ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1146.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1146/2021-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Casin Establishment , se sídlem ve Vaduzu, Pradafant 7, PSČ 9490, Lichtenštejnsko, identifikační číslo osoby FL-001.105.126-5, zastoupené Mgr. Pavlem Fárou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 988/31, proti žalovaným 1) Vltava Holding a. s., se sídlem v Praze 4, U Habrovky 247/11, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25646818, 2) S. L., narozené XY, bytem XY, 3) L. L., narozenému XY, bytem XY, a 4) J. L., narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, o zaplacení částky 6 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 199/2019, o dovolání žalovaných 1) až 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. 70 Co 353/2020-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 39 446 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu označeného v záhlaví není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v aktuálním znění (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, protože dovolateli položené otázky buď byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byly posouzeny jinak (otázky č. 1 a 2), anebo rozsudek odvolacího soudu na nich nezávisí (otázky č. 3 a 4).
Předně je vhodné zmínit, že dovolací soud se ke shodně formulovaným otázkám vyjádřil již v usnesení ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2144/2020, a v usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3259/2020, v nichž posuzoval přípustnost dovolání žalovaných ve skutkově obdobných věcech. V podrobnostech lze na argumentaci těchto rozhodnutí odkázat, aniž by bylo nezbytně nutné ji (zcela) opakovat, a to tím spíše, byli-li dovolatelé, vždy v procesním postavení žalovaných, s ní opakovaně seznámeni.
Odvolací soud, oproti přesvědčení dovolatelů, se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz )], neshledal-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelným. Soud prvního stupně jednoznačně kvalifikoval smlouvu ze dne 15. 8. 2010 (dále jen „smlouva“) jako smlouvu o úvěru (viz bod 24 rozsudku soudu prvního stupně) [na tomto místě lze poukázat taktéž na rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, uveřejněný pod číslem 225/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i předchozí rozhodnutí v něm citovaná - veřejnosti dostupné na https://nalus.usoud.cz ) požadující přiměřeně dostatečnou míru zdůvodnění] a žalovaní nebyli, jak je zcela zřejmé z obsahu jejich odvolání (nosná část je představována argumentací ústící v závěr, že jde o smlouvu o půjčce a nikoliv o úvěru, na což žalovaní navazují závěr o promlčení nároku), kráceni na tom, aby mohli náležitě uplatnit odvolací důvody. Logickým důsledkem uvedeného závěru je, že dovolací soud (nemohl a ani) neshledal porušení práva dovolatelů na spravedlivý proces.
Vytýkají-li dovolatelé nepřezkoumatelnost také rozhodnutí odvolacího soudu, protože „nereagoval“ na námitku následného označení smlouvy (v zástavní smlouvě), nepředkládají k dovolacímu přezkumu otázku, kterou by odvolací soud řešil a na jejímž řešení by jeho rozhodnutí záviselo. Absentuje tak jeden z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Výtka dovolatelů má tudíž povahu namítané vady řízení, která však sama o sobě (tj. bez vazby na otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem) přípustnost dovolání založit nemůže, neboť k vadám řízení Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (i kdyby byly dány, což – jak vyplývá z bodu 10 odůvodnění napadeného rozsudku, kde se odvolací soud s touto námitkou žalovaných vypořádal, jakož i možnosti dovolatelů věcně se vymezit vůči závěrům odvolacího soudu – není případ posuzované věci) přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Pokud odvolací soud kvalifikoval smlouvu jako smlouvu o úvěru [§497 a násl. zákona č. 513/1991, obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)], neodchýlil se od závěrů shrnutých v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2144/2020, a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3259/2020, opírajících se o judikaturu Nejvyššího soudu distinkci obou nominátních smluv (smlouvy o půjčce a smlouvy o úvěru) vysvětlující. V této souvislosti lze opětovně poukázat na to, že reálná povaha smlouvy je vyloučena již ujednáním, které dlužnici zakládalo právo od smlouvy odstoupit, jestliže nebude ve sjednané lhůtě částka připsána na její účet (kdyby mělo jít o smlouvu o půjčce a věřitelka by neplnila, smlouva, od níž by bylo lze odstoupit, by vůbec nevznikla).
Odvolací soud se neodklonil ani od dovolateli citovaných judikaturních závěrů, podle nichž respektování autonomie vůle stran nutně vede k tomu, že jakákoli dohoda smluvních stran musí být vykládána v souladu s tím, co strany takovouto dohodou zamýšlely dosáhnout a jaké právní účinky hodlaly založit svým právním úkonem, tj. k jakému právnímu postavení smluvních stran směrovaly. V posuzované věci je úmysl smluvních stran uzavřít právě smlouvu o úvěru, a nikoliv smlouvu o půjčce, ve smlouvě zřetelně vyjádřen, a to kromě jejího dalšího obsahu již samotným označením jako smlouvy úvěrové či odkazem na §497 a násl. obch. zák. v jejím úvodu (srov. například rozsudky ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1274/2004, a ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 866/2019, nebo též rozsudky ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, a ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2337/2018), či zdůrazněním skutečnosti, že se smlouva řídí obchodním zákoníkem v závěrečných ustanoveních. S takto zřetelně a jednoznačně formulovanou písemně projevenou vůlí smluvních stran se dovolateli tvrzený záměr uzavřít smlouvu o půjčce podle občanského zákoníku zjevně neslučuje (k tomu dále srov. v kontextu posuzované věci shrnutí relevantní judikatury Nejvyššího soudu vykládající §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, stejně jako §266 odst. 1 obch. zák. uvedené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2144/2020, a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3259/2020).
Na závěru, že předmětná smlouva obsahuje jasný projev vůle uzavřít smlouvu o úvěru v režimu obchodního zákoníku, nic nemění ani tvrzení dovolatelů, že v následně uzavřené zástavní smlouvě je předmětná smlouva označována jako smlouva o půjčce. Význam této skutečnosti dovolatelé přeceňují; v souvisejícím notářském zápisu pořízeném 15. 9. 2010, je oproti tomu předmětná smlouva opakovaně označována jako smlouva úvěrová.
Vzhledem k tomu, že dovolatelům se nezdařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o povaze smlouvy jako smlouvy o úvěru podle §497 a násl. obch. zák., nemůže přípustnost dovolání zakládat ani „otázka aplikace promlčecí lhůty podle §397 obch. zák.“, jejíž předložení dovolatelé zakládají na předpokladu, že kvalifikace předmětné smlouvy jako smlouvy o úvěru je chybná. Otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí, kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňuje.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani „otázka rozložení důkazního břemene stran sporu a vyšetřovacího oprávnění soudu podle §120 odst. 2 o. s. ř.“. Dovolatelé tuto otázku budují na mylném předpokladu, že si soud prvního stupně „obstaral důkazní prostředek z vlastní iniciativy, ačkoliv nepochybně nebyly splněny podmínky §120 odst. 2 o. s. ř.“, avšak odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně takový důkaz navrhla. Nejedná se tedy o jiný než účastníky navržený důkaz ve smyslu §120 odst. 2 o. s. ř., a proto toto ustanovení na věc nedopadá. Na této dovolací otázce rozsudek odvolacího soudu ve skutečnosti (objektivně) nezávisí.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). O lhůtě k plnění náhrady nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 9. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu