ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1134.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1134/2021-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Bydlení Králův Dvůr s. r. o. se sídlem v Brně, Veveří, Lidická 700/19, PSČ 602 00, IČO 24847305, zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem v Praze 4, Klapálkova 3132/4, PSČ 149 00, proti žalované Panorama Beroun s. r. o. se sídlem v Praze 4, Nusle, 5. května 1143/61, PSČ 140 00, IČO 01852833, zastoupené Mgr. Michalem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, o zaplacení částky 7 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 97/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2020, č. j. 55 Co 119/2020-224, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 44 286 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 42 Co 97/2017-151, zamítl žalobu o zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Kupní smlouvou ze dne 5. 7. 2013 žalobkyně jako prodávající prodala žalované jako kupující pozemky s rozestavěnými nemovitostmi specifikované ve smlouvě za dohodnutou cenu 7 000 000 Kč. V kupní smlouvě bylo v ustanovení o kupní ceně uvedeno, že tato již byla vypořádána před podpisem smlouvy. Opisem z bankovního účtu žalovaná prokázala, že kupní cena byla ve prospěch účtu žalobkyně (účet č. 6327550001/5500) zaplacena v celé výši 7 000 000 Kč, a to v jednotlivých platbách - dne 24. 7. 2013 ve výši 1 700 000 Kč, dne 29. 7. 2013 ve výši 100 000 Kč, dne 6. 8. 2013 ve výši 3 400 000 Kč, dne 23. 7. 2013 ve výši 1 800 000 Kč. V řízení bylo také prokázáno, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva o narovnání. Soud prvního stupně proto uzavřel, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu, sjednali kupní cenu ve výši 7 000 000 Kč, přičemž bylo prokázáno, že kupní cena byla zcela zaplacena ve prospěch prodávající. Soud poukázal také na to, že zaplacení kupní ceny žalovanou bylo prokázáno také v jiném řízení mezi týmiž účastníky, konkrétně v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 135/2015. Soud proto neprováděl další důkazy, neboť v řízení vyšlo jasně najevo, že žádná dohoda o narovnání mezi účastníky uzavřena nebyla, a bylo prokázáno zaplacení kupní ceny. Žalobu proto s ohledem na výše uvedené zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, č. j. 55 Co 119/2020-224, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v řízení bylo prokázáno zaplacení kupní ceny, a to opisem z účtu žalované o provedení jednotlivých plateb na účet žalobkyně. K argumentaci odvolatelky o tom, že se soud nevypořádal s tím, že kupní cena nebyla zaplacena před podpisem smlouvy, jak bylo ve smlouvě dohodnuto, odvolací soud uvedl, že je tato argumentace zcela nevýznamná. Odvolací soud rovněž poukázal na to, že žalobkyně nikdy v průběhu řízení netvrdila, že by mezi účastníky existoval jiný smluvní vztah, na základě kterého by žalované vznikla povinnost finančně plnit ve prospěch žalobkyně. Žalobkyně v odvolání naznačovala, že peníze mohly být poukázány na její účet z jiného důvodu, nic konkrétního k tomu ovšem netvrdila. Nadto by se podle odvolacího soudu jednalo o nové tvrzení, které je v odvolacím řízení nepřípustné podle §205a o. s. ř., přičemž účastníci byli řádně poučeni podle §119a o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka poukázala na to, že ve smlouvě byla kupní cena specifikována tím způsobem, že cena pozemků činila částku 4 100 000 Kč a cena budovy částku 2 900 000 Kč. Z jednotlivých plateb, kterými žalovaná prokazovala zaplacení kupní ceny, pak nebylo dle dovolatelky zřejmé, za co byly platby provedeny. Podle dovolatelky soudy obešly §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle něhož se kupní cena musí vztahovat k samotnému předmětu kupní smlouvy; kupní cena se tak měla správně vztahovat jak k pozemkům za 4 100 000 Kč, tak i k budově za 2 900 000 Kč, nikoli k neurčitým platbám nekorespondujícím se zněním ujednání o kupní ceně. Podle dovolatelky je zcela evidentní, že částka, která došla na účet žalobkyně – nikoli před podpisem kupní smlouvy, jak bylo ve smlouvě sjednáno, ale až posléze v měsíci červenci a srpnu – nepředstavovala kupní cenu dle kupní smlouvy. Dovolatelka uvedla, že se jednalo o dílčí platby prováděné za jiným účelem, než bylo zaplacení kupní ceny. Dovolatelka poukázala na to, že platby nebyly provedeny v souladu se smlouvou, neboť kupní cena měla být dle smlouvy vypořádána ještě před jejím podpisem. Dovolatelka shrnula právní úpravu zániku závazku splněním a uvedla, že v posuzovaném případě je otázkou, zda tím, že žalovaná zaslala platby na různé účty pod různými důvody plateb, splnila svůj závazek zaplatit kupní cenu dle kupní smlouvy. Dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1604/2008, podle něhož pořadí pravidel stanovujících místo plnění je určeno tak, že přednost má smlouva a nelze-li místo plnění dovodit ze smlouvy, použijí se ustanovení zákona. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelka nevymezila způsobilý dovolací důvod, když přípustnost dovozovala z toho, že dovolání spočívá na právní otázce, která by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak, avšak není zřejmé, o jakou otázku se jedná, jak je nyní dovolacím soudem řešena a proč by měla být nově řešena jinak. Žalovaná uvedla, že dovolatelka se naopak snaží o přezkum skutkové otázky a o nové hodnocení důkazů, k čemuž dovolací řízení neslouží. Žalovaná proto navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnuto, příp. zamítnuto pro správnost napadeného rozsudku, a aby dovolací soud přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka dovozovala přípustnost dovolání na základě toho, že rozhodnutí spočívá na „vyřešení otázky procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Ovšem nikde v dovolání neformulovala žádnou takovou otázku procesního práva, ani neuvedla žádnou judikaturu dovolacího soudu, jejíž změnu požaduje. Stručně řečeno dovolatelka ocitovala jedno z kritérií přípustnosti upravených v §237 o. s. ř., ovšem neformulovala žádnou právní otázku, která by podle ní měla toto kritérium naplňovat. Dovolatelka tak neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015).
Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatelka namítala nesprávné řešení otázky, zda je zaplacena kupní cena a tedy řádně splněn závazek z kupní smlouvy v případě, že kupující zaslala platby na různé účty pod různými důvody. V tomto směru dovolatelka patrně namítala odchýlení se od judikatury dovolacího soudu, neboť poukazovala na rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1604/2008. Tato otázka ovšem nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka výše uvedenou otázku a s ní související argumentaci formulovala na základě vlastních skutkových tvrzeních, nikoli na základě skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně, z něhož vycházel i soud odvolací. Dovolatelka ve své argumentaci totiž vycházela z vlastních skutkových tvrzení ohledně toho, že kupující zaslala jednotlivé platby na různé účty pod různými důvody plateb. Ze zjištěného skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán a jehož přezkum mu nepřísluší, ovšem nic takového nevyplývá. Naopak soudy zjistily, že žalovaná provedla několik plateb v celkové hodnotě 7 000 000 Kč na tentýž účet žalobkyně. Dovolací soud ve své judikatuře opakovaně vychází z toho, že zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť dovolatelka jednak neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a jednak své námitky postavila na vlastních skutkových tvrzeních, které nebyly v řízení před soudy obou stupňů prokázány.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu