ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3301.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3301/2020-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce R. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem v Třebíči, Nerudova 1190/3, proti žalovanému M. J. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Kamilem Mattesem, advokátem se sídlem v Moravském Krumlově, Smetanova 167, o nahrazení projevu vůle žalovaného, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 68/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2020, č. j. 21 Co 161/2018-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 6 C 68/2014-105, ve výroku I nahradil projev vůle žalovaného, aby uzavřel kupní smlouvu v tam uvedeném znění, ve výroku II rozhodl o nákladech za znalecký posudek a ve výroku III o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 1. 7. 2020, č. j. 21 Co 161/2018-173, výrokem I změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku podává žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tomto: 1) „Odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 2) „Právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 občanského soudního řádu - „o. s. ř.“) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řada dalších rozhodnutí). Podobně je třeba konkretizovat důvod přípustnosti dovolání, tvrdí-li dovolatel, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Podstata věci je v tomto: Žalobce se domáhá nároku z tvrzeného porušení jeho zákonného předkupního práva. Odvolací soud žalobu zamítl, neboť učinil skutkové zjištění, že žalobce o zamýšleném prodeji podílu své sestry žalovanému věděl a dal najevo, že o věc nemá zájem; pak by bylo nadbytečné mu ji ještě nabízet ke koupi. Poté odvolací soud uvedl: „Nad rámec výše uvedeného nutno též zmínit ustanovení §8 občanského zákoníku, podle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany“. Dospěl k závěru, že případnému právu žalobce by bylo namístě odepřít ochranu i kvůli tomu, že jeho jednání je zneužitím práva.
Odvolací soud tedy zamítl žalobu proto, že žalobce před prodejem podílu vyjádřil vůli předkupní právo neuplatnit. Takový právní závěr je v souladu s tím, co dovolací soud opakovaně vyslovil; porušení předkupního práva se nemůže dovolávat spoluvlastník, který o zamýšleném prodeji druhým spoluvlastníkem třetí osobě věděl, dal však nepochybně najevo, že o věc nemá zájem (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002, a ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 419/2008).
Dovolatel se skutkovým zjištěním, že o zamýšleném prodeji věděl a dal najevo, že o věc nemá zájem, polemizuje. K této polemice však nelze přihlížet.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2017). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyšší soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Skutková tvrzení pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v §237 o. s. ř.
K uvedenému důvodu pro zamítnutí žaloby dovolatel též tvrdí, že „právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“; na podporu tohoto tvrzení cituje z rozhodnutí dovolacího soudu o předkupním právu (jeho různých aspektech), a uzavírá: „Z výše uvedeného vyplývá, že na záležitosti související s předkupním právem mají jednotlivé senáty částečně rozdílné názory a pojetí. I přes tuto rozdílnost odvolací soud dospěl ke zcela nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu posouzení“. Nijak však neuvádí, v čem má údajný rozpor spočívat a jak by se měl dotknout projednávané věci. V této souvislosti tak není přípustnost dovolání vymezena řádně, k takto nekonkrétnímu tvrzení nelze přihlížet.
Dovolatel polemizuje i se závěrem odvolacího soudu, že uplatnění předkupního práva je v tomto případě zneužitím práva. Závěr o zneužití práva však odvolací soud učinil „nad rámec uvedeného“, tj. nad rámec zjištění, že žalobce o prodeji věděl a dal najevo, že o něj nemá zájem. Nejde tedy o základní důvod pro zamítnutí žaloby a rozsudek odvolacího soudu by obstál i bez něj. Ani v této souvislosti ostatně není důvod přípustnosti dovolání řádně vymezen a dovolání je tu postaveno i na polemice se zjištěným skutkovým stavem.
V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, Nejvyšší soud zdůraznil závěr, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupném na https//nalus.usoud.cz). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014). O to jde i v dané věci – k zamítnutí žaloby postačovalo zjištění, že žalobce o zamýšleném prodeji podílu věděl, dal však nepochybně najevo, že o podíl nemá zájem; toto zjištění dovolacímu přezkumu, jak uvedeno výše, nepodléhá. Úvahy odvolacího soudu o zneužití práva byly již nadbytečné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu