ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.166.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 166/2021-946
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyň a) GURLEX GROUP CZ s.r.o. se sídlem v Brně - Horních Heršpicích, Bohunická 517/55, PSČ 619 00, identifikační číslo osoby 27725511, b) GAS Familia, s.r.o. Stará Ľubovňa se sídlem ve Staré Ľubovni, Prešovská 8, PSČ 064 01, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 31691552, obou zastoupených JUDr. Vítem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 4, Obrovského 2407, PSČ 141 00, proti žalované Czechoslovak Spirit s.r.o. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 850/8, Nové Město, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27670252, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, PSČ 150 00, o vzájemném návrhu na zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 18/2011, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, č. j. 3 Cmo 83/2019-871, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení každá částku 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované, Mgr. Jaroslava Tajbra, advokáta.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil ve věci samé rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 19 Cm 18/2011-823, jímž soud prvního stupně uložil žalobkyním společně a nerozdílně zaplatit žalované 500 000 Kč s příslušenstvím a zamítl vzájemný návrh žalované na uložení povinnosti žalobkyním zaplatit žalované dalších 500 000 Kč s příslušenstvím.
Soudy tak rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně domáhaly ochrany proti porušení ochranných známek a jednání v nekalé soutěži žalovanou v souvislosti s distribucí lihovin označovaných jako produktová řada ORIGINAL Spiš. Žalovaná se vzájemným návrhem domáhala po žalobkyních zaplacení náhrady škody v důsledku porušení povinnosti žalobkyň dodávat dle smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 19. 12. 2007 výhradně žalované lihoviny za účelem jejich distribuce na území České republiky podle aktuální nabídky žalobkyně b).
Žalovaná ve svém vzájemném návrhu tvrdila, že v důsledku porušení této povinnosti žalobkyň vznikla počínaje listopadem 2010 žalované škoda ve výši 500 000 Kč spočívající ve ztrátě na prodeji naskladněného zboží a škoda ve výši 500 000 Kč na ušlém zisku z distribuce zboží za období od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011. Žalobkyně na svoji obranu proti vzájemnému návrhu tvrdily, že ke dni 13. 9. 2010 odstoupily od uvedené smlouvy pro podstatné porušení sjednaných povinností žalované spočívající v propagaci a prodeji lihovin, jež jsou napodobeninou lihovin produktové řady Spiš vyráběných a dodávaných žalobkyněmi.
Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého žalobkyně porušily povinnost dodávat výhradně žalované sjednané zboží podle trojstranné smlouvy ze dne 19. 12. 2007. Stejně jako ve svém prvním rozhodnutí ve věci (tj. rozsudku ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 3 Cmo 149/2015) shledal odvolací soud odstoupení žalobkyň od této smlouvy z důvodu neodstranění závadného stavu vyvolaného nekalosoutěžním jednáním žalované spočívajícím v propagaci a prodeji napodobenin výrobků vyráběných a distribuovaných žalobkyněmi, za neplatné, neboť žalovaná se takovéhoto porušení práv žalobkyň nedopustila. Tím, že žalobkyně odmítly plnit svoji povinnost z této smlouvy dodávat společně a nerozdílně zboží na tuzemský trh výhradně prostřednictvím žalované, byla žalovaná vyloučena z dodávek zboží na tuzemském trhu, čímž jí ušel zisk z prodeje zboží ve výši 500 000 Kč, jehož by žalovaná v prvním pololetí roku 2011 jinak dosáhla. Žalobkyně jsou tak dle odvolacího soudu povinny podle §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), žalované tuto škodu nahradit, a to společně a nerozdílně podle §383 obch. zák. v důsledku shodného jednání žalobkyň při porušení jimi převzatých závazků z předmětné trojstranné smlouvy. Ve vztahu k nároku žalované na zaplacení dalších 500 000 Kč na náhradě škody za ztrátu na prodeji naskladněného zboží dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná řádně netvrdila a neprokázala skutečnosti zakládající příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalobkyň a tvrzenou škodou.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, podaly žalobkyně dovolání s tím, že je považují za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
A to konkrétně otázek, 1) zda je právní kvalifikace vymezená jednou ze smluvních stran v právním úkonu, jehož obsahem je odstoupení od smlouvy, z hlediska posouzení platnosti odstoupení pro soud závazná, 2) zda má soud povinnost zabývat se otázkou, zda byly splněny zákonné podmínky pro odstoupení od smlouvy i za předpokladu, že stranou popsaný skutkový stav vedoucí k odstoupení od smlouvy soud právně kvalifikuje odlišně od strany, která tento úkon učinila, 3) zda je možné založit škodní odpovědnost jedné ze smluvních stran, aniž by tato porušila smluvní či jinou povinnost, 4) zda má soud při posuzování odpovědnosti za vznik škody zkoumat míru účasti jednotlivých škůdců na vzniku škody, 5) zda je možné ve věci rozhodnout, aniž by byly provedeny důkazy stranou v řízení řádně navržené, a to, aniž by toto bylo soudem jakkoli racionálně zdůvodněno.
Své dovolání odůvodnily žalobkyně tím, že odvolací soud se při posouzení platnosti provedeného odstoupení žalobkyň od předmětné smlouvy omezil výlučně na zkoumání právní kvalifikace uvedené žalobkyněmi, aniž by vyšel ze skutkového stavu popsaného žalobkyněmi v odstoupení a toto posoudil jako podstatné či nepodstatné porušení smlouvy, které žalobkyně opravňovalo od smlouvy odstoupit. Odstoupení nebylo podmíněno tím, že jednání žalované musí dosáhnout intenzity nekalé soutěže. Tím postupoval odvolací soud při výkladu vůle žalobkyně v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016.
Nesprávné shledávají žalobkyně rovněž posouzení vzájemného odpovědnostního vztahu žalobkyň, neboť žalobkyně b) dodávala zboží žalobkyni a) dle jejích pokynů a nikdy neuzavřela se žalovanou žádný smluvní vztah, který by bylo možno označit jako dílčí kupní smlouvu uzavřenou na základě předmětné smlouvy. Žalobkyně tak žádnou právní povinnost neporušila a odvolací soud postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2659/2013.
Dále žalobkyně namítly opomenutí navržených důkazů při zjištění tvrzeného porušení povinností žalobkyň a výše tvrzené škody žalované, zejména předloženého znaleckého posudku, a způsob, jakým odvolací soud vyložil hodnocení provedených důkazů.
Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyň vyjádřila v tom smyslu, že považuje dovolání za nepřípustné, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v napadeném rozsudku ve vymezených otázkách neodchýlil. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyň odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
První a druhá otázka žalobkyň přípustnost dovolání nezakládá, neboť žalobkyně formulují své otázky na vlastním skutkovém závěru, odlišném od skutkového závěru odvolacího soudu. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. proto nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, odlišných od závěrů odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017).
Odvolací soud při posouzení platnosti odstoupení žalobkyň od předmětné smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 19. 12. 2007 vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně odstoupily od této smlouvy z důvodu neodstranění závadného stavu vyvolaného nekalosoutěžním jednáním žalované spočívajícím v propagaci a prodeji výrobků, jež jsou napodobeninami výrobků vyráběných a distribuovaných žalobkyněmi.
Vycházejí-li žalobkyně ve svých otázkách z názoru, že jimi uplatněný důvod odstoupení od předmětné smlouvy spočíval v jiném porušení smluvních povinností žalované, než je nekalosoutěžní propagace a prodej napodobenin výrobků žalobkyň (o jehož neopodstatněnosti bylo rozhodnuto již v přechozím rozsudku odvolacího soudu, proti němuž bylo dovolání žalobkyň odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3217/2017), budují žalobkyně ve skutečnosti svůj názor o důvodnosti svého odstoupení od této smlouvy na vlastních skutkových zjištěních odlišných od skutkového závěru, z něhož vycházel odvolací soud. Tudíž tyto otázky žalobkyň přípustnost jejich dovolání založit nemohou.
Obdobný závěr platí i pro třetí a čtvrtou otázku, jimiž žalobkyně napadají závěr odvolacího soudu, podle kterého porušením smluvní povinnosti odpovídají žalobkyně za ušlý zisk žalované společně a nerozdílně podle §383 obch. zák. Odvolací soud přitom vyšel ze skutkového zjištění, že se žalobkyně v předmětné smlouvě o spolupráci zavázaly dodávat společně a nerozdílně zboží na tuzemský trh výhradně prostřednictvím žalované, což v rozhodném období nečinily. Tvrdí-li žalobkyně ve svém dovolání, že žalobkyně b) žádnou právní povinnost podle této smlouvy neporušila, napadají tím ve skutečnosti správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, což přípustnost jejich dovolání, jak zdůvodněno shora, založit nemůže.
Svojí poslední otázkou týkající se způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s navrženými důkazy, žalobkyně vytýkají odvolacímu soudu vadu řízení. K vadám řízení však dovolací soud může podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyň podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podané dovolání obsahuje rovněž návrh žalobkyň na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. však nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3128/2019).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu