ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2064.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2064/2021-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. A. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeným Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, proti žalovanému P. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zuzanou Kudrnovou, LL. M., advokátkou se sídlem v Žitenicích, Litoměřická 24, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 196/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2021, č. j. 12 Co 73/2020-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2021, č. j. 12 Co 73/2020-143, se zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Vodehnala.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 15 C 196/2018-90, výrokem I zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k pozemku st. par. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví XY, pro katastrální území XY, obec XY („nemovitosti”). Výrokem II nařídil prodej nemovitosti ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky řízení ve výši odpovídající jejich spoluvlastnickému podílu na těchto věcech, tedy ve výši ½ pro každého z nich. Výroky III a IV rozhodl o nákladech řízení.
Podle soudu prvního stupně není reálné rozdělení věci (domu) možné, neboť by jej nebylo možné řádně užívat a náklady na rozdělení nemovitosti (s ohledem na její stav), resp. na úpravu tak, aby ji mohli užívat oba spoluvlastníci, by převyšovaly její hodnotu; z tohoto důvodu soud přistoupil k prodeji nemovitosti ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky podle výše jejich podílů. Ani jeden ze spoluvlastníků nemovitost neužívá, ba dokonce nebyli schopni se na užívání dohodnout. Žalobce o přikázání nemovitosti do výlučného vlastnictví nemá zájem; žalovaný zájem má, nicméně by nebyl schopen zaplatit vypořádací podíl žalobci. Ohledně námitky žalovaného, že žalobce jedná v rozporu s dobrými mravy, odkázal soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015. K tomu dodal, že nejsou dány okolnosti, které by poukazovaly na zneužití práva ze strany žalobce. Soud také zjistil, že žalobce se snažil o dohodu s žalovaným a jednání žalovaného je příčinou vzniku spoluvlastnictví (žalovaný daroval id. 1/2 nemovitosti své snaše; vůči ní však bylo vedeno exekuční řízení a její spoluvlastnický podíl skončil v dražbě, kde jej zakoupil žalobce).
Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 22. 1. 2021, č. j. 12 Co 73/2020-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, neboť ten postupoval v souladu se zákonem. S ohledem na zjištěný skutkový stav věci (tedy že fyzické rozdělení věci není možné, žalobce o nemovitost nestojí a byť žalovaný má zájem o přikázání spoluvlastnického podílu do výlučného vlastnictví, nemá dostatek finančních prostředků k uhrazení vypořádacího podílu žalobci) nařídil soud prvního stupně správně prodej nemovitosti ve veřejné dražbě s následným rozdělením výtěžku mezi spoluvlastníky rovným dílem. Zároveň odvolací soud dodal, že žalovaný o vedeném exekučním řízení na spoluvlastnický podíl a nařízené dražbě věděl a mohl se jí zúčastnit.
Proti rozsudku podal žalovaný („dovolatel”) dovolání, neboť rozhodnutí obou nalézacích soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ohledně přípustnosti odkazuje na §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), neboť se podle jeho názoru soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to konkrétně od usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4146/2016 a usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 674/2018.
Podle žalovaného se žalobce dopustil zjevného zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Rozhodnutí o nařízení prodeje je na újmu žalovaného, protože nemá jinou možnost bydlení. Do nemovitosti investoval, staral se o ni a žije v ní. Žalobce koupil polovinu nemovitosti pouze ze spekulativních důvodů a jeho jednání je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný je slabší stranou a nedisponuje potřebnými finančními prostředky. Soudy nevzaly v úvahu skutečnost, že nelze při vypořádání spoluvlastníků rozhodnout jen k újmě spoluvlastníka. Navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání.
Žalovaný posléze podal i žádost na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. Návrh odůvodnil tak, že nemá jinou možnost bydlení a již bylo zahájeno řízení k prodeji nemovitostí, které jsou předmětem řízení.
Žalobce ve vyjádření argumentuje, že dovolatelem zmíněná rozhodnutí, od kterých se měly nalézací soudy odchýlit, na věc nedopadají, a dovolání tak není přípustné. Namítá, že dovolání stojí na skutkových námitkách, některé jsou v rozporu s vypracovaným znaleckým posudkem. Z provedeného dokazování vyplynulo, že jediným možným způsobem vypořádání zrušeného spoluvlastnictví je veřejná dražba a s ohledem na zákonné ukotvení se nejedná o žádné zneužití práva. V závěru odkazuje na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1618/2015 – žalovaný sice měl zájem o přikázání nemovitosti do svého výlučného vlastnictví, ale nedisponoval finančními prostředky k zaplacení vypořádacího podílu. Navrhuje dovolání odmítnout.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).
Ačkoliv žalovaný opírá dovolání o důvod přípustnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nelze jeho námitce vyhovět, neboť zmíněná judikatura na danou věc nedopadá.
Tvrzení žalovaného, že žalobci nabízel na vypořádání podílu částku 500 000 Kč, není významné, neboť takové skutkové zjištění soud neučinil; podle tvrzení žalovaného v odvolání nabízel částku 270 000 Kč, cenu nemovitosti však znalec stanovil částkou 800 000 Kč. V dovolání však lze uplatnit jediný dovolací důvod, a to nesprávné právní posouzení (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.), což námitky proti skutkovému stavu zjevně nesplňují.
Z ustálené judikatury se podává, že soud může přikázat věc jen tomu ze spoluvlastníků, který prokáže schopnost zaplatit přiměřenou náhradu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, a další judikaturu tam uvedenou). Schopnost uhradit 400 000 Kč na vyrovnání podílů žalovaný v řízení neprokázal. Nebyl-li schopen tuto částku uhradit, byla další kritéria bezvýznamná a věc mu nebylo možno přikázat.
Žalovaný dále namítá, že žalobce jedná v rozporu s dobrými mravy, zneužil svého práva s cílem získat od žalovaného peníze a že sám žalovaný je slabší stranou bez možnosti jiného bydlení, který navíc do nemovitosti investoval. V této souvislosti poukazuje na to, že rozhodnutí o nařízení prodeje je na újmu žalovaného, tuto újmu ovšem spojuje s údajným požadavkem žalobce na vyplacení částky 1 000 000 Kč a dále s tím, že v objektu bydlí. Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.
Podle §1140 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.) nemůže být nikdo nucen ve spoluvlastnictví setrvat.
Podle §1140 odst. 2 o. z. může každý ze spoluvlastníků kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.
Výklad ustanovení §1140 odst. 1, 2 o. z. podal Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. C 15 243 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dostupném na www.nsoud.cz ). Uzavřel, že pro posouzení doby nevhodné ke zrušení spoluvlastnictví ve smyslu §1140 odst. 2 o. z. jsou rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků); nevhodná doba je tedy objektivní, mimo spoluvlastníky ležící a vůči všem stejně působící okolnost, která činí zrušení spoluvlastnictví nevýhodným nebo neúčelným. Pro závěr, zda by rozdělením věci některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy. V uvedeném rozhodnutí zároveň dovolací soud zdůraznil, že ustanovení §1140 odst. 2 o. z. musí být vykládáno restriktivně, neboť základním východiskem je, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§1140 odst. 1 o. z.). K tomu je třeba dodat, že podle výslovného znění zákona nesmí spoluvlastník žádat o zrušení spoluvlastnictví „ jen k újmě některého ze spoluvlastníků“. Jde o konkretizaci obecného zákazu zneužití práva (§8 o. z.). O takové jednání by šlo v případě, že žalobce by na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví neměl ekonomický či jiný zájem a sledoval by jen způsobení újmy jinému spoluvlastníkovi. Nic takového nebylo v řízení zjištěno, žalobce realizoval majetkový zájem spočívající v zaplacení vypořádacího podílu. Ani námitka, že žalobce nabyl podíl v exekuční dražbě, tedy za účelem „spekulace“, jak uvádí žalovaný, není významná; jde totiž o zcela legitimní způsob nabytí práva. Za určitých okolností by k této skutečnosti bylo možno přihlédnout (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019), nicméně v dané věci to vylučuje již neschopnost žalovaného uhradit vypořádací podíl.
V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1236/2009 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), dovolací soud uvedl, že „pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu je otázka zajištění bydlení pro ty spoluvlastníky, kteří ztrácejí či mohou ztratit právní důvod k bydlení ve vypořádávaném obytném domě, vždy významná, nicméně je ji třeba posuzovat v kontextu všech dalších relevantních okolností.“
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. 10. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu