ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1289.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1289/2021-260
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Cashdirect, a. s. , se sídlem v Praze 5, Smíchov, Bozděchova 1840/7, PSČ 150 00, IČO 28971086, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalované M. H. , se sídlem XY, IČO XY, za účasti vedlejších účastnic na straně žalované 1) V. O. , narozené dne XY, bytem XY, 2) Z. N. , narozené dne XY, bytem XY, obě zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Bürgerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, PSČ 101 00, o vydání akcií, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 103/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 21 Co 206/2020-210, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 21 Co 206/2020-210, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 4. 2020, č. j. 19 C 103/2017-172, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 4. 2020, č. j. 19 C 103/2017-172, ve znění opravných usnesení ze dne 19. 5. 2020, č. j. 19 C 103/2017-185, a ze dne 20. 5. 2020, č. j. 19 C 103/2017-186, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované vydání z notářské úschovy kmenových listinných akcií společnosti V. L., IČO XY, se sídlem XY, zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. B 13090, znějících na jméno, každá z nich v nominální hodnotě 1 000 Kč, označené čísly A0001 až A2000, které byly emitovány společností V. L. dne 13. 10. 2008 jako: a) jeden kus akcie označené A0001 o jmenovité hodnotě 1 000 Kč na jméno Z. N.; b) 1 999 kusů akcií označených A0002 až A2000 nahrazených pěti hromadnými listinami, kdy hromadná listina označená HL1 nahrazuje 399 kusů akcií čísel A0002 až A0400, hromadná listina HL2 nahrazuje 400 kusů akcií čísel A0401 až A0800, hromadná listina HL3 nahrazuje 400 kusů akcií čísel A0801 až A1200, hromadná listina HL4 nahrazuje 400 kusů akcií čísel A1201 až A1600 a hromadná listina HL5 nahrazuje 400 kusů akcií čísel A1601 až A2000, tedy hromadné listiny nahrazující akcie v celkové jmenovité hodnotě 1 999 000 Kč, na jméno V. O. (výrok I); a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III).
Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Společnost W. S. C. B. C.., reg. č. XY, sídlem XY (dále jen „W.“) jako věřitel a společnost C. E. N. (nyní V. L.) jako dlužník uzavřely dne 17. 3. 2009 smlouvu o půjčce, jejímž předmětem bylo bezúročné poskytnutí částky 33 000 000 Kč za účelem koupě nemovitých věcí. V čl. III odst. 1 předmětné smlouvy se dlužník zavázal poskytnuté finanční prostředky věřiteli vrátit, a to tak, že částku 13 000 000 Kč uhradí do jednoho roku ode dne podpisu předmětné smlouvy a částku 20 000 000 Kč uhradí v pravidelných čtvrtletních splátkách, splatných vždy k 15. dni každého prvního měsíce příslušného kalendářního čtvrtletí. Pokud se dlužník dostane do prodlení se splácením dluhu, poskytne věřitel dlužníkovi náhradní lhůtu 90 dnů; v případě trvajícího prodlení se celá pohledávka stává splatnou 91. dnem prodlení dlužníka. V této souvislosti společnost W. jako zástavní věřitel a V. O. a Z. N. jako zástavci uzavřely dne 13. 3. 2009 smlouvu o zastavení cenných papírů s tím, že předmětem zástavy byly akcie společnosti C. E. N. (nyní V. L.), jež měly zajišťovat pohledávku společnosti W. vůči uvedené společnosti ve výši 33 000 000 Kč plynoucí z předmětné smlouvy o půjčce. Dodatkem č. 1 ze dne 22. 2. 2010 k předmětné smlouvě o půjčce její strany sjednaly další poskytnutí částky 5 000 000 Kč, přičemž prostřednictvím tohoto dodatku si strany potvrdily, že dlužník již na svém dluhu uhradil věřiteli částku 10 410 000 Kč. Dne 28. 12. 2010 společnost W. jako postupitel a žalobkyně jako postupník uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 26 884 000 Kč plynoucí z výše citované smlouvy o půjčce ve znění dodatku č. 1.
Na základě žádosti společnosti V. L. (C. E. N.) žalovaná jako notářka přijala cenné papíry do notářské úschovy za účelem zajištění předmětného závazku, o čemž byl sepsán protokol ze dne 17. 3. 2009 pod sp. zn. N 60/2009 s tím, že žalovaná notářka ověřila existenci společnosti W. z předložených dokladů a z prohlášení P. V., jemuž byla udělena všeobecná plná moc k zastupování společnosti W. Z dokumentů s názvem „prohlášení zakladatele“, „osvědčení o registraci“ a „apostille“ vyplývá, že společnost W. byla evidována u státního tajemníka státu Oregon dne 11. 12. 2001, přičemž dne 25. 1. 2006 byla J. M. zvolena jako ředitelka dané obchodní korporace. Z dopisu ředitele oddělení obchodních korporací Kanceláře tajemnice úřadu vlády státu Oregon p. P. T. ze dne 3. 3. 2016 a 20. 6. 2018 vyplynulo, že společnost W., reg. č. XY, byla ke dni 2. 6. 2008 tajemníkem úřadu vlády státu Oregon zrušena, a to na základě podnětu Úřadu pro ochranu spotřebitele a hospodářské soutěže státu Oregon z důvodu nedodržení příslušných zákonů o bankách státu Oregon, když společnosti W. nebylo uděleno povolení k činnosti banky s tím, že ode dne 2. 6. 2008 společnost W. nadále existovala, ale nesměla vykonávat žádná jiná právní jednání než ta, která směřovala k ukončení její činnosti a likvidaci.
Ze vzájemné komunikace mezi žalobkyní a žalovanou soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně řádně uplatnila u žalované nárok na vydání cenných papírů společnosti C. E. N. (nyní V. L.), přičemž žalovaná žalobkyni opakovaně nevyhověla a předmětné akcie z notářské úschovy žalobkyni nevydala.
Soud prvního stupně při právním posouzení věci dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala právní subjektivitu společnosti W. ke dni uzavření smlouvy o půjčce ze dne 17. 3. 2009, jejího dodatku č. 1 ze dne 22. 10. 2010 a smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. 12. 2010, prostřednictvím které měla společnost W. postoupit údajnou pohledávku na žalobkyni, a to spolu se zástavním právem k dotčeným akciím, jejichž vydání se žalobkyně domáhá. Žalobkyně k prokázání právní subjektivity společnosti W. předložila pouze Osvědčení o existenci ze dne 21. 12. 2015, č. 272F345P9, jež však neobsahuje ani registrační číslo, ani sídlo a ani datum založení výše uvedené společnosti, přičemž apostila, která je k tomuto osvědčení připojena, je podepsána stejnou osobou jako samotné osvědčení. Podle soudu je osvědčení v rozporu se všemi ostatními důkazy, které byly ke sporné otázce provedeny. Soud prvního stupně s ohledem na §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, věc posuzoval podle relevantních ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“). S ohledem na Sbírku zákonů státu Oregon – USA, konkrétně na výňatek čl. 60. 637, podle něhož zrušená společnost dále jako společnost existuje, ale nesmí vykonávat žádnou obchodní činnost kromě příslušných jednání směřujících k ukončení a likvidace, soud uzavřel, že veškerá právní jednání učiněná společností W. po 2. 6. 2008 s výjimkou těch, které vedly k jejímu ukončení a likvidaci, nebyla učiněna v souladu s právem. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že společnost W. nemohla platně po svém zrušení uzavřít smlouvu o půjčce, tudíž předmětná smlouva o půjčce ze dne 17. 3. 2009 je absolutně neplatná. Pakliže neexistuje závazek, neexistuje ani akcesorický závazek ze zástavní smlouvy a neexistující závazek nelze platně postoupit. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyni nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání projednávané žaloby a žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 21 Co 206/2020-210, zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok II), ve výroku III změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 255 359 Kč, jinak v tomto výroku rozsudek potvrdil (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV a V). Odvolací soud nevyhověl návrhu žalobkyně na přerušení řízení do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o jejím dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, č. j. 58 Co 287/2019-431, v němž Městský soud dospěl k závěru, že nebyla-li společnost W. nadána plnou právní subjektivitou v době uzavření smlouvy o půjčce (17. 3. 2009), nemohlo dojít k platnému uzavření této smlouvy. Odvolací soud k tomu uvedl, že přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je fakultativním opatřením a má své opodstatnění v situacích, kdy se to jeví jako hospodárné a neutrpí tím zájmy účastníků.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek relevantních zjištění, na jejichž základě dospěl ke správnému závěru, že žalobkyni v této věci nesvědčí aktivní věcná legitimace. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně správně zabýval otázkou, zda původní věřitel - společnost W. měla ke dni uzavření smlouvy o půjčce a jejího dodatku a ke dni uzavření smlouvy o postoupení pohledávky plnou právní subjektivitu, a správně dovodil, že žalobkyně neprokázala plnou právní subjektivitu společnosti W. ke dni uzavření předmětných smluv. Odvolací soud uvedl, že při posuzování subjektivity původního věřitele – společnosti W. jako zahraniční právnické osoby bylo třeba vycházet z §3 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZMPS“), a právní subjektivitu této společnosti posuzovat podle Sbírky zákonů státu Oregon, v němž byl podán a tajemníkem úřadu vlády založen zakladatelský dokument této zahraniční právnické osoby. Odvolací soud se vypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně a uzavřel, že v situaci, kdy společnost W. byla v době uzavření smlouvy o půjčce a jejího dodatku č. 1 nadána jen omezenou subjektivitou, neboť byla zrušena a směla činit pouze úkony vedoucí k ukončení její činnosti a likvidaci, nemohla být smlouva o půjčce včetně dodatku platně uzavřena, neboť se jednalo o právní úkon učiněný někým, kdo k tomu nebyl způsobilý ve smyslu §38 odst. 1 obč. zák, přičemž se jednalo o absolutní neplatnost. V důsledku toho nemohl platně vzniknout ani akcesorický závazek ze smlouvy o zastavení cenných papírů a neexistující závazky nebylo možné ani platně postoupit na žalobkyni. Odvolací soud proto závěr soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně shledal správným.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výrocích II až V včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení čtyř otázek hmotného i procesního práva, které podle mínění dovolatelky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. První otázka dovolatelky se týkala toho, zda je třeba na právní jednání zahraniční právnické osoby aplikovat subsidiární kolizní normu §3 odst. 2 ZMPS. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval §3 odst. 1 ZMPS namísto správné aplikace §3 odst. 2 ZMPS, podle kterého činí-li právní úkon v Československé socialistické republice cizinec, stačí, není-li dále uvedeno něco jiného, je-li k úkonu způsobilý podle práva československého. Podle dovolatelky tak odvolací soud věc nesprávně posoudil, když dospěl na základě aplikace §3 odst. 1 ZMPS k závěru, že otázku subjektivity společnosti W. je třeba posuzovat podle práva státu Oregon. Pokud by soud správně aplikoval české právo, musel by podle dovolatelky dospět k závěru, že společnost W. byla způsobilá uzavřít předmětné smlouvy. Dovolatelka tedy požadovala, aby dovolací soud předestřenou otázku posoudil tak, že na právní jednání zahraniční právnické osoby je třeba aplikovat subsidiární kolizní normu §3 odst. 2 ZMPS.
Druhá dovolatelčina otázka se týkala toho, zda je platné právní jednání zahraniční právnické osoby spočívající v uzavření smlouvy o půjčce a smlouvy o postoupení pohledávky z této smlouvy o půjčce, které učinil smluvní zástupce zahraniční právnické osoby v době, kdy její jednání bylo zahraničním zákonem omezeno na jednání směřující k ukončení a likvidaci obchodní společnosti. Dovolatelka uvedla, že i kdyby byla aplikace práva státu Oregon správná, je nesprávný závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti předmětných právních jednání, neboť za společnost jednal P. V. na základě plné moci, tedy i v případě závěru o omezené subjektivitě společnosti W. a zúžení oprávnění zmocněnce jednat by se mohlo jednat nanejvýš o situaci podobnou překročení plné moci zmocněncem; společnost W. však všechna jednání schválila a je z nich závázána. Dovolatelka poukázala na to, že všechny zúčastněné osoby byly v dobré víře, že uzavírají platné smlouvy. Rovněž uvedla, že omezení jednání společnosti podle oregonské práva je stanoveno v její prospěch a že opačný závěr soudu o absolutní neplatnosti právních jednání naopak působí v neprospěch společnosti. Podle dovolatelky nadto nelze dovodit, že by uzavření předmětných smluv nesměřovalo k ukončení činnosti a likvidaci společnosti W. Podle dovolatelky měly soudy dát přednost výkladu smlouvy, který nezakládá její neplatnost, před výkladem neplatnost zakládajícím.
Třetí otázka se vztahovala k tomu, zda je třeba v rámci dokazování dát přednost zahraniční veřejné listině opatřené apostilou před prostým dopisem úřední osoby bez ověření. Dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně dovodil z pouhých dopisů pana T., že společnost byla zrušena, ačkoli dovolatelka v řízení předložila veřejnou listinu osvědčující existenci společnosti. Odvolací soud tak měl dát při dokazování přednost dovolatelkou předložené veřejné listině (osvědčení o existenci společnosti W. opatřené apostilou) před prostou listinou (dopisy pana T.). Soudy svým nesprávným posouzením této otázky dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním o tom, že společnost byla zrušena a že byla omezena její způsobilost jednat. Odvolací soud se nadto podle mínění dovolatelky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 29 Cdo 631/2007, podle něhož je průkazem existence právnické osoby důkaz o tom, že je zapsána do příslušného rejstříku.
Čtvrtá otázka se týkala výpočtu náhrady nákladů řízení o žalobě na vydání akcií; konkrétně toho, zda má soud při výpočtu vycházet z §9 odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“), jelikož hodnotu akcií lze zjistit s jen nepoměrnými obtížemi. Dovolatelka poukázala na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 2. 2020, č. j. 5 Cmo 21/2020, podle něhož je cena akcií vysoce turbulentní hodnota a zjišťování hodnoty převáděných akcií k době započetí úkonu právní služby by vedlo k neúměrným výdajům, proto je nutné postupovat nikoli podle §8 odst. 1 advokátního tarifu, nýbrž podle §9 advokátního tarifu. Dovolatelka namítala, že soudy nesprávně přiznaly žalované a vedlejším účastnicím extrémně vysokou náhradu nákladů řízení, a to na základě excesivně vysoké tarifní hodnoty 2 000 000 Kč namísto správné tarifní hodnoty, která by podle §9 odst. 1 advokátního tarifu činila 10 000 Kč.
Dovolatelka s ohledem na výše uvedené navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že žalované uloží povinnost vydat žalobkyni z notářské úschovy předmětné akcie a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení. Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že o věci není možné rozhodnout, navrhla dovolatelka, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně neuvedla žádné relevantní důvody, které by mohly v dovolacím řízení vést ke změně či zrušení napadeného rozsudku, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedly, že žádná ze čtyř otázek formulovaných v dovolání nenaplňuje podmínky přípustnosti podle §237 o. s. ř.; polemizovaly s argumentací dovolatelky a následně navrhly, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto, a aby jim dovolací soud přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení (výrok III, IV a V), není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., které výslovně zakotvilo nepřípustnost dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Ze stejného důvodu tak nezaloží přípustnost dovolatelčina čtvrtá otázka, neboť se týkala způsobu výpočtu nákladů řízení. Přípustnost dovolání nezakládá ani třetí otázka dovolatelky týkající se toho, zda je při dokazování třeba dát přednost prostému dopisu úřední osoby před zahraniční veřejnou listinou, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž ke svým skutkovým závěrům nedospěl jen proto, že by dal přednost při dokazování dopisu úřední osoby před osvědčením o existenci původního věřitele. K uvedenému osvědčení odvolací soud pouze konstatoval, že dokument neobsahuje identifikační údaj - registrační číslo společnosti W., které jí bylo při založení uděleno, jímž by bylo možné uvedenou společnost bezpečně ztotožnit, a dále konstatoval, že v dokumentu se hovoří jen o existenci společnosti ke dni 21. 12. 2015, a poukázal na to, dokument nedokládá plnou právní subjektivitu uvedené společnosti ke dni uzavření smlouvy o půjčce a smlouvy postupní. Odvolací soud tedy nedal přednost jedné listině před druhou, jak argumentuje dovolatelka, nýbrž vycházel ze souhrnu provedených důkazů, z nichž dovodil, že společnost W. nebyla v době uzavření smlouvy o půjčce a smlouvy postupní způsobilá činit jiná právní jednání než ta směřující k ukončení její činnosti a likvidaci.
Dovolání je ovšem přípustné v souladu s §237 o. s. ř. pro řešení první otázky týkající se aplikace §3 odst. 2 ZMPS, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání je tedy rovněž důvodné.
Podle §3 ZMPS se způsobilost osoby k právům a právním úkonům řídí, nestanoví-li se v tomto zákoně něco jiného, právním řádem státu, jehož je příslušníkem (odst. 1). Činí-li právní úkon v Československé socialistické republice cizinec, stačí, není-li dále uvedeno něco jiného, je-li k úkonu způsobilý podle práva československého (odst. 2).
Otázkou aplikace §3 odst. 2 ZMPS na právní jednání zahraniční právnické osoby se Nejvyšší soud již zabýval, a to v rozsudku ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 23 Cdo 342/2020, v němž řešil zcela totožnou otázku, jakou dovolatelka předestřela i v nyní projednávaném dovolání, a to ve sporu vedeném mezi žalobkyní (společností Cashdirect a. s.) a společností V. L. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že právní úprava obsažená v §3 odst. 2 ZMPS je výjimkou z obecného pravidla posuzování způsobilosti k právním úkonům dle práva státu příslušnosti osoby (v případě právnických osob v souladu s §22 obch. zák. dle práva státu inkorporace), neboť §3 odst. 2 ZMPS stanoví, že pro právní úkon učiněný na území České republiky zahraniční osobou postačuje, je-li k úkonu dána způsobilost dle českého práva. Uvedené ustanovení využívá státní suverenitu na území České republiky a připouští výjimku ve prospěch platnosti právního úkonu. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dále uzavřel, že jakkoliv ustanovení §3 odst. 2 ZMPS užívá termínu „cizinec“, je třeba tuto subsidiární kolizní normu vztáhnout i na právnické osoby.
Při aplikaci výše shrnutých závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 23 Cdo 342/2020, na který dovolací soud v podrobnostech odkazuje, vyplývá, že soudy obou stupňů v nyní projednávané věci posoudily předestřenou otázku neúplně, tudíž nesprávně, neboť aplikovaly pouze ustanovení §3 odst. 1 ZMPS, ačkoli z výše uvedeného vyplývá, že měly aplikovat speciální ustanovení §3 odst. 2 ZMPS. Odvolací soud i soud prvního stupně se tak odchýlily od výše citovaného rozsudku dovolacího soudu. V dalším řízení je tedy třeba, aby soudy aplikovaly ustanovení §3 odst. 2 ZMPS a posoudily, zda původní věřitel, byl-li právní úkon učiněn v České republice, byl k předmětným právním úkonům způsobilý podle českého práva.
Vzhledem k závěru o nesprávném právním posouzení první dovolatelčiny otázky týkající se posuzování způsobilosti původního věřitele k právním úkonům se dovolací soud již nezabýval druhou otázkou týkající se posuzování neplatnosti předmětných smluv, neboť jejich neplatnost byla soudy dovozena jako důsledek jejich závěru o nezpůsobilosti původního věřitele k určitým právním úkonům.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v souladu s §243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 7. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu