ECLI:CZ:NS:2021:22.ND.496.2021.1
sp. zn. 22 Nd 496/2021-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) L. Z. , narozené XY, bytem v XY, b) P. W. , narozeného XY, bytem v XY, a c) A. S. , narozené XY, bytem v XY, všech zastoupených JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem v Plzni, Lukavická 2012/22, proti žalovaným 1) M. W. , narozené XY, bytem v XY, 2) S. W. , narozené XY, bytem v XY, a 3) M. W. , narozenému XY, bytem v XY, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 237/2020, o návrhu Městského soudu v Brně na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 237/2020 se nepřikazuje Okresnímu soudu v Karlových Varech.
Odůvodnění:
Žalobci podali u Městského soudu v Brně dne 15. 12. 2020 žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví; místní příslušnost Městského soudu v Brně je dána umístěním nemovité věci ve spoluvlastnictví účastníků v jeho obvodu [§88 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „o. s. ř.“)].
Městský soud v Brně navrhl dne 22. 9. 2021 Nejvyššímu soudu přikázání věci Okresnímu soudu v Karlových Varech z důvodu vhodnosti. Důvodem má být především značná vzdálenost bydliště všech účastníků řízení i zástupce žalobců od místa soudu a vysoký věk první žalobkyně, a s tím spojená menší rychlost a hospodárnost řízení. Uvedl, že již nyní působí vzdálenost bydliště účastníků od sídla soudu určité problémy, neboť první a třetí žalovaná nemají zřízenou datovou schránku a komunikace prostřednictvím poštovní služby prodlužuje řízení. Znalce je pak možné vyslechnout – bude-li to třeba – prostřednictvím videokonference z budovy Městského soudu v Brně.
S důvody takové žádosti Městský soud v Brně předem seznámil účastníky řízení a dal jim prostor k vyjádření (viz usnesení ze dne 23. 7. 2021, č. j. 47 C 237/2020-33). Žalobci s přikázáním věci Okresnímu soudu v Karlových Varech souhlasí a plně se ztotožnili s důvody Městského soudu v Brně; navíc uvedli, že v jiném soudním sporu vedeném mezi účastníky tohoto řízení sami žalovaní žádali o odročení jednání právě z důvodu vzdálenosti Městského soudu v Brně od jejich místa bydliště. Žalovaní 1) a 3) uvedli pouze tolik, že s přikázáním věci Okresnímu soudu v Karlových Varech nesouhlasí, své stanovisko blíže nezdůvodnili, a protože žalovaná 2) se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, má se za to, že s návrhem souhlasí (§101 odst. 4 o. s. ř.).
Žalovaní 1) a 3) dále podali dne 18. 8. 2021 „Vyjádření k osobám účastníků řízení“, v němž uvedli, že ani jeden z žalovaných není spoluvlastníkem předmětného pozemku, a nejsou proto splněny podmínky řízení, které by mělo být bez jednání zastaveno. Městský soud v Brně dospěl na základě uvedeného podání k závěru, že důvodem nesouhlasu žalovaných 1) a 3) s delegací je „toliko názor, že podle nich nikdo ze žalovaných není vlastníkem předmětné nemovitosti a že by proto řízení mělo být – podle nich – zastaveno bez jednání“.
Podle §12 o. s. ř., nemůže-li příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (§14, §15 odst. 2 a §16a), musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně (odstavec 1). Věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti (odstavec 2).
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému Městskému soudu v Brně a Okresnímu soudu v Karlových Varech, jemuž má být věc přikázána (§12 odst. 3 o. s. ř.), návrh projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou dány podmínky pro přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti ani z důvodu nutnosti.
Důvody vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Půjde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 28 Nd 409/2014), nebo po skutkové stránce – se zřetelem na navržené důkazy – spolehlivěji a důkladněji (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Nd 303/2014). Protože však právo na zákonného soudce je základním právem účastníka řízení zaručeným čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o garanci nezávislosti soudní moci), je vždy třeba podmínky přikázání věci jinému soudu vykládat restriktivně (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 469/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pakliže některý z účastníků nesouhlasí s návrhem na přikázání věci jinému soudu, je povinností soudu zvláště uvážit, zda v předmětné věci existují natolik mimořádné důvody, aby jimi mohl být ospravedlněn průlom do zmíněného ústavního principu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2853/07). To platí tím spíše, pokud jde o místní příslušnost výlučně určenou.
V nyní projednávané věci Nejvyšší soud neshledal existenci natolik mimořádných okolností, aby to ospravedlnilo zásah do práva žalovaných na zákonného soudce. Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že vzdálenost bydliště účastníků od místa soudu, jakož i s tím související finanční či organizační zatížení jsou spíše běžným jevem, a nemohou samy o sobě delegaci sporu odůvodnit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 20 Nd 44/2016). Rovněž zdravotní komplikace spojené s vysokým věkem (které Městský soud v Brně patrně předpokládá u první žalobkyně) nejsou způsobilým důvodem k přikázání projednání věci jinému soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 7 Nd 43/2001, či ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 4 Nd 369/2010). Argumentuje-li pak Městský soud v Brně tím, že vzdálenost bydliště žalovaných od sídla soudu prodlužuje vzájemnou komunikaci, a tedy i celé řízení (patrně předpokládá, že pokud by se žalovaní zdržovali v místě sídla soudu, mohli by např. osobně zaplatit soudní poplatek, či vyzvednout CD s elektronickými kopiemi spisu, čímž by se řízení urychlilo), nelze mít ani tuto skutečnost za jakkoli mimořádnou, neboť komunikace s účastníky řízení prostřednictvím poštovní služby je zcela standardním jevem soudního řízení; navíc není důvod předpokládat, že by situace byla v tomto směru odlišná, pokud by věc projednal Okresní soud v Karlových Varech. Jde-li o případný výslech znalce (jeho potřeba však prozatím z řízení nevyplynula), jde opět spíše o běžnou okolnost, která sama o sobě nemůže ospravedlnit zásah do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce (k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 Nd 218/2017). Podstatný je rovněž nesouhlas žalovaných 1) a 3) s navrhovaným postupem.
Nejvyšší soud proto návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti nevyhověl a věc Okresnímu soudu v Karlových Varech nepřikázal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu