ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2570.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2570/2021-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) O. S. , narozené XY, a b) J. S. , narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Tomášem Vejsadou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská 39/4, proti žalovanému V. P. , narozenému XY, bytem XY, o 10 000 Kč s příslušenstvím a vydání movitých věcí, eventuálně náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 90/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2021, č. j. 10 Co 210/2020-390, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 6. 2020, č. j. 15 C 90/2014-370, zamítl žalobu na zaplacení částky 10.000 Kč a vydání věcí – rodných listů J. S. st., O. S., J. S. ml., T. S., protokolu o ekologické likvidaci automobilu zn. XY a osobních listin, smlouvy ohledně bytu, zápočtového listu od zaměstnavatele, výplatních pásek, dokumentace o nemocenské a písemné dokumentace o pozůstalosti po J. S. (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 17. 3. 2021, č. j. 10 Co 210/2020-390, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Žalobci byli nuceni vyklidit byt, ve kterém podle jejich tvrzení zůstaly doklady, jejichž vydání se domáhali, a také částka 10 000 Kč, jejíž zaplacení požadovali. Odvolací soud opřel zamítnutí žaloby o to, že uvedené skutečnosti žalobci neprokázali.
Předmětem řízení jsou samostatné nároky, a to nárok na vydání movitých věcí a nárok na zaplacení částky 10 000 Kč. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 10 000 Kč je objektivně nepřípustné; podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je totiž dovolání nepřípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč.
Pokud jde o žalobu na vydání věci, opírá dovolatel přípustnost dovolání o údajný rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu ohledně specifikace věci v žalobě. Na této právní otázce však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Přes ne zcela exaktní formulaci rozhodnutí je zjevné, že žaloba byla zamítnuta proto, že žalobci neprokázali, že jim žalovaný tyto věci neprávem zadržuje ve smyslu §1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), nikoliv proto, že by věc nedostatečně popsali (§1041 odst. 1 o. z.). Odvolací soud uvedl: „Jakkoli i tyto označené listiny z pohledu potřebné specifikace trpí jistými nedostatky, lze podle názoru odvolacího soudu zamítavé věcné rozhodnutí okresního soudu přezkoumat a dospět k závěru o jeho správnosti… V popsané situaci nelze považovat za nesprávný závěr prvostupňového soudu o tom, že nebylo prokázáno, že by po domluveném odnášení dokladů žalobci v půlhodinovém rámci dne 8. 2. 2014 (včetně osobních dokladů a dokladů k bytu) žalobou požadované doklady v předmětném bytě a tedy v dispozici žalovaného zůstaly“.
O připuštění změny žaloby odvolací soud nerozhodoval; není tu tedy žádný výrok, proti kterému by dovolání mohlo směřovat. Není také zřejmé, jak by takové rozhodnutí mohlo ovlivnit (byť jen implicitně vyslovený) skutkový závěr o tom, že žalobci neprokázali, že žalovaný jejich věci zadržuje.
Pro úplnost se poznamenává, že skutkové námitky nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2017).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu