ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2737.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2737/2021-471
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B. M. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, proti žalovanému J. M., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem se sídlem v Sušici, nábřeží Karla Houry 180, o určení součásti společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 113/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021, č. j. 28 Co 79/2020-380, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021, č. j.
28 Co 79/2020-380, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021, č. j. 28 Co 79/2020-380, se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, č. j. 12 C 113/2018-192, zamítl žalobu na určení, že pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům, vše zapsáno na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY pro k. ú. a obec XY (dále též jen „předmětné nemovitosti“), jsou součástí společného jmění manželů (dále také „SJM“) žalobkyně a žalovaného (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že účastníci byli od 6. 2. 1987 manželé, jejich manželství bylo rozsudky z roku 2018 rozvedeno. Před rozvodem spolu od roku 2005 nežili. Za trvání manželství nabyli sporné nemovitosti. V průběhu trvání manželství se strany dohodly na zúžení a vypořádání SJM tak, že předmětné nemovitosti v SJM budou ve výlučném vlastnictví žalovaného. Dále došlo mezi účastníky k zúžení rozsahu SJM ve vztahu k dluhům. Dohoda o manželském majetkovém režimu – zúžení SJM byla sepsána formou notářského zápisu dne 11. 6. 2014 notářkou JUDr. Jasněnou Škubalovou pod NZ 40/2014, N 71/2014. Žalovaný byl zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí. Žalobkyně trpí úzkostně depresivní poruchou s tím, že její zdravotní stav v době sepisu notářského zápisu hodnotila její lékařka M. jako stabilizovaný. Z výpovědi žalobkyně a její dcery K. H. měl soud za prokázané, že žalobkyně vedla v roce 2014 aktivní život, včetně pracovního. Z povahy práce žalobkyně jako instrumentářky na nemocničním sále bylo zřejmé, že žalobkyně byla schopna soustředěného a rychlého rozhodování a jednání. Bylo prokázáno, že z důvodu na straně žalobkyně byla nařízena exekuce pro nezaplacení pojištění u pojistitele Kooperativy pojišťovny, a. s., přičemž tento důvod žalobce uváděl jako impuls pro následný sepis notářského zápisu. Rovněž měl soud z výpovědi svědkyně B. M. za prokázané, že žalobkyně měla finanční potíže; svědkyně uvedla, že se dostala do dluhové spirály, nestačily jí peníze na provoz domu. Žalobkyně věděla o záměru žalovaného zúžit SJM o nemovité věci více než půl roku. Motivem pro jednání žalobkyně bylo to, že se chtěla vyhnout konfliktnímu jednání se žalovaným; chtěla mít od něho klid.
Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně věc tak, že dohoda o zúžení SJM byla uzavřena v situaci, kdy manželství stran bylo nefunkčním a formálním svazkem. Žalobkyní tvrzená absence vůle by měla za následek nicotnost právního jednání podle §551 občanského zákoníku. Žalobkyně ale jednání pod přímým fyzickým donucením ze strany žalovaného či jiné osoby netvrdila ani neprokázala a jednání pod psychickým nátlakem žalovaného nedokázala; nebylo prokázáno, že by jí žalovaný něčím konkrétním hrozil pro případ, že nepřistoupí k podpisu dohody. Nesvobodnou vůli dovozovala z trvalého psychického tlaku na ni v průběhu manželství. Soud prvního stupně nepřihlížel k motivu projevené vůle žalobkyně, neboť jej pro posouzení projevu vůle nepovažoval významný. Žalobu proto zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 28 Co 79/2020-380, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům, vše zapsáno na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY pro k. ú. a obec XY, jsou v SJM žalobkyně a žalovaného (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Odvolací soud zopakoval a výrazně doplnil dokazování. Po právní stránce se shodl se soudem prvního stupně na tom, že uzavření dohody o zúžení SJM nebylo zdánlivým právním jednáním a že nešlo o neplatné právní jednání z důvodu nesvobodné vůle nebo duševní poruchy žalobkyně. Žalobě však vyhověl, neboť dospěl k závěru, že šlo o lichevní smlouvu. Byl splněn předpoklad spočívající v 1) existenci smlouvy – dohodě o zúžení SJM, 2) hrubém nepoměru mezi plněním a protiplněním, který byl snadno rozpoznatelný, neboť dohoda vylučovala předmětné nemovitosti ze SJM a přikazovala je bez jakékoliv náhrady do vlastnictví žalovaného, a 3) subjektivní slabosti žalobkyně, kterou byla skutečnost, že se u ní projevují rysy nezdrženlivosti ve vztahu k žalovanému, tedy slabost spočívající v tom, že dříve či později přáním a požadavkům žalovaného podléhá a učiní to, co po ní žalovaný požaduje, aby měla tzv. klid a nemusela nadále jeho požadavkům (které vnímá jako nátlak na svoji osobu) nadále čelit. Žalovaný si za trvání manželství a chování žalobkyně ve vztahu k němu musel být vědom toho, že bude-li dostatečně „trpělivý“ a setrvá na svém požadavku na zúžení SJM, žalobkyně nakonec bude souhlasit, aby nadále jeho požadavkům nemusela odolávat. Stejně tak si musel být z obsahu smlouvy vědom, neboť to bylo naprosto nepochybné, že ač získává společné nemovité věci do výlučného vlastnictví, žalobkyni za ně ničeho nemusí hradit. Z obsahu spisu nevyplývá žádný přijatelný motiv, který by žalobkyni k uzavření dohody o zúžení SJM účastníků vedl. Odvolací soud proto hodnotil žalobní nárok jako důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné, neboť závisí na řešení právní otázky (posouzení lichvy), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stejně tak má za to, že s ohledem na specifika věci tuto otázku dovolací soud ještě neřešil. Dovolatel rovněž zpochybňuje nesprávně hodnocený zjištěný skutkový stav odvolacím soudem. V dovolání zejména cituje a komentuje pasáže rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Konkrétně pak dále namítá, že se žalobkyně sice určovací žalobou výkladem dovolávala relativní neplatnosti notářského zápisu, avšak nevyjadřovala po celou dobu žalobou žádnou relevantní vadu právního jednání; žalobu opírala pouze o svůj psychický stav a údajný nátlak ze strany žalovaného, který jejich společné bydliště navštěvoval jednou měsíčně, jak bylo prokázáno. Nebyla tedy v tomto případě splněna nutná podmínka a to, že projev vůle musí vyjadřovat i vadu právního jednání, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila. Dále namítá, že odvolací soud při úvaze o hrubém nepoměru nezohlednil, že žalovaný hradil veškeré společné dluhy. Navrhuje odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Dále navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení nebo aby sám rozhodl o tom, že se žaloba zamítá a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.
V doplnění dovolání žalovaný vymezil další otázku, kterou Nejvyšší soud dosud podle všeho neřešil, a to, zda lze přihlédnout k potencionální tísni při hodnocení právního jednání z hlediska posuzování kritérií lichevního jednání, pokud k ní dojde až po několika letech po posuzovaném právním jednání. Žalobkyně se totiž podle úvah měla dostat do tísně až po čtyřech letech od uzavření dohody o zúžení SJM, tedy až když se žalovaný rozhodl předmětné nemovitosti prodat. Odvolací soud pochybil, když posoudil dohodu sepsanou notářským zápisem jako lichevní smlouvu. Z hlediska hrubého nepoměru bral odvolací soud v úvahu pouze předmětné nemovitosti, ale již odhlédl od toho, že žalovaný hradil veškeré dluhy od roku 2004 do roku 2020, že se rozhodujícím způsobem zasloužil o nabytí a udržení majetku a že se žalobkyně chovala nehospodárně a nesvědomitě. Dále žalovaný namítá, že ani jeden ze znaků subjektivní slabosti žalobkyně nebyl dán. V podání blíže upřesňuje, proč nejde ani o jeden ze subjektivních znaků lichvy.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se při posouzení dané smlouvy jako lichevní odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
Vzhledem k tomu, že k uzavření dohody o zúžení SJM došlo po 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení o. z.
Žalovaný v dovolání rozporuje posouzení dohody o zúžení SJM jako lichevní smlouvy.
V této souvislosti především dovolací soud dodává, že pro věcný přezkum závěrů odvolacího soudu jsou bezcenné ty části velmi rozsáhlého dovolání, ve kterých dovolatel reprodukuje a cituje závěry odvolacího soudu, případně soudu prvního stupně, a opatřuje je vlastními doplňujícími poznámkami, a to proto, že zde zcela schází i jen náznak vymezení přípustnosti dovolání, nehledě na to, že v řadě ohledů jde o polemiku se skutkovými zjištěními či skutkovými závěry.
Z obsahu dovolání je však patrné, že základní výhradu vůči rozhodnutí odvolacího soudu směřuje dovolatel do posouzení smlouvy o zúžení společného jmění manželů jako smlouvy lichevní, neboť vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil z hlediska pojmových znaků lichevní smlouvy.
Podle §1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.
K lichevním smlouvám se judikatura Nejvyššího soudu vyjádřila již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Ačkoliv tento zákon lichevní smlouvy výslovně neupravoval, judikatura dovodila, že „lichevní jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin“ [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 10/2003, str. 342 a násl.)].
Při srovnání těchto judikatorních závěrů se současnou právní úpravou je zřejmé, že jde o v zásadě totožné pojetí lichevních smluv, kde tolik současná úprava výslovně zmiňuje navíc znak „lehkomyslnosti druhé strany“, což ostatně reflektovala i navazující judikatura Nejvyššího soudu.
Uvedené závěry o znacích lichvy tak lze vzhledem k jejímu vymezení v §1796 o. z. aplikovat i v poměrech o. z., což potvrzují i závěry komentářové literatury. „Lichva zapovídá zneužití subjektivního stavu slabosti protistrany – případy, kdy poškozený nemůže dostatečně hájit své zájmy. Předpokládá: (i) existenci smlouvy, (ii) hrubý nepoměr mezi plněním a protiplněním (posuzovaný k okamžiku uzavření smlouvy), (iii) existenci některé (postačí byť jen jedna) tzv. subjektivní slabosti poškozeného (posuzované k okamžiku uzavření smlouvy), (iv) zneužití tohoto stavu lichvářem“ (Janoušek, M. §1796 Lichva. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1874).
V rozsudku ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, pak Nejvyšší soud podrobně rozebral znaky lichvy:
„Objektivním znakem lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod nemovitého majetku, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde vskutku o hrubý nepoměr takového vzájemného plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem, které ať již přímo či nepřímo – společně s naplněním alespoň jednoho (z níže rozvedených) subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Pokud takové okolnosti objektivního charakteru zaznamenány nebudou, soud přistoupí k posouzení hodnot těchto vzájemných plnění, kdy úvahy o hrubém nepoměru ve smyslu též výše připomenuté judikatury může zakládat skutkové zjištění o poskytnutém plnění, které představuje např. polovinu hodnoty plnění druhou smluvní stranou, tedy v podmínkách sledované smlouvy o převodu nemovitosti např. v situaci, kdy prodávající (vlastník nemovitosti) převádí vlastnického právo k nemovitosti nikoliv za cenu obvyklou (neboli tržní), ale za polovinu této jinak obvyklé (tržní) ceny.“
„Vedle popsaných objektivních znaků (existence smlouvy a hrubého nepoměru ve vzájemném plnění) je lichevní smlouva charakterizována i některým ze subjektivních znaků, které lze v tomto směru podpůrně vymezit z přečinu lichvy ve smyslu §218 tr. zák. Mezi tyto znaky náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost, přičemž alespoň jeden z těchto znaků musí být v konkrétním případě naplněn a ve vztahu k popsanému hrubému nepoměru musí být také v příčinné souvislosti, tj. uvedený stav „poškozeného“ je alespoň jednou z příčin, kdy lichevním jednáním postižený účastník vstoupil do nevýhodného vztahu s účastníkem, který tímto zákonem nedovoleným způsobem na uvedeném majetkovém transferu pro již zmíněný hrubý nepoměr ve vzájemném plnění profituje, anebo kdo takové plnění (profit) poskytne nebo slíbí jinému. Z uvedeného také vyplývá, že lichvář musí jednat úmyslně alespoň v nepřímém úmyslu (ve smyslu §15 odst. 1 písm. b/ tr. zák. trestný čin je spáchán úmyslně také tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn; přitom podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení ‚srozuměním‘ se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.). Bude pak v konkrétním případě věcí soudu, aby při posuzování subjektivní stránky lichevní smlouvy, resp. lichevního jednání ve světle skutkových okolnost pečlivě posoudil, zda byl vskutku naplněn alespoň jeden z výše vyložených subjektivních znaků, a pokud ano, aby ve spojitosti s naplněnou objektivní stránkou lichevního jednání též zjistil příčinnou souvislost mezi subjektivní a objektivní stránkou věci, a měl též za prokázané, že osoba takto popsaným způsobem profitující z lichevní smlouvy jednala úmyslně, tedy vědomě těžila z takto nepříznivé situace na straně převodce a tímto svým výkonem práv z realizované smlouvy se dopustila jednání, které koliduje s dobrými mravy, v důsledku čehož je lichevní smlouva absolutně neplatná podle §39 obč. zák.“
Stejně jako se naznačuje z citované judikatury, která předznamenává výčet subjektivních znaků zkratkou „např.“, se i odborná a komentářová literatura shodují, že výčet subjektivních znaků v §1796 o. z. je pouze demonstrativní [srov. např. Janoušek, M. Ochrana slabší smluvní strany v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 198–199; Petrov, J. §1796 Lichva. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054). Praha: C. H. Beck, 2014, str. 336; Janoušek, M. §1796 Lichva. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1875–1876].
Literatura rovněž zdůrazňuje, že aplikované ustanovení o lichvě nesměřuje primárně k ochraně majetkové sféry, nýbrž směřuje k ochraně svobody vyjednávání o smlouvě (viz např. Janoušek, M. §1796 Lichva. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1874).
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi vyjadřoval i k tomu, zda lze považovat dohodu o zúžení SJM za lichevní smlouvu. V usnesení ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4007/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ), uvedl, že lichevní je i smlouva, podle níž jedna strana dohody o zúžení společného jmění manželů ve svůj prospěch využije vědomosti o špatném psychickém a zdravotním stavu druhé strany a uzavře dohodu, podle které se jí dostane prakticky vše, co tvořilo společný majetek. Jednání, kterým se někdo zbavuje svého majetku ve prospěch jiného, je neobvyklé, a to i v manželství (byť samo o sobě není neplatné); pokud k němu dochází, má zpravidla nějaký přijatelný motiv (např. manžel opouštějící rodinu kvůli mimomanželskému vztahu tak reflektuje újmu, kterou svým bližním působí). V dané věci soudy nezjistily žádný přijatelný motiv, který by žalobce k uzavření uvedené dohody vedl; naopak vyšlo najevo, že žalobce je osobou psychicky křehkou, neasertivní, a že v době uzavření dohody měl psychické a další zdravotní problémy. Tato okolnost byla právně významná.“
Pro posouzení, zda jde v konkrétním případě o lichevní smlouvu, je třeba zohlednit všechny právně významné skutečnosti. V této věci odvolací soud učinil závěr o menší psychické odolnosti žalobkyně. To samo o sobě nicméně neznamená, že uzavření dohody o zúžení SJM muselo být nutně lichevní; takovou možnost by vyloučilo především zjištění, že k uzavření „nerovnovážné dohody“ existoval na straně žalobkyně přijatelný důvod (viz rozhodnutí 22 Cdo 4007/2014). Žalovaný takové důvody pro uzavření dohody tvrdil (viz dále) a odvolací soud se s těmito tvrzenými skutečnostmi dostatečně nevypořádal.
Na druhou stranu jestliže by tvrzený motiv (či motivy) pro uzavření dohody o zúžení SJM) nebyl zjištěn, nebo by ho nebylo možné považovat za právně významný, nelze ani v takovém případě bez dalšího uzavřít, že jednání bylo lichevní. I v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4007/2014 se připouští, že zbavení se majetku bez náhrady není samo o sobě neplatné. To odpovídá i judikatuře dovolacího soudu k platnosti dohod o celkovém vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, resp. společného jmění manželů, kde samotná okolnost, že jeden z manželů nabývá menší podíl, či nenabývá ničeho, není neplatná pro rozpor se zákonem (k tomu srovnej rozsudek ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522-524 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2098). Korekcí této smluvní volnosti manželů je pak limitace institutem dobrých mravů vyjádřená v rozsudku ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 141/2009, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 19, str. 714, závěrem, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, podle které jeden z manželů získal všechna společná aktiva představující značný majetek, zatím značně zadlužený manžel převzal všechna společná pasiva, přičemž mu nezůstalo nic, co by mohl použít na úhradu svého dluhu, je v případě neexistence důvodu ospravedlňujícího uzavření takové dohody neplatná pro rozpor s dobrými mravy.
Jestliže by tedy rozumný důvod pro uzavření „nevyvážené dohody“ o zúžení SJM zjištěn nebyl, nemusí to bez dalšího znamenat, že jde vždy o lichevní smlouvu, ale při existenci tzv. subjektivního prvku na straně jednoho z manželů to rozšiřuje úvahový prostor směřující k závěru, že o lichevní smlouvu skutečně jde.
Obecně u smluv i u smluv o zúžení společného jmění je nutno vycházet z individuálních okolností každého případu, které mohou být někdy i do značné míry podobné, ale přesto se odlišují v jednotlivostech, jež mohou být nakonec pro závěr o lichevní smlouvě určující.
Ve věci sp. zn. 22 Cdo 4007/2014 Nejvyšší soud uvedl, že za lichevní smlouvu lze označit i případ, kdy jedna strana dohody o zúžení SJM ve svůj prospěch využije vědomosti o psychickém stavu (včetně zvýšené psychické křehkosti a špatného psychického stavu, který může sám o sobě vést ke snaze vyhnout se konfliktům s okolím) a uzavře dohodu, podle které se jí dostane prakticky vše, co tvořilo společný majetek.
Odvolací soud v této věci posoudil dohodu stran sporu o zúžení SJM jako lichevní smlouvu. Ve vztahu k subjektivnímu prvku uvedl, že subjektivní slabostí žalobkyně byla skutečnost, že se u ní projevují rysy nezdrženlivosti ve vztahu k žalovanému, tedy slabost spočívající v tom, že dříve či později přáním a požadavkům žalovaného podléhá a učiní to, co po ní žalovaný požaduje, aby měla tzv. klid a nemusela nadále jeho požadavkům (které vnímá jako nátlak na svoji osobu) nadále čelit. Žalovaný si za trvání manželství a chování žalobkyně ve vztahu k němu musel být vědom toho, že bude-li dostatečně „trpělivý“ a setrvá na svém požadavku na zúžení SJM, žalobkyně nakonec bude souhlasit, aby nadále jeho požadavkům nemusela odolávat. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu trval požadavek žalovaného na uzavření dohody o zúžení SJM déle jak půl roku. Žalobkyně nechtěla dohodu uzavřít a opakovaně tuto otázku řešila se svými dcerami K. H. a B. M., které jí od uzavření dohody odrazovaly.
Dovolací soud konstatuje, že odvolací soud se posouzením věci při formulaci skutkových zjištění a skutkových závěrů, i závěrů právních, velmi podrobně a důsledně zabýval, přesto se však dovolací soud s úvahou o smlouvě o zúžení společného jmění manželů jako smlouvě lichevní v dané věci v této fázi neztotožnil.
V této souvislosti dovolací soud v obecné rovině uvádí, že soukromé právo je založeno na velmi výrazném respektu k principu autonomie vůle mimo jiné při uzavírání smluvních vztahů. To vyplývá jednak z obecných ustanovení občanského zákoníku [zejména §1 odst. 2 a §3 odst. 2 písm. d)], tak také přímo ze zákonných ustanovení o smlouvách (§1724 a násl.). Z toho potom také vyplývá velmi výrazný respekt k tzv. smluvní volnosti, ale také nezbytná odpovědnost smluvních stran za obsah sjednaných a dohodnutých smluv. Ve smluvních vztazích je pak třeba často počítat i s nezbytnou tzv. osobní statečností jednotlivých účastníků projevující se např. schopností jasně se vymezit vůči požadavkům druhé smluvní strany nebo naopak schopností důsledně prosazovat své zájmy při uzavírání smluv.
Strany, které vstupují do smluvních vztahů, mají často odlišné představy, různé vyjednávací a přesvědčovací schopnosti či vyjednávací taktiky motivované primární snahou dosáhnout co nejlepšího výsledku a musí počítat s tím, že i druhá smluvní strana se bude snažit dosáhnout co nejlepšího smluvního výsledku za pomoci různých postupů, argumentů či přesvědčovacích taktik a technik. S tím musí smluvní strany počítat a být na takové jednání připravené. Primární limit ochrany smluvních partnerů je v tom, že pokud se některá ze stran rozhodne smlouvu neuzavřít, neumožňuje soukromé právo její nucené uzavření proti vůli nebo bez vůle smluvní strany (§551 a násl. o. z.).
Soukromé právo pak v oblasti smluvní volnosti stanoví pouze hraniční korektivy, které mají ve vztahu ke smlouvám, a právním jednáním obecně, představovat limity, ve kterých soukromé právo zasahuje při základním východisku, jímž je priorita platnosti smluv. V obecné podobě jde o případy neplatnosti právních jednání (§574–578 o. z.), jež mohou být založeny mimo jiné porušením pravidel a zásad, na kterých je soukromé právo založeno.
Jedním z těchto východisek je tzv. princip poctivosti (§6 o. z.) a zákaz zneužití práva (§8 o. z.). Právě postup označovaný jako zneužití je také východiskem úvah a konkrétní uzavřené smlouvě jako smlouvě lichevní ve smyslu §1796 o. z. Tím se soukromé právo snaží bránit – pod sankcí neplatnosti – ujednáním, která jsou z obecného převažujícího pohledu považována za nepřijatelná pro zneužívající postup jedné ze smluvních stran, která zneužívá určitý existující handicap u smluvní strany druhé (tíseň, nezkušenost, rozumovou slabost, rozrušení, lehkomyslnost apod.), tj. postup, který není obecně tolerovatelný.
Dovolací soud se s přihlédnutím ke skutkovému závěru učiněnému odvolacím soudem neztotožňuje s tím, že by v dané věci v této fázi bylo možno učinit závěr o splnění zákonných znaků lichevní smlouvy.
Odvolací soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že na straně žalobkyně je dána tzv. subjektivní slabost představující subjektivní znak lichvy.
Ačkoliv lze výčet subjektivních znaků v §1796 o. z. považovat pouze za demonstrativní, a odvolací soud tedy mohl uvažoval i o jiných než pouze vyčtených znacích, je nutné vést v patrnosti, že aplikované ustanovení směřuje k ochraně svobody vyjednávání o smlouvě, a tomuto hledisku musí subjektivní slabost smluvní strany odpovídat.
V daném případě šlo o posouzení charakteru smlouvy jako lichevní mezi manžely. Je nepochybné a zřejmé, že je třeba rozlišovat mezi smluvními vztahy, které jsou uzavírány mezi osobami, které mezi sebou žádné dosavadní vztahy nemají, a jde často o jednorázový smluvní vztah, a mezi smluvními vztahy uzavíranými mezi blízkými osobami, např. manžely. Právě v manželských vztazích obecně platí, že se manželé zpravidla řadu let znají, jsou obeznámeni s charakterovými vlastnostmi druhého manžela, v rodině existuje určité rozdělení tzv. sociálních rolí a jeden z manželů i z tohoto důvodu může být považován za tzv. dominantnějšího. Pro tyto případy je pak typické, že manželé si musí být vědomi toho, s čím do vyjednávání smluvních vztahů vstupují, protože jde často o odraz dlouholetého manželského soužití se všemi pozitivními i negativními stránkami, rysy a vlastnostmi jednotlivých manželů. Proto i pro posouzení, zda jde v případě dohody o zúžení SJM o lichevní smlouvu či nikoliv, jde třeba zohlednit i to, že účastníky smlouvy jsou právě manželé; zde je však nutno přísně přihlédnout k individuálním manželským vztahům a poměrům, jež mohou mít různý charakter, podobu či intenzitu. Tím dovolací soud nenaznačuje, že samotný fakt, že účastníky smlouvy jsou manželů, směřuje méně či více k úvaze o lichevní smlouvě, jen zdůrazňuje, že konkrétní vztahy a konkrétní podoba jednoho každého manželství musí být v této souvislosti zohledněny.
Podle dovolacího soudu nelze v kontextu tohoto případu hodnotit motiv žalobkyně k uzavření dohody spočívající v tom, aby měla tzv. klid a nemusela nadále čelit požadavkům žalovaného, bez dalšího, jako subjektivní znak skutkové podstaty lichvy. V řešeném případě byla žalobkyně více jak půl roku obeznámena se záměrem žalovaného uzavřít dohodu o zúžení SJM, radila se v této věci s dcerami, které ji od uzavření dohody odrazovaly, a v neposlední řadě byla dohoda uzavřena před notářkou. Z okolností případu nevyplývá, že by byla krácena smluvní svoboda žalobkyně. Žalobkyně měla čas si záměr žalovaného zúžit SJM promyslet a poradit se ohledně něj s dalšími – jí blízkými – osobami. Své rozhodnutí následně musela výslovně potvrdit ještě u notářky při uzavírání smlouvy, přičemž byla poučena o obsahu a důsledcích smlouvy o zúžení společného jmění.
To, že se některá ze stran snaží přesvědčit stranu druhou i v delším časovém období nebo opakovanou argumentací směřující k uzavření smlouvy, není nijak neobvyklé a výjimečné a naopak to lze považovat za tzv. běžnou vyjednávací taktiku. Pouhá rezignace na hájení svých zájmů, nebylo-li prokázáno, že žalobkyní projevená vůle při uzavření dohody o zúžení SJM byla ovlivněna okolnostmi podřaditelnými pod §1761 o. z., podle dovolacího soudu v dané věci nezakládá subjektivní znak lichvy.
Nadto by musel být splněn požadavek, že by žalovaný tohoto subjektivního znaku zneužil. Při posouzení povahy smlouvy v daném případě je podle názoru dovolacího soudu nutné zohlednit i konkrétní průběh a okolnosti manželství účastníků (jež mohou být případně i důvody pro uzavření dané smlouvy), které trvalo od roku 1987, podle obsahu spisu v něm byl vždy dominantní osobou žalovaný, což bylo žalobkyni známo a v zásadě tuto okolnost v průběhu celého manželství respektovala i akceptovala. Od roku 2005 byli účastníci pouze v minimálním osobním kontaktu, samotnému uzavření smlouvy předcházelo poměrně dlouhé časové období, v němž žalobkyně obsah smlouvy zvažovala a smlouva samotná se týkala pouze části společného jmění manželů. Aktivní kroky proti důsledkům smlouvy pak začala žalobkyně činit až s několikaletým odstupem od uzavření smlouvy, kdy žalovaný začal zvažovat prodej nemovitostí. V nemovitostech ve výlučném vlastnictví žalovaného po uzavření smlouvy o zúžení SJM žalobkyně i s dcerou bydlela, takže smlouva o zúžení SJM zjevně nebyla motivována tím, aby žalobkyně přišla o zajištěné bydlení.
Při posuzování dané smlouvy jako lichevní nelze podle názoru dovolacího soudu odhlédnout také od širších souvislostí charakterizujících majetkové poměry účastníků řízení jako manželů, které je v dalším rozhodnutí odvolacího soudu nutno promítnout do jeho celkových úvah o charakteru dané smlouvy o zúžení SJM. Jak vyplývá z podrobné formulace skutkového závěru odvolacím soudem (bod 55 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) za doby trvání manželství účastníků docházelo poměrně často k uzavírání smluvních vztahů týkajících se nemovitostí (kupní smlouvy, překlenovací úvěry, smlouva o dílo, zřízení zástavních práv), v nichž vystupovali jako smluvní strany v zásadě oba účastníci. Odvolací soud vyšel dále ze zjištění, že v průběhu roku 2020 žalovaný přestal splácet společné úvěry (zčásti z důvodu onemocnění covid-19), ač do té doby poskytnuté úvěry za manželství i po rozvodu manželství (leden 2019) splácel výlučně žalovaný.
Pro nezaplacení pojistného Kooperativě pojišťovně a. s., Veinna Insurance Group, na základě soudního rozhodnutí byla proti žalobkyni jako povinné vedena exekuce soudním exekutorem JUDr. Antonínem Dohnalem, který dne 14. 10. 2013 vydal exekuční příkaz k prodeji společných pozemků parc. č. XY a XY a bylo zřízeno exekutorské zástavní právo. Při vědomí této skutečnosti se žalovaný obrátil na žalobkyni s požadavkem na uzavření dohody o zúžení SJM. Podle zjištění odvolacího soudu žalovaný zdůvodňoval uzavření dohody o zúžení SJM zjištěním, že jsou nemovité věci zatíženy exekucí pro pojistné a zadlužováním žalobkyně. Jako další důvod pro uzavření dohody žalovaný uvedl ochranu žalobkyně pro případ, že by „se mu něco stalo“, aby nebyla zatížena společnými závazky, přičemž podle výpovědi dcery žalobkyně mělo jít i o další náklady na nemovité věci, nové úvěry na rekonstrukci, který by znamenaly zadlužení. Sám žalovaný v účastnické výpovědi před odvolacím soudem uvedl, že neviděl důvod dalšího společného vlastnictví, jestliže veškeré náklady a platby s nemovitými věcmi spojené platil „on ze svého účtu“.
Ve vztahu ke zdravotnímu stavu pak odvolací soud vyšel mimo jiné ze zjištění, že po roce 2012 došlo k jeho ustálení, přičemž rozpoznávací schopnosti žalobkyně byly plně zachovány a její ovládací schopnosti byly lehce a nepodstatně snížené. V roce 2014, i v době uzavření smlouvy o zúžení SJM, žalobkyně chodila do práce a „žila běžným životem“.
Na jiném místě odůvodnění rozsudku učinil odvolací soud skutkové zjištění, že dohodu o zúžení SJM uzavřeli účastníci proto, že žalovaný měl na své „účty nastaveny veškeré platby, nákup materiálu a bylo zbytečné, aby byli dva vlastníci. Se žalobkyní o tom, jednali asi 2-3 měsíce a pak se rozhodli řešit to takto“. Tyto jednotlivé okolnosti a zjištění je pak třeba promítnout do celkové úvahy o tom, zda uzavřenou smlouvu o zúžení SJM lze v daném případě považovat za lichevní či nikoliv.
Závěr o zneužití ze strany žalovaného je odvolacím soudem (bod 73 odůvodnění jeho rozsudku) naznačen toliko závěrem, že si „žalovaný … musel být vědom toho, že bude-li dostatečně ‚trpělivý‘ a setrvá na svém požadavku na zúžení společného jmění manželů, žalobkyně nakonec bude souhlasit, aby nadále jeho požadavkům nemusela odolávat“ .
V běžné právní a soudní praxe nejsou nepochybně zřídkavé případy, ve kterých některá ze smluvních stran na navržené smluvní podmínky přistoupí, byť není přesvědčena o celkové výhodnosti uzavírané smlouvy; důvody pro takové postupy mohou být nejrůznější (často i obtížně formulovatelné či vysvětlitelné) a není-li taková výhrada nijak projevena, na platnost smlouvy to bez dalšího vliv nemá.
Vzal-li s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému dovolací soud do úvahy celkový kontext věci, vše, co vyšlo v dosavadním řízení najevo, i charakter lichevní smlouvy, která je výjimkou z priority platnosti smluv před jejich neplatností, uzavírá, že nelze jen z důvodů uvažovaných odvolacím soudem bez zohlednění skutečností naznačených dovolacím soudem výše učinit závěr o tom, že by žalovaný zneužil právně významnou subjektivní okolnost na straně žalobkyně způsobem, který by bylo možno označit za naplnění pojmových znaků lichevní smlouvy.
Pro úvahu o povaze dané smlouvy jako lichevní je pak podle názoru dovolacího soudu třeba se vypořádat i s dovolacím argumentem (čl. VI bod 6 dovolání), že „žalovaný majetkovou hodnotu, kterou získal notářským zápisem o zúžení SJM, prakticky celou do SJM vložil“, čímž dovolatel zjevně míní okolnosti provázející nabytí předmětných nemovitostí tak, jak je odvolací soud zmiňuje v bodě 8 odůvodnění rozsudku s naznačením, že na úhradu nemovitostí a vyrovnání dluhů vůči dodavateli stavby díla – obchodní společnosti Agrostav Mělník a. s. – byly použity i výlučné prostředky žalovaného získané darem od jeho matky. Tím dovolatel zjevně naznačuje, že pokud by na nabytí společných věcí či úhradu společných dluhů použil své výlučné prostředky, snižovalo by to jeden ze znaků lichevní smlouvy, kterým je hrubý nepoměr vzájemných plnění a vysvětlovalo by to i možnou motivaci k uzavření smlouvy o zúžení SJM.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalované v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017 (dostupný na www.nsoud.cz )].
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu