ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2811.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2811/2021-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce A. Z., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jarmilou Marákovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Velké náměstí 112/61, proti žalované M. Z., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, o určení, že věc patří do společného jmění manželů – účastníků, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 4 C 135/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. 4. 2021, č. j. 58 Co 234/2020-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 22. 4. 2021, č. j. 58 Co 234/2020-80, se zamítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3388 Kč k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Jarmily Marákové do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2020, č. j. 4 C 135/2019-31, určil, že nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listech vlastnictví č. XY a XY pro obec a katastrální území XY, a to bytová jednotka č. XY v budově č. p. XY postavené na pozemku p. č. st. XY, spoluvlastnický podíl o velikosti id. 846/5402 na společných částech domu č. p. XY stojícího na pozemku p. č. st. XY a spoluvlastnický podíl o velikosti id. 846/5402 na pozemku p. č. st. XY, jsou ve společném jmění manželů, žalobce A. Z. a žalované M. Z. (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 58 Co 234/2020-80, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že dovolacím soudem zůstaly dosud neřešené tyto právní otázky:
- otázka naléhavosti právního zájmu na určení, že věc patří do společného jmění manželů (SJM), za situace, kdy oba účastníci jsou ve shodě, že věc do SJM patří,
- otázka střetu dvou chráněných zájmů, a to zájmu na ochranu života a zdraví člověka proti zájmu na uplatnění principu materiální publicity zápisů do veřejného seznamu a s tím související nutnost provádění navržených důkazů procesních stran k prokázání tvrzení, že rozhodnutím soudu reálně hrozí verbální a fyzické násilí ze strany úspěšného žalobce, a dále
- otázka nutnosti změny žalobního petitu a postupu soudu za situace, kdy v průběhu řízení po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dojde k zániku SJM v důsledku právní moci rozsudku o rozvodu manželství.
Dovolatelka také poukazuje na rozdílnost rozhodování dovolacího soudu stran naléhavého právního zájmu a navrhuje dovolacímu soudu, aby provedl srovnání judikatury, na níž odkazuje odvolací soud s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1040/2010 ze dne 26. 1. 2012.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost a případně i právní moc rozsudku odvolacího soudu.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl. Také se domnívá, že nejsou dány předpoklady k tomu, aby Nejvyšší soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K otázce posouzení naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení:
Otázka naléhavého právního zájmu žalobce na určení, že bytová jednotka patří do společného jmění manželů (dále též „SJM“), i za situace, kdy jsou oba účastníci ve shodě, že tam opravdu patří, již byla dovolacím soudem vyřešena. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, přijal a odůvodnil závěr, že je-li v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem společného jmění manželů, může se domáhat určení, že nemovitost je ve společném jmění manželů. V rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017 (uveřejněném pod číslem 1/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), k tomu Nejvyšší soud poznamenal, že s ohledem na změnu právní úpravy a princip materiální publicity zápisů do veřejného seznamu zakotvený v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je dán naléhavý právní zájem jednoho z bývalých manželů na určení, že nemovitost je v zaniklém a doposud nevypořádaném společném jmění manželů, je-li v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z bývalých manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, avšak doposud nevypořádaného společného jmění manželů. Také uvedl, že pokud v průběhu řízení nastanou účinky zákonné domněnky vypořádání (§741 o. z., §150 odst. 4 zák. č. 40/1964 Sb.), bude třeba žalobu změnit na určení, že věc je v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Na takovém určení má žalobce naléhavý právní zájem.
V nyní posuzované věci ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplynulo, že předmětná bytová jednotka byla zakoupena ze společných prostředků účastníků za trvání jejich manželství, podle kupní smlouvy ji do svého výlučného vlastnictví zakoupila toliko žalovaná, která je také v katastru nemovitostí vedena jako její výlučná vlastnice a odmítá, aby v katastru nemovitostí byla bytová jednotka vedena jako majetek ve společném jmění manželů – účastníků. V průběhu řízení pak došlo ke dni 23. 7. 2020 k zániku manželství účastníků rozvodem.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť v katastru nemovitostí je coby vlastník bytové jednotky evidovaná pouze žalovaná, ačkoli ji nabyla kupní smlouvou za trvání manželství a bytová jednotka je součástí SJM účastníků. K tomu poznamenal, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení i poté, kdy došlo k zániku manželství účastníků (a v důsledku toho zániku společného jmění manželů), a to až do okamžiku vypořádání společného jmění manželů. Zdůraznil přitom, že zákonné domněnky vypořádání v nyní posuzované věci nenastaly, a proto nebylo nutné ve světle shora uvedené judikatury měnit žalobní petit.
Z uvedeného je zřejmé, že otázku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení posoudil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž nemá dovolací soud žádný důvod se odchýlit.
Nepřiléhavá je i snaha dovolatelky docílit nemožnost aplikace stávající judikatury na posuzovanou věc námitkou, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že bytová jednotka patří do SJM účastníků, neboť tuto skutečnost ani jeden z manželů nepopírá. Zejména tvrdí, že citovaná judikatura se vztahuje pouze na situace, kdy je v katastru nemovitostí evidován jako vlastník věci pouze jeden z manželů a je mezi nimi spor o to, zda věc do SJM patří či nepatří. Jelikož taková situace v nyní posuzované věci nenastala a oba účastníci jsou ve shodě o tom, že bytová jednotka je v SJM účastníků, nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem na formální změně zápisu do katastru nemovitostí.
Judikatura Nejvyššího soudu – zejména citovaný rozsudek ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017 - zdůraznila, že zavedení principu materiální publicity a právní úpravy s tím spojené (§980 až §986 o. z.) je důvodem pro posílení naléhavého právního zájmu na určení, že určitá věc je součástí SJM, a to i s přihlédnutím k možnosti dobrověrného nabyvatelství věcného práva.
Jelikož žalobce není jako vlastník bytové jednotky v katastru nemovitostí evidován, ačkoli je bytová jednotka součástí SJM a žalovaná odmítá činit kroky, které by vedly k nápravě tohoto stavu, má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť pouze určovací žalobou může docílit toho, aby i on byl coby vlastník bytové jednotky zapsán v katastru nemovitostí společně se žalovanou. To v daném případě platí tím spíše, že k zániku SJM došlo po 1. 1. 2014 a jeho vypořádání se řídí úpravou obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (uveřejněném pod číslem 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní)].
K otázce nutnosti změny žalobního petitu, dojde-li k zániku SJM v důsledku právní moci rozsudku o rozvodu manželství:
Nejvyšší soud také v citovaném rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017 uvedl, že je-li v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z (bývalých) manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, avšak doposud nevypořádaného SJM, může se domáhat určení, že nemovitost je v zaniklém a doposud nevypořádaném SJM. Pokud v průběhu řízení nastanou účinky zákonné domněnky vypořádání (§741 o. z., §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb.), bude třeba žalobu změnit na určení, že věc je v podílovém spoluvlastnictví účastníků.
Podstatné tedy je, zda v průběhu řízení nenastaly účinky zákonné domněnky vypořádání SJM ve smyslu §741 o. z. Z rozhodnutí odvolacího soudu přitom vyplývá, že byť došlo v průběhu řízení k rozvodu manželství účastníků, účinky zákonné domněnky vypořádání nenastaly, neboť v době rozhodování odvolacího soudu neuplynula tříletá lhůta od zániku SJM podle §741 o. z., a jiný způsob vypořádání SJM tvrzen a prokazován nebyl. Pouhá skutečnost, že v průběhu řízení bylo manželství účastníků rozvedeno, aniž by však došlo k jeho vypořádání, není důvodem pro změnu žalobního petitu. Ani tato otázka tedy přípustnost dovolání nezakládá.
K otázce střetu dvou chráněných zájmů:
Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolatelka vedena snahou nerespektovat závěry ustálené judikatury dovolacího soudu ohledně posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, na níž bylo v řízení nalézacími soudy poukazováno, požaduje, aby Nejvyšší soud zvážil, zda právo na život a zdraví a zachování života a zdraví nepřevažuje nad principem materiální publicity zápisů do veřejných seznamů, a tudíž nad naléhavým právním zájmem na určovací žalobě. Poukazuje na to, že soudy v nalézacím řízení neprovedly jí navržené důkazy k prokázání tvrzení ohledně hrubého chování žalobce vůči její osobě, a tvrdí, že tím porušily její právo na spravedlivý proces. Provedením důkazů mělo být podle dovolatelky prokázáno ohrožení jejího života a zdraví, které mělo následně vést nalézací soudy k tomu, že nebudou respektovat judikatorní závěry Nejvyššího soudu, odchýlí se od nich a budou iniciovat jejich změnu.
Nejvyšší soud nevidí žádný důvod pro to, aby při posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení nerespektoval stávající judikaturu dovolacího soudu nebo aby inicioval její změnu. Dovolatelka nepřednesla v dovolání žádné konkurující úvahy, které by případnou změnu názoru při posouzení této právní otázky mohly odůvodňovat. Takovou konkurující úvahou nemůže být pouhá obava dovolatelky, že se může žalobce prokázaný listem vlastnictví domáhat vstupu do bytové jednotky s cílem ublížit žalované.
V souvislosti s námitkami směřujícími do provedeného dokazování pak dovolatelka pouze polemizuje s procesním postupem soudů nižších stupňů, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika s právním posouzením otázky procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (resp. s procesním postupem odvolacího soudu), aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1871/2018, vyložil, že je na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv. Soud přitom není povinen provést všechny důkazy navržené účastníky, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je nutné provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Soud je tak oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, že provedené důkazy byly dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu v takovém rozsahu, aby z nich bylo možno vyvodit právní závěry, a že provádění dalších důkazů by bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je také zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje §133 až §135 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017). Tento postup soudů obou stupňů je v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu.
Dovolatelka rovněž apeluje na Nejvyšší soud, aby provedl srovnání judikatury, na níž odkazuje odvolací soud s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1040/2010 ze dne 26. 1. 2012. Ve vztahu k této námitce však neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za splněný. Proto dovolání v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.). V dovolatelkou uváděném rozhodnutí navíc Nejvyšší soud řešil otázku úpravy užívání společné věci, která na nyní posuzovanou věc vůbec nedopadá.
Dovolací soud proto z výše vyložených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání proti výroku o věci samé odmítnuto, nebylo možno vyhovět ani návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu podle §243 písm. a) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu