalobních tvrzení předkládaných žalobci, neboť procesní stanovisko jednoho účastníka řízení v žádném případě nelze odvozovat z tvrzení jiného účastníka (a tím spíše ne protistrany), pokud tento účastník např. tvrzení obsažená v žalobě v rámci svého vyjádření či při následném soudním jednání výslovně neoznačí za tvrzení mezi stranami nesporná. To však evidentně nebyl tento případ, neboť žalovaná na podanou žalobu a výzvu soudu prvního stupně nijak nereagovala. Jestliže tedy žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila, měla své stanovisko vyjádřit v rámci reakce na výzvu soudu prvního stupně, a pokud tak v soudem poskytnuté lhůtě neučinila, nelze fikci uznání nároku zvrátit nyní v dovolacím řízení, pokud jinak veškeré procesní podmínky pro postup podle §114b odst. 1 o. s. ř. a následně §153a odst. 3 o. s. ř. byly splněny. K tomuto dovolací soud pouze dodává, že i v tomto případě je třeba se řídit principem vigilantibus iura scripta sunt , neboť z okolností je zřejmé, že žalovaná své procesní povinnosti nejprve zanedbala a nyní se snaží rozhodnutí soudů nižších stupňů (marně) zvrátit. Obdobný případ byl navíc v rámci rozhodovací praxe dovolacího soudu již řešen [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1438/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a ani v průběhu odvolacího řízení (a ostatně ani v dovolání) podání žalované neobsahují ani náznak věcné oponentury vůči nároku uplatněnému žalobci. Jestliže tedy žalovaná namítá, že jí postupem soudů nebylo umožněno hájit a chránit svá práva, je zřejmé, že v průběhu celého řízení neuvedla žádné skutečnosti, prostřednictvím kterých by alespoň naznačila, proč případně s nárokem žalobců nesouhlasí. Žádnou takovou okolnost však žalovaná v průběhu řízení neuplatnila a realizaci svých procesních práv se připravila sama.
Dále u žalované nelze hovořit ani o nezkušenosti či neschopnosti zajistit si právní pomoc, neboť žalovaná je právnickou osobou, navíc podnikající v oblasti nemovitostí, a žaloba, která vůči ní směřovala, se týkala určení vlastnického práva k části pozemku, přičemž z žalobních tvrzení vyplývá (a žalovaná tuto skutečnost nyní v rámci dovolání – byť pozdě – potvrzuje), že mezi stranami ohledně sporné části předmětného pozemku určitá jednání již probíhala. Dovolacímu soudu rovněž není zřejmé, na základě čeho měl soud prvního stupně dovodit, že žalovaná není v soudním řízení pasivní či její chování nebude obstrukční a hodlá se žalobě bránit, když žalovaná na podanou žalobu ani výzvu nijak nereagovala a dovodit její procesní stanovisko z tvrzení žalobců, jak bylo vysvětleno výše, nebylo možné. V postupu soudu prvního stupně, ani následně soudu odvolacího, tedy dovolací soud nespatřuje tvrzené porušení práva na spravedlivý proces či rozpor s žalovanou citovaným usnesením Ústavního soudu. Naopak učiněním jakékoliv výjimky ve prospěch žalované by podle dovolacího soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces žalobců i zásady procesní rovnosti stran, pokud by nebylo naplněno legitimní očekávání žalobců a soud prvního stupně by rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. v důsledku nevyjádření se žalované na kvalifikovanou výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. nevydal, přestože by formálně byly splněny všechny zákonem předvídané podmínky pro jeho vydání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu