ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.665.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 665/2021-255
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně R. D. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem v Otrokovicích, nám. 3. května 1606, proti žalovanému J. E. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Kočičkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Potoky 552, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 194/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně- pobočky ve Zlíně ze dne 5. 11. 2020, č. j. 58 Co 135/2020-232, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 5. 11. 2020, č. j. 58 Co 135/2020-232, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 3. 2020, č. j. 18 C 194/2019-184, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně a žalovaný byli od 23. 4. 2005 do 15. 5. 2017 manžely; rozvodem manželství zaniklo i jejich společné jmění manželů (dále také „SJM“), jehož vypořádání se žalobkyně v tomto řízení domáhá. Předmětem vypořádání učinila nemovité věci – bytovou jednotku č. XY v budově č. p. XY a XY na pozemku par. č. st. XY v katastrálním území XY, a s ní související pozemky – a nárok na nahrazení toho, co žalobkyně ze svého výhradního majetku vynaložila na společný majetek (tzv. vnos), spočívající ve vynaložení 350 000 Kč z vlastních prostředků žalobkyně na koupi společné bytové jednotky č. XY. Předmětem dovolacího řízení je výhradně vypořádání vnosu žalobkyně.
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 3. 2020, č. j. 18 C 194/2019-184, vypořádal zaniklé společného jmění manželů – účastníků řízení tak, že věci tvořící předmět vypořádání přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok I.) a uložil jí zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů 896 083 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok III); oběma účastníkům pak uložil povinnost uhradit každý rovným dílem ½ společného závazku u ČSOB, a. s. (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Vyšel ze zjištění, že dne 28. 5. 2005 uzavřela žalobkyně s manžely K. půjčku na 350 000 Kč, jako ručitel vystupovala její matka Z. D.. Tyto finanční prostředky byly zcela použity na koupi bytu a následně splaceny z daru, který výhradně žalobkyni poskytla její matka Z. D. (šlo rovněž o částku 350 000 Kč). Žalovaný se o půjčce dozvěděl až při písemném potvrzení převzetí daru dne 17. 10. 2005.
Okresní soud uvedl, že pokud žalovaný nevěděl o sjednání půjčky, činí tato skutečnost závazek převzatý žalobkyní za trvání manželství jejím závazkem výlučným, jelikož byla převzata jedním z manželů bez souhlasu druhého a nejednalo se přitom o obstarání každodenních nebo běžných potřeb rodiny, takže přesahovala běžné hospodaření rodiny [§710 odst. 1 písmeno b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také „o. z.“)]. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako „R 57/1970“) bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, náleží i ta – za splnění ostatních zákonných podmínek – do společného jmění manželů; k závazku manžela, který je povinen peníze vrátit a který je vynaložil ve skutečnosti na společný majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Uvedl, že Nejvyšší soud toto „přihlédnutí“ ve své judikatuře hodnotí rozdílně a hovoří buď o vnosu z odděleného majetku na společný majetek, či o zohlednění v rámci disparity podílů. V daném případě soud shledal spravedlivým, aby částka 350 000 Kč, která byla nesporně výlučným závazkem žalobkyně, uhrazeným z jejích výlučných prostředků, vynaložených na koupi společného bytu, byla zohledněna při vypořádání společného jmění manželů jako vnos, neboť oba manželé od počátku věděli, že se jedná o dar žalobkyni od její matky Z. D.. Nebylo by po právu, pokud by nebyl zohledněn tento výlučný vnos v rámci vypořádání společného jmění manželů. Částku 350 000 Kč proto posoudil jako vnos a o tuto částku snížil náhradu, kterou žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na vypořádání podílů.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně -jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 5. 11. 2020, č. j. 58 Co 135/2020-232, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že závazek vůči Hypoteční bance, a. s., ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru reg. č. 5500/098889-01/05/01-001/00/R uzavřené dne 8. 6. 2005, je povinna uhradit výlučně žalobkyně, a dále že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů 639 322,77 Kč ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Po právní stránce zopakoval, že se jednalo o výlučný závazek žalobkyně a peníze byly získány díky tomuto výlučnému závazku, proto jejich následná investice do společného majetku zakládá žalobkyni nárok na jejich náhradu při vypořádání SJM (k tomu odkázal na rozsudky ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, a ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1480/2013); potud je rozhodnutí soudu prvního stupně správné. Nicméně v souladu s §742 odst. 2 o. z. byl soud prvního stupně povinen vnos žalobkyně valorizovat. Hodnota bytu, na který byla z výhradního majetku žalobkyně vynaložena částka 350 000 Kč, v době jeho pořízení činila 1 050 000 Kč, ke dni zániku SJM však činila 2 450 000 Kč. Vnos žalobkyně v původní výši 350 000 Kč proto započítal zvýšený 2,33krát, tj. ve výši 815 500 Kč; napadené rozhodnutí proto změnil tak, že o tuto částku snížil vypořádací podíl žalovaného.
Proti rozsudku krajského soudu podává žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Předně namítá, že soudy nesprávně posoudily částku 350 000 Kč vynaloženou na koupi bytu jako vnos žalobkyně. Podle judikatury Nejvyššího soudu (zmiňuje rozsudky ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3596/2006, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1326/2012) „o nabytí věci za výlučné prostředky jen jednoho z manželů nelze uvažovat v případě, že věc je nabyta za prostředky získané půjčkou, byť ji sjednal jen ten manžel, jehož výlučné prostředky byly později na její splacení použity“. Odvolací soud rovněž nesprávně vyložil rozsudky ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, a ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1480/2013, na které v rozhodnutí odkazuje. Ty se týkají výlučně závazků, které je jeden z manželů povinen splnit po zániku manželství; naproti tomu specifikem projednávané věci je zejména souvislost mezi utajeným závazkem žalobkyně a jeho následným splacením z daru matky již za trvání manželství.
Nesprávný je rovněž postup odvolacího soudu, který přistoupil k valorizaci vnosu bez návrhu účastníků řízení; dovolatel je přesvědčen, že takové oprávnění soudu z ustanovení §742 o. z. nevyplývá, přičemž jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. V rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené jsou i další otázky týkající se valorizace vnosů, jako např. totožnost předmětu zhodnocení – vnos žalobkyně totiž směřoval k úhradě odstupného za převod družstevního podílu, který ovšem zanikl již v roce 2006, majetková hodnota bytu v osobním vlastnictví je rozdílná (vyšší) než samotný družstevní podíl. Neřešená je rovněž otázka, zda valorizaci podléhají také průběžně vynakládané investice z výlučného majetku jednoho z manželů na společný majetek za trvání manželství; případné důsledky kladné odpovědi považuje dovolatel za nespravedlivé a tudíž nepřijatelné. Navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1 a §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Otázku povahy finančních prostředků získaných půjčkou jedním z manželů bez souhlasu druhého posoudily soudy obou stupňů v rozporu s aktuální judikaturou dovolacího soudu; to zakládá přípustnost dovolání.
Při vypořádání společného jmění manželů vzniklého za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., a zaniklého za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., soud postupuje podle zákona č. 89/2012 Sb. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, uveřejněný pod číslem 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní); dovolací soud proto věc projednal podle zákona č. 89/2012 Sb.
Podle §708 o. z. to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, je součástí společného jmění manželů.
Podle §709 odst. 1 o. z. součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství (s tam dále uvedenými výjimkami – pozn. dovolacího soudu).
Podle §710 o. z. součástí společného jmění manželů jsou dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže se týkají a) majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku nebo b) je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.
Dovolací soud již v minulosti opakovaně řešil právní povahu majetku nabytého zcela nebo zčásti za finanční prostředky získané zápůjčkou jednoho z manželů bez souhlasu druhého, včetně způsobu vypořádání při zániku manželství; na některé z nich odkazuje v napadeném rozhodnutí odvolací soud a rovněž nyní žalovaný v dovolání.
Uvedenou právní otázku řešil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve sjednocujícím rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, jehož právní věta zní: „Majetkové hodnoty, které jeden z manželů získal jako plnění ze závazkového právního vztahu, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal bez souhlasu druhého, jsou součástí společného jmění manželů; součástí společného jmění nejsou dluhy, které pro něj ze závazkového právního vztahu vyplývají. Byly-li na pořízení majetkových hodnot ve společném jmění manželů použity prostředky opatřené takovým závazkem jen jednoho z manželů, který není součástí společného jmění manželů, a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, nezakládá tato skutečnost při zániku společného jmění manželů nárok na vypořádání vnosu z odděleného majetku na společný majetek. K výlučnému závazku manžela, který takto majetkové hodnoty ve prospěch společného jmění manželů opatřil, může soud přihlédnout při vypořádání společného jmění manželů, např. při úvaze o disparitě podílů.“
V tomto rozhodnutí se dále uvádí: „K tomu dovolací soud poznamenává, že již v citovaném rozsudku R 57/1970, zaujal Nejvyšší soud právní názor, že k závazku manžela, který takto opatřil peníze (nebo jinou majetkovou hodnotu) a je povinen je vrátit, má soud přihlédnout při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (dnes společného jmění manželů). Tímto způsobem lze překonat případnou, nespravedlnost‘ spočívající v tom, že majetek získaný na základě výlučného závazku jednoho z manželů se stává součástí SJM, přestože dluh z převzatého závazku tíží jen zavázaného manžela. Za předpokladu, že získaný majetek skutečně rozšířil masu společného jmění a zavázaný manžel uhradil nebo má uhradit dluh ze svého výlučného majetku, lze uvažovat např. o disparitě podílů v případě vypořádání SJM. Nelze zde však hovořit o vnosu z výlučného na společný majetek.“
Z uvedeného vyplývá, že 350 000 Kč vynaložených žalobkyní na společný majetek účastníků řízení nezakládá nárok na náhradu při vypořádání společného jmění ve smyslu §742 odst. 1 písm. c) o. z., jinak řečeno, nejedná se o vnos. To ovšem neznamená, že by takto vynaložený majetek nebylo možné v poměrech konkrétního případu zohlednit při vypořádání společného jmění; jak již bylo uvedeno, rozšířil-li majetek získaný zápůjčkou masu společného jmění a zavázaný manžel uhradil dluh ze svého výlučného majetku, lze uvažovat o disparitě podílů při stanovení vypořádacích podílů.
Protože je zřejmé, že žalobkyní uplatněná částka ve výši 350 000 Kč není vnosem, jehož vypořádání by podléhalo pravidlům §742 o. z., dovolací soud se z důvodu procesní ekonomie nezabýval dalšími námitkami vztahujícími se k tzv. valorizaci vnosů podle §742 odst. 2 o. z.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř), dovolacímu soudu proto nezbylo než je zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které je třeba zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu