ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.138.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 138/2021-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně AIRHELP LIMITED se sídlem Des Voeux Road Central 148/28, Central Hong Kong, Hongkong, zastoupené Mgr. Kateřinou Verostovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1c, PSČ 779 00, proti žalované České aerolinie a. s. se sídlem v Praze 6, Vokovice, Evropská 846/176a, PSČ 160 00, IČO 45795908, o zaplacení částky 10 514 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 73/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020, č. j. 25 Co 253/2020-76, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 6. 2020, č. j. 10 C 73/2020-39, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 10. 2020, č. j. 25 Co 253/2020-76, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které ovšem není přípustné, neboť dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015).
Dovolatelka v dovolání uvedla, že dovolání podává v souladu s §237 o. s. ř. a namítala nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., avšak neuvedla konkrétní právní otázku, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí a která by dle dovolatelky měla naplňovat některé z kritérií uvedené v §237 o. s. ř. Dovolatelka pouze namítala nesprávné právní posouzení platnosti postupní smlouvy, dále namítala, že odvolací soud nesprávně aplikoval závěry judikatury německých soudů, a brojila proti argumentaci odvolacího soudu. Ani dovolatelčina námitka, že „nesprávným výkladem právních skutečností došlo k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny“, nezaloží přípustnost dovolání, neboť námitka porušení práva na spravedlivý proces může v dovolacím řízení obstát jako samostatný a relevantní dovolací důvod pouze tehdy, pokud se odvolací soud dopustil natolik zásadního procesního pochybení, že je v něm třeba spatřovat porušení práva na spravedlivý proces (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, či ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3401/2017). V řešené věci však dovolatelka nenamítala procesní pochybení odvolacího soudu, nýbrž pouze polemizovala s jeho právním posouzením věci. Dovolatelčina námitka porušení práva na spravedlivý proces nezaloží přípustnost dovolání ani v kontextu závěru Ústavního soudu (viz stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), podle něhož je třeba, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Dovolatelka totiž neformulovala žádnou právní otázku, která by se vztahovala k ochraně základních práv a svobod a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu.
K dovolatelčině námitce nesprávného právního posouzení je třeba uvést, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na otázky hmotného práva naplňující kritéria uvedená v §237 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení není podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu