ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2126.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2126/2021-443
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. F. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Markem Janstou, LL. M., advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Náměstí Míru 14, proti žalovanému V. H. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ladislavem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská 66, o stanovení povinnosti zdržet se zásahů do výkonu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 316/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020, č. j. 28 Co 132/2019-409, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 28 Co 132/2019-312, změnil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) ze dne 3. 4. 2019, č. j. 15 C 316/2017-144, tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti zdržet se sesuvu sněhu ze střechy stodoly a žalobu na zdržení se rušení zápachem, hmyzem a hlodavci; šlo jen o formulační změnu v souvislosti s upřesněním žalobního návrhu.
Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 22 Cdo 942/2020-341, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, č. j. 28 Co 132/2019-409, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že a) zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zdržet se šíření zápachu, hmyzu a hlodavců ze stodoly, která je součástí pozemku st. par. č. XY v katastrálním území XY, na pozemky par. č. XY a XY v obci a katastrálním území XY, a b) žalovanému uložil povinnost zdržet se sesuvu sněhu ze střechy stodoly, která je součástí pozemku st. par. č. XY, na pozemky par. č. XY a Y v obci a katastrálním území XY (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II - V).
Také proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Předmětem dovolacího řízení je nárok žalobce na obranu proti imisím z pozemku žalovaného podle §1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“). Odvolací soud v novém rozhodnutí uvedl, že ani nové výpovědi svědků nic nezměnily na jeho dřívějších skutkových zjištěních, že zápach z chovaných zvířat na pozemku žalovaného se šíří občas, a jen v určitém místě (poblíž stodoly žalovaného), a jen velmi slabě. S ohledem na uvedené má odvolací soud za to, že zápach není nepřiměřený místním poměrům a neomezuje podstatně užívání nemovitostí žalobce; žalobu proto zamítl.
Přípustnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena (zda šíření zápachu může být přímou imisí) a na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zda je soud povinen hodnotit důkazy ve vzájemné souvislosti).
Co se týká otázky šíření zápachu jako přímé imise, dovolatel s takovou námitkou přichází až nyní v dovolacím řízení. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008).
Na okraj lze navíc poznamenat, že nejde o otázku neřešenou; k rozlišování přímých a nepřímých imisí se Nejvyšší soud vyjádřil právě v předchozím rozhodnutí v této věci ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020; z něj vyplývá, že imise (tedy i pachové) mohou být jak nepřímé, tak i přímé, vždy bude záležet na konkrétních okolnostech věci. Z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že žalobce ve skutečnosti zpochybňuje pouze skutková zjištění, na kterých je právní závěr o povaze imisí založen; ta nicméně dovolací soud není oprávněn přezkoumávat (k tomu viz další odstavec).
Ve zbylé části dovolání žalobce napadá množství dílčích hodnotících závěrů odvolacího soudu, jedná se však výhradně o polemiku se zjištěným skutkovým stavem, kterým je dovolací soud vázán. Občanský soudní řád již neobsahuje dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Je skutečností, že v usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017, na které dovolání odkazuje, se dovolací soud k hodnocení důkazů vyjádřil, učinil tak však s odkazem na rozhodnutí týkající se dřívější úpravy, která obsahovala dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; tehdy byl přezkum hodnocení důkazů v omezené míře možný (k tomuto omezení viz např. zásadu přímosti občanského soudního řízení). Za současné úpravy však nelze hodnocení důkazů v zásadě přezkoumávat.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu