ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.304.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 304/2021-378
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, proti žalovanému J. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 122/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2020, č. j. 21 Co 1/2020-353, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, č. j. 27 C 122/2012-305, vypořádal společné jmění účastníků tak, že ve výroku I specifikované nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok I), ve výroku II specifikovanou nemovitou věc přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 1 756 581,70 Kč (výrok III) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI).
K odvolání žalobkyně i žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, č. j. 21 Co 1/2020-353, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), ve výroku III změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 3 163,50 Kč (výrok II), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
Proti výrokům III a IV rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že se odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že v daném případě měla být otázka nákladů řízení posouzena jinak. Žalovaný namítá, že závěr odvolacího soudu o plném procesním úspěchu žalobkyně ve věci nemá oporu v soudním spisu. Uvádí, co vše učinila žalobkyně předmětem vypořádání a jakým způsobem byl v průběhu řízení z její strany měněn žalobní petit co do položek navržených k vypořádání. Nesouhlasí s tím, aby byla žalobkyni přiznána plná náhrada nákladů řízení, když z původně navržených třinácti položek bylo nakonec soudem rozhodováno o vypořádání pouze šesti z nich, ani s tím, aby povinnost k zaplacení nákladů řízení státu byla uložena toliko žalovanému, neboť žalobkyně ve věci neměla plný procesní úspěch. Rozpor napadeného rozhodnutí spatřuje zejména s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4602/2015. Jedinou spornou položkou byla podle žalovaného částka 1 753 418,20 Kč, která měla podle rozhodnutí soudu prvního stupně náležet žalobkyni; z ní je přitom podle žalovaného třeba vycházet při stanovení částky odpovídající jednomu úkonu právní služby. Žalovaný navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích o nákladech řízení zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný, neboť o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. S ohledem na to, že vypořádání bylo učiněno v souladu s návrhem žalobkyně, a naopak žalovanému v jeho obraně proti jednotlivým položkám navrženým k vypořádání vyhověno nebylo, lze konstatovat, že žalovaný procesní úspěch ve věci neměl. Žalobkyně tedy byla ve věci plně procesně úspěšná; odvolací soud vyčíslil rovněž výši nákladů řízení správně. Žalobkyně navrhuje, aby bylo dovolání žalovaného zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. a) – k) o. s. ř. pak obsahuje výčet rozhodnutí, proti nimž dovolání podle §237 není objektivně přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
S ohledem na to, že žalovaný podaným dovoláním napadá pouze výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jedná se o případ podřaditelný pod §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., kdy je dovolání objektivně nepřípustné. Z tohoto důvodu dovolacímu soudu nezbylo než dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. bez dalšího odmítnout.
Přestože žalobkyně podala prostřednictvím své zástupkyně vyjádření k dovolání, dovolací soud jí nepřiznal vůči žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť má za to, že se nejednalo o náklady účelně vynaložené. Dovolání žalovaného je v daném případě objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., na což však žalobkyně ve svém vyjádření vůbec nepoukazuje a vyjadřuje se pouze k souladu napadeného rozhodnutí s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dále věcně rozebírá, na základě čeho bylo v řízení rozhodnuto o procesním úspěchu ve věci, což jsou však v případě objektivní nepřípustnosti dovolání otázky pro danou věc zcela irelevantní [shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1823/2020 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2021
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu