ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.437.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 437/2021-927
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně S.H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Janstou, LL.M., advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Náměstí Míru 14, proti žalované L. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 56/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2020, č. j. 17 Co 61/2020-901, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované JUDr. Jaroslavy Ježkové, advokátky se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, č. j. 5 C 56/2015-859, zamítl žalobu, kterou žalobkyně žádala, aby bylo žalované uloženo zdržet se rušení vlastnického práva žalobkyně k pozemkům p. č. XY a st. p. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 7. 9. 2020, č. j. 17 Co 61/2020-901, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že se „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nedošel k závěru, že žalovaná přivádí svou činností na pozemky žalobkyně ze svých pozemků přímé imise v podobě přivádění dešťových, povrchových a odpadních vod, kterou jsou bez dalšího zakázané, a neuložil žalované povinnost se těchto činností zdržet, čímž se dopustil nesprávného právního posouzení věci.“ Zejména tvrdí, že žalovaná provedením terénních a stavebních úprav na svých pozemcích nepříznivě ovlivnila odtokové poměry, čímž zapříčinila, že dochází k nepřiměřeným imisím vody, jež způsobují celoroční podmáčení a zamokření části pozemku parc. č. XY a vlhkost ve sklepě domu č. p. XY ve vlastnictví žalobkyně. Odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu stran určení přímých a nepřímých imisí. Poukazuje na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, a zejména v rozsudku ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020, ve kterém je problematika přímých a nepřímých imisí velmi podrobně vysvětlena. Žalobkyně se domnívá, že stavební a terénní úpravy provedené žalovanou jsou imisí přímou, a proto měly nalézací soudy na věc aplikovat pravidla o přímých imisích a dospět k závěru, že žalovaná svou činností změnila odtokové poměry na svých pozemcích a nepřiměřeně tím ovlivnila množství přiváděné vody na pozemky žalobkyně. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle žalované není dovolání žalobkyně přípustné, neboť nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat. Svými námitkami pouze zpochybňuje skutková zjištění a podrobuje kritice hodnocení důkazů. Nadto uvádí, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. V řízení totiž vyšlo najevo, že terénními úpravami žalovaná neporušila přirozený spád pozemků zajišťující odtok vodní masy. Terénní úpravy byly pouze minimální a vodní masa stéká na níže položený pozemek žalobkyně ve stejném rozsahu a stejných poměrech. Nemůže se proto jednat o právně významnou imisi jak tvrdí žalobkyně. Z tohoto důvodu žalovaná navrhuje, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nerespektoval dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu stran určení přímých a nepřímých imisí.
V rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (publikovaném, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz a uveřejněném pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) , na který dovolatelka odkazuje, Nejvyšší soud vyjádřil názor, že stavebně technické změny na výše položeném pozemku, které působí změnu odtoku dešťové vody na sousedův pozemek, se považují za přímé imise ve smyslu §1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
V rozsudku ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020, Nejvyšší soud uvedl: „Stékání vody či padání sněhu ze střechy přímo na sousední pozemek je přímou imisí ve smyslu §1013 odst. 1 o. z. věty druhé.“ V tomto rozhodnutí, zmiňovaném i dovolatelkou, se Nejvyšší soud podrobně zabýval otázkou přímých a nepřímých imisí. Mimo jiné uzavřel: „Stékání vody či padání sněhu ze střechy na sousední pozemek není projevem přirozených vlastností pozemku, za které soused neodpovídá. Stavba a střecha představují umělou úpravu pozemku, která mění přirozené odtokové poměry; voda, která by jinak alespoň zčásti, ne-li úplně, vsákla do pozemku (půdy) v přirozeném stavu, zůstává na střeše, a odtud je přímo vedena na sousední pozemek, a to v míře podstatně větší, než by tomu bylo, pokud by pozemek nebyl nijak upravený. Nejde tedy o přirozený děj, neovlivněný umělými úpravami pozemku. Pronikání takto kumulované srážkové vody i spad sněhu ze střechy bezprostředně na sousední pozemek je tak přímou imisí ve smyslu §1013 odst. 1 o. z. věty druhé.“
Posouzení, zda jde v konkrétní věci o obtěžování, proti kterému je třeba poskytnout ochranu (§1013 odst. 1 o. z., §127 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. - dále též „obč. zák.“), je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007).
Především je nutno uvést, že v nyní posuzované věci ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že voda na pozemek žalobkyně parc. č. XY stéká z výše položených pozemků žalované parc. č. XY a parc. č. XY zcela přirozeným způsobem. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná terénními úpravami na svých pozemcích nepříznivě ovlivnila režim srážkových a povrchových vod a vod odpadních na pozemku žalobkyně parc. č. XY, že by změnila přirozené odtokové poměry, žalobkyni způsobovala škodu na majetku, nebo dokonce přímo přiváděla imise na pozemek žalobkyně. Stejně tak nebylo prokázáno, že by žalovaná zapříčinila zvýšení vlhkosti sklepa domu žalobkyně.
Zjištění, že žalovaná nepřivádí svou činností na pozemky žalobkyně ze svých pozemků vodu, je přitom zjištěním skutkovým, které v dovolacím řízení nelze přezkoumávat; pouhá polemika se správností určitých skutkových zjištění, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Odvolací soud se věcí podrobně zabýval a své úvahy o tom, že žalovaná nepřivádí svou činností na pozemky žalobkyně ze svých pozemků přímé imise, dostatečně odůvodnil a jeho úvahy nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřené. Vědom si povahy projednávané věci opřel své rozhodnutí o odborné závěry v otázkách, k nimž bylo třeba odborných znalostí z oboru vodního hospodářství, případně vhodné specializace v jeho rámci. Odvolací soud rovněž přihlédl ke všem relevantním skutečnostem, které byly zjištěny, a řádně je posoudil. Jeho závěry nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené a odporující dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání proto není z tohoto důvodu přípustné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 3. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu