ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2037.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2037/2020-147
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně SAFINA SLOVAKIA, spol. s r. o. , se sídlem v Bratislavě, Turčianska 52, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 31677444, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 637/16, o zaplacení 142 707 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 75/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017, č. j. 29 Co 269/2017-99, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017, č. j. 29 Co 269/2017-99, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 2. 2017, č. j. 22 C 75/2016-65, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 142 707 EUR jako pojistného plnění na základě pojistné smlouvy pro pojištění zásilek během přepravy. Požadovaná částka představovala hodnotu stříbrného granulátu (celkem 275 kg), který žalobkyně podle objednávek odeslala rakouské společnosti M. A. ve dvou dodávkách. Posléze však zjistila, že společnost M. A. si u ní uvedené zboží neobjednala, toto zboží nebylo přepravcem nikdy doručeno jeho příjemci.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 9. 2. 2017, č. j. 22 C 75/2016-65, zamítl žalobu o zaplacení částky 142 707 EUR s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 120 383 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně poté, co na základě dohody účastnic pojistné smlouvy dovodil svou pravomoc věc projednat a rozhodnut a též české právo jako právo rozhodné, vyšel ze zjištění, že dne 6. 5. 2014 uzavřela žalovaná jako pojistitel a společnost SAFINA, a.s. se sídlem Jesenice, Vestec, Vídeňská 104, identifikační číslo osoby 45147868, jako pojistník pojistnou smlouvu č. 7720829767 pro pojištění zásilek během přepravy podle objemu přepravovaných zásilek, jejíž součástí byly též všeobecné pojistné podmínky pro pojištění zásilek během přepravy VPP P-690/14 (dále jen „VPP“). Pojištěnou z této smlouvy byla též žalobkyně (v rozsudku soudu prvního stupně byla zjevně nesprávně uvedena jako pojištěná žalovaná). Předmětem pojištění byly zásilky mj. výrobků a zboží na bázi drahých a obecných kovů a jejich slitin a chemikálií nebo drahých kovů včetně jejich slitin a výrobků z nich, které jsou dopravovány vlastními vozidly pojištěného (případně vozidly, které pojištěný oprávněně užívá), veřejným silničním dopravcem, letecky v kombinaci se silniční přepravou, železnicí, po moři v kombinaci se silniční dopravou, zásilkovými službami (FEDEX, DHL, Česká pošta a podobně). Pojištění se s odkazem na článek 9 odst. 1 VPP vztahovalo na poškození, zničení nebo pohřešování zásilky nahodilou skutečností, která není z pojištění vyloučena (článek II, odst. 2.3. smlouvy). Pojištění bylo sjednáno na dobu (nejdříve) od 1. 6. 2014 (nejpozději) do 31. 5. 2015. Pojištění začínalo okamžikem, kdy je se zásilkou v místě jejího dosavadního uložení zahájena manipulace za účelem provedení nakládky bezprostředně předcházející její přepravě (dále jen „místo odeslání“), a končilo v okamžiku, kdy je zásilka dodána příjemci, nejpozději však uplynutím 15 dnů po příchodu zásilky na místo určení (dále jen „místo určení“), při námořní přepravě však nejpozději uplynutím 60 dnů po dokončení vykládky zásilky v konečném přístavu určení.
4. Provedeným dokazováním (trestním oznámením řešeným Policií Slovenské republiky a dalšími listinnými důkazy) soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně na základě emailových objednávek A. H. vystupujícího jako zástupce společnosti M. A. se sídlem v Rakousku odeslala dvě dodávky stříbrného granulátu (nejprve 150 kg v ceně 80 307 EUR dne 3. 2. 2015 a poté 125 kg v ceně 62 400 EUR dne 11. 2. 2015), jejichž příjemcem měla být společnost M. A., přičemž přepravu v obou případech zajišťovala polská společnost Solis Sp. z o. o. (dohodnutá objednatelem) a provedl jí polský přepravce Pawel Witych, Pawel Jablonski s. c. Obě zásilky měly být dodány (ve dnech 4. 2. 2015 a 11. 2. 2015) do místa dodání CLS OPTIMA, ul. Tartaczna 29, Radom, Polská republika (sklad společnosti Solis Sp. z o. o. v tomto logistickém areálu) a podle mezinárodních nákladních listů byly přijaty společností Solis Sp. z o. o. (za ni panem J. S.). Ve skutečnosti však byly v obou případech zásilky předány přepravcem neznámým osobám, a to nikoliv v objednaném místě dodání uvedeném (odesílatelem) v mezinárodních nákladních listech, ale před logistickým areálem. Druhou zásilku stříbra přitom odeslala žalobkyně poté, co ji telefonicky kontaktoval A. H., který tvrdil, že byl s první dodávkou spokojen, a žádal dalších 125 kg stříbra, přestože faktura za první dodávku nebyla dosud uhrazena (splatná byla do 17. 2. 2015). Žalobkyně se dozvěděla poté, co ani jedna z faktur nebyla uhrazena, že ve skutečnosti si u ní společnost M. A. žádné dodávky stříbrného granulátu neobjednala, a tudíž ani nepožadovala jejich přepravu a že A. H. není jejím zaměstnancem. Další dokazování týkající se podrobností objednávky a průběhu přepravy, existence a jednání společnosti Solis Sp. z o. o. a provozu logistického areálu soud prvního stupně jako irelevantní neprovedl.
5. Nárok žalobkyně posoudil soud prvního stupně při aplikaci §2758 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle pojistné smlouvy, z níž i žalobkyni jako pojištěné mohlo vzniknout právo na pojistné plnění s tím, že účelem pojistné smlouvy bylo pojistit určité zásilky (mimo jiné zásilky drahých kovů) pro případ jejich poškození, zničení nebo pohřešování v průběhu přepravy. Pojištěním mělo být kryto pojistné nebezpečí, tedy příčina vzniku škody (pojistné události), ke které může dojít v době od převzetí zboží přepravcem do doby jeho doručení adresátovi. Ze zjištěného skutkového stavu podle soudu prvního stupně vyplývalo, že stříbrný granulát byl skutečně dodán osobě, která zboží objednala (vystupující pod jménem A. H., a vydávající se za zástupce rakouské společnosti M. A.), což vyplývalo ze sdělení předcházejícího druhé objednávce a též z převzetí zásilek osobou, která měla být zástupcem společnosti Solis Sp. z o. o., a z toho, že nedoručení zásilek jejich příjemce společnost M. A., resp. Solis Sp. z o. o. nereklamoval. Zásilky tedy převzala osoba, která je očekávala, ať už byl touto osobou kdokoliv, a bez ohledu na to, kde k jejich předání došlo. Příčinou škody proto podle soudu prvního stupně nebylo pohřešování zásilek v důsledku nahodilé události v průběhu jejich přepravy, ale v důsledku podvodného vylákání zboží od žalobkyně údajným A. H. a následným nezaplacením tohoto zboží, tedy skutečnosti, které nastaly mimo dobu přepravy zboží a jeho pojištění podle smlouvy.
6. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 61 688 Kč (druhý výrok).
7. Odvolací soud (zjevně) vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Zdůraznil, že předmětem sporu je otázka, zda při přepravě obou inkriminovaných zásilek stříbrného granulátu došlo k pojistné události, jež byla kryta pojištěním sjednaným v pojistné smlouvě, podle které se pojištění vztahovalo na poškození, zničení nebo pohřešování zásilky nahodilou skutečností, která není z pojištění vyloučena. Úvahy žalobkyně o nutnosti aplikovat Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (publikovanou jako vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 27. 11. 1974 pod č. 11/1975 Sb. – dále jen „Úmluva CMR“) odvolací soud nepovažoval za relevantní, neboť pojistné plnění mohlo být požadováno jen z důvodů stanovených v pojistné smlouvě. Měl za nepochybné, že ke „ztrátě“ či „pohřešování“ obou zásilek nedošlo v důsledku nahodilé skutečnosti, nýbrž v důsledku předem připraveného a uskutečněného podvodného jednání, jímž si neznámé osoby od žalobkyně objednaly zaslání dvou zásilek stříbrného granulátu na určené místo, kde je také převzaly, avšak za zboží nezaplatily. Uzavřel, že takové jednání nelze považovat za tzv. nahodilou skutečnost a přenášet na žalovanou odpovědnost za fakt, že se žalobkyně vlastní neopatrností stala obětí podvodu, když ke skutečnostem představujícím vznik škody pro žalobkyni došlo mimo dobu sjednané přepravy zboží.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání (podle obsahu jen proti části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž bylo rozhodováno ve věci samé), v němž co do přípustnosti uvedla, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, „zda ztráta zásilky v důsledku porušení povinností přepravce při přepravě zboží (spočívající v předání zásilky osobě odlišné od jejího adresáta a na místě odlišném od místa uvedeného v mezinárodním nákladním listu pro předání zboží) je nahodilou událostí krytou pojištěním“. Je přesvědčena, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje jej zrušit, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že příčinou škody nebylo pohřešování zásilek v důsledku nahodilé události v průběhu jejich přepravy, ale v důsledku podvodného vylákání zboží od žalobkyně a následného nezaplacení tohoto zboží stojící mimo dobu přepravy. Odvolací soud podle ní vycházel z nesprávných předpokladů, že obě zásilky byly příjemci dodány na určeném místě a že se na danou událost nevztahuje Úmluva CMR, což vedlo k nesprávnému závěru ohledně příčiny a doby vzniku škody. Je přesvědčena, že její vztah s přepravcem se řídil Úmluvou CMR, která byla podstatná pro zodpovězení otázek, zda byly zásilky předány na určeném místě a zda byly předány příjemci. Podle Úmluvy CMR bylo povinností dopravce přepravit zásilku do místa určení (za sjednané místo je třeba považovat pouze místo, které se přesně shoduje s popisem nebo adresou uvedenou na mezinárodním nákladním listu) a vydat jí oprávněné osobě uvedené v mezinárodním nákladním listu. Až tímto je přeprava ukončena. Žalobkyně odkazuje též na článek 15 Úmluvy CMR, podle kterého v případě, že se v místě dodání vyskytnou překážky v dodání, např. dopravcem uváděná skutečnost, že byl areál CLS OPTIMA v době příjezdu dopravce údajně uzavřen, má povinnost informovat o tom odesílatele a vyžádat si jeho další pokyny. Závěr soudů obou stupňů, že není podstatné, kde k předání zásilek došlo (zda před areálem CLS OPTIMA či uvnitř tohoto areálu), proto považuje za nesprávný.
10. Podle žalobkyně za situace, kdy dopravce předal obě zásilky neznámým osobám nikoliv ve sjednaném místě dodání (ve skladech společnosti Solis Sp. z o. o. nacházejících se v logistickém areálu CLS OPTIMA), nemohlo dojít k řádnému předání zásilek příjemci uvedenému v mezinárodních nákladních listech (společnosti Solis Sp. z o. o.) a k dokončení přepravy. Ke ztrátě zásilek proto došlo během přepravy, tj. v době po kterou byly zásilky podle pojistné smlouvy pojištěny. Zdůrazňuje, že společnost Solis Sp. z o. o. nikdy zásilky neobdržela, a má za nerozhodné, zda je vůbec očekávala, přičemž šlo o pochybení dopravce, pokud nedodržel pokyny odesílatele (žalobkyně) ve smyslu mezinárodních nákladních listů a vyložil zásilky na jiném místě a odevzdal je osobám, aniž ověřil jejich totožnost a oprávnění zastupovat společnost Solis Sp. z o. o. Zastává názor, že na danou situaci se vztahuje pojištění podle pojistné smlouvy, neboť v případě dodržení pokynů odesílatele by ke ztrátě zásilek nemohlo dojít (podvodné jednání by muselo být odhaleno vzhledem k podmínkám vstupu cizích osob do areálu CLS OPTIMA, kam měly být zásilky dodány), současně neměla reálnou možnost předejít porušení povinností ze strany přepravce. Odevzdání zásilky v rozporu s mezinárodním nákladním listem mající za následek ztrátu či pohřešování zásilky je podle ní nahodilou skutečností, krytou pojistnou smlouvou. Soudům obou stupňů žalobkyně též vytýká, že jí navržené důkazy, z nichž vyplývaly výše uvedené skutečnosti, jako irelevantní neprovedly a stěží tak mohly zjistit celý skutkový stav nezbytný pro právní posouzení věci.
11. Žalovaná navrhuje dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnout, neboť v něm žalobkyně pomíjí výsledky šetření Policie Slovenské republiky, ze kterého vyplývá, že šlo o podvodné vylákání zboží A. H.. Otázku formulovanou žalobkyní má za již nepochybně řešenou dovolacím soudem s jednoduchou odpovědí, že pokud přepravce poruší své povinnosti a zásilku doručí jiné osobě než adresátovi zásilky, jedná se o nahodilou událost krytou pojištěním zásilek během přepravy. Má však za to, že v projednávané věci soudy obou stupňů řešily otázku zcela jinou, zda ke „ztrátě“ či „pohřešování obou zásilek“ došlo v důsledku nahodilé skutečnosti nebo v důsledku předem připraveného a uskutečněného podvodného jednání neznámé osoby, která vylákala od žalobkyně zaslání dvou zásilek stříbrného granulátu na určené místo, kde toto zboží neznámá osoba převzala, avšak nezaplatila. Jen v této souvislosti pak podle žalované dovodily, že nešlo o nahodilou událost, neboť tato „ztráta“ byla pečlivě připravena ještě před zahájením nakládky zboží.
12. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 11. 2018, č. j. 32 Cdo 2258/2018-132 dovolání žalobkyně odmítl a rozhodl o její povinnosti k náhradě nákladů dovolacího řízení žalované. Dospěl k závěru, že na řešení otázky formulované žalobkyní v dovolání napadené rozhodnutí nespočívalo, neboť odvolací soud neřešil, zda dopravce porušil své povinnosti, a nezabýval se tudíž ani otázkou, zda takové porušení je nahodilou událostí krytou pojištěním, neboť dospěl k závěru, že ke skutečnostem představujícím vznik škody pro žalobkyni došlo mimo dobu sjednané přepravy zboží v důsledku předem připraveného a uskutečněného podvodného jednání, jímž si neznámé osoby od žalobkyně objednaly zaslání dvou zásilek stříbrného granulátu na určené místo, kde je také převzaly, avšak za zboží nezaplatily. Dovolací soud současně uzavřel, že žalobkyně napadené rozhodnutí kritizuje především prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů (vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vycházel odvolací soud) a že takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soud v dovolacím řízení namítat nelze.
13. K ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 481/19, rozhodl, že citovaným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, a uvedené usnesení zrušil. Dospěl k závěru, že žalobkyně v dovolání nezpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, nýbrž tvrdí další (jiné) skutečnosti, které na rozdíl od soudů nižších stupňů považuje za rozhodné z hlediska právních norem. Zatímco soudy nižších stupňů považovaly za relevantní skutečnost, že ke „ztrátě“ zásilek došlo v důsledku podvodného jednání dosud nezjištěné osoby, žalobkyně má za to, že hlavní (resp. právně relevantní) příčinou této ztráty (pohřešování) bylo porušení povinností přepravce. Otázkou, zda skutečně dopravce porušil své povinnosti, se soudy nezabývaly zjevně z toho důvodu, že to nepovažovaly za (právně) významné, a tedy v tomto směru ani neprováděly žádné dokazování. Absence dokazování však nehrála žádnou roli, neboť pochybení soudu tkvící primárně ve vadném právním posouzení věci je stejné, pominou-li soudy nižších stupňů ze zjištěných (prokázaných) skutečností chybně ty, které jsou z hlediska aplikované právní normy relevantní, či nepřistoupí-li ze stejného důvodu k samotnému zjišťování (prokazování) takových skutečností, ač jsou účastníkem řízení tvrzeny. Jde tedy o vadu právní spočívající v tom, že i přes svou „správnost“ nejsou příslušné skutkové závěry relevantní anebo úplné, neboť to, jakou skutečnost nutno považovat za významnou, stanoví právní norma (zde obsažená v §2758 odst. 1 o. z.), případně norma chování zakotvená v příslušném smluvním ujednání (zde obsažená v článku II bodu 2.3 pojistné smlouvy). Žalobkyně se podle Ústavního soudu tedy nedomáhala, aby Nejvyšší soud přezkoumával správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů (a v závislosti na výsledku korigoval právní závěry odvolacího soudu), ale aby posoudil, zda právně významnými jsou skutečnosti jí tvrzené, anebo naopak ty, které za základ svých skutkových zjištění vzal odvolací soud. Ústavní soud dále uzavřel, že nelze přisvědčit ani závěru, že na řešení předložené otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud se implicitně zabýval tím, zda – s ohledem na právní názor vyjádřený žalobkyní v odvolání (fakticky shodný s dovolací argumentací)
– může z hlediska věcné správnosti obstát rozsudek soudu prvního stupně, a považoval porušení povinností přepravce za právně nevýznamné a tedy se s otázkou předloženou v dovolání byť implicitně musel vypořádat. Odvolací soud implicitně odmítl argument žalobkyně, že (i když došlo k podvodu) podstatné je, že dopravce porušil své povinnosti a tudíž nárok z pojištění vznikl. Nejvyšší soud měl odpovědět na otázku, zda to bylo nebo nebylo z právního hlediska podstatné. Ústavní soud přitom poukázal též na další dovolací argumentaci, která byla Nejvyšším soudem pominuta (resp. chybně považována za argumentaci skutkovou) a z níž vyplývalo, z jakého důvodu považuje žalobkyně posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné. Právní otázka, která se z dovolání podává, má podle Ústavního soudu obecnou povahu, neboť jde o interpretaci a aplikaci ve smlouvě použitého pojmu „nahodilá skutečnost“, který je současně pojmem obsaženým v zákoně (byť terminologie není zcela totožná, když §2758 odst. 1 o. z. hovoří o „nahodilé události“), a úkolem Nejvyššího soudu bylo vyjádřit se, zda případné porušení povinností dopravce bylo právně relevantní.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
15. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Při vázanosti závěry vyjádřenými v citovaném nálezu Ústavního soudu shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť v jeho rozhodovací praxi dosud nebyla vyřešena otázka, zda je porušení povinností dopravce spočívající v předání zásilky osobě odlišné od jejího adresáta a na místě odlišném od místa uvedeného v mezinárodním nákladním listu nahodilou skutečností (událostí) právně relevantní pro nárok na pojistné plnění z pojištění zásilky vztahující se na její poškození, zničení nebo pohřešování nahodilou skutečností (událostí) v průběhu přepravy, pokud přepravě zásilky předcházelo předem připravené a uskutečněné podvodné jednání třetí osoby. Byť žalobkyně v dovolání takto výslovně danou otázku neformulovala, je zřejmá z obsahu její dovolací argumentace. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom na řešení této otázky záviselo, neboť odvolací soud právní relevanci tvrzeného porušení povinností dopravce pro uplatněný nárok žalobkyně na pojistné plnění implicitně posuzoval a neměl ji za podstatnou.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle §2758 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním (pojistná událost), a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné.
19. Pojem „nahodilá událost“ není v občanském zákoníku definován. Ve vztahu k vymezení pojistné smlouvy jako smlouvy odvážné, podle níž se pojistitel zavazuje poskytnout pojistné plnění, nastane-li pojistná událost, jejímž základním prvkem je právě nahodilost, a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné, je však úprava v občanském zákoníku obsahově prakticky shodná s předchozí úpravou v zákoně č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě).
20. V ustanovení §2 zákona o pojistné smlouvě byla pojistná smlouva vymezena jako smlouva o finančních službách, ve které se pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné. V ustanovení §3 písm. a) zákona o pojistné smlouvě pak byla obsažena definice „nahodilé skutečnosti“ jako skutečnosti, která je možná a u které není jisté, zda v době trvání soukromého pojištění vůbec nastane, nebo není známa doba jejího vzniku. Ustanovení §3 písm. b) téhož zákona obsahovalo definici „pojistné události“ jako nahodilé skutečnosti blíže označené v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnou pojistné plnění. Pojmům „nahodilá událost“ a „nahodilá skutečnost“ tak zákonodárce zjevně přisuzoval stejný význam.
21. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající výkladu citovaných ustanovení zákona o pojistné smlouvě se pro stanovení, co je v konkrétním pojištění pojistnou událostí, vychází z pojistných podmínek, popř. pojistné smlouvy, nebo ze zvláštního právního předpisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1016/2019, uveřejněný pod číslem 18/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 18/2021“ a rozsudky Nejvyššího osudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1463/2014, ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5175/2008, a ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 346/2013, v něm zmíněné). Nejvyšší soud v R 18/2021 dále odkázal na judikaturní závěry vyjádřené v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle kterých je nahodilou událostí skutečnost určená pojistnými podmínkami, o níž účastníci pojištění odůvodněně předpokládají, že může nastat, v době vzniku pojištění však nevědí, zda nastane, popřípadě kdy nastane. Nahodilou není událost, o níž se v době vzniku pojištění ví, že už nastala, ani událost, kterou úmyslně přivodil ten, na jehož majetek, život nebo na jehož odpovědnost za škody se pojištění vztahuje, popř. ten, komu v případě pojistné události vznikne právo na plnění.
22. V rozsudku ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 427/2006, Nevyšší soud uzavřel, že rozhodující pro posouzení nahodilé události (kryté pojištěním), je otázka, zda a kdy nastal škodní následek, tj. zda v průběhu sjednaného pojištění, či mimo něj, a dále okolnost, kterou byl tento následek vyvolán, popř. způsob, jak k němu došlo. Existence obou těchto skutečností má za následek vznik povinnosti pojišťovny plnit z pojištění majetku a činí tak z nahodilé události událost pojistnou.
23. Vzhledem k tomu, že úprava obsažená v §2758 odst. 1 o. z. je obsahově prakticky shodná s předchozí právní úpravou lze i za současné právní úpravy občanského zákoníku zcela vycházet z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu výše citované. Pro řešení otázky předložené v dovolání je proto podstatné zjištění, pro jakou pojistnou událost (nahodilou skutečnost vymezenou v pojistné smlouvě či v pojistných podmínkách) byla sjednána povinnost žalované poskytnout žalobkyni (jako pojištěné) pojistné plnění.
24. Podle zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud, byla povinnost žalované poskytnout žalobkyni pojistné plnění sjednána pro případ poškození, zničení nebo pohřešování zásilky (i zásilky stříbra jako drahého kovu) nahodilou skutečností, která není z pojištění vyloučena a jež nastala v době pojištění počínající okamžikem, kdy byla se zásilkou v místě jejího dosavadního uložení zahájena manipulace za účelem provedení nakládky bezprostředně předcházející její přepravě (v místě odeslání) a končící okamžikem, kdy byla zásilka dodána příjemci, nejpozději však uplynutím 15 dnů po příchodu zásilky na místo určení (v případě námořní přepravy též pozdějším okamžikem od vykládky). Jinak řečeno pro vznik nároku na pojistné plnění musela být příčinou zmíněných škodných následků (v dané věci mohlo jít zjevně pouze o následek spočívající v pohřešování zásilek stříbra) nahodilá skutečnost nevyloučená z pojištění, k níž došlo po dobu přepravy. Konkrétní skutkové zjištění o tom, jaké nahodilé skutečnosti (události) byly z pojištění podle smlouvy či VPP vyloučeny, soudy nižších stupňů neučinily. V řízení však nebylo sporné, že mezi vyloučené skutečnosti nepatřilo porušení povinností dopravce v průběhu přepravy. Soudy neučinily ani zjištění, že by mezi smluvními stranami byl samotný pojem nahodilá skutečnost (událost) definován odlišně od toho, jak je vnímán v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Ostatně to netvrdila ani žádná z účastnic. Byť se soudy nižších stupňů podrobněji nezabývaly ani tím, zda byl ve smlouvě či VPP sjednán konkrétní význam škodného následku spočívajícího v „pohřešování zásilky“, ze shodných tvrzení účastnic a ze závěrů odvolacího soudu vyplývá, že tímto pojmem byl označen stav, kdy došlo v průběhu přepravy ke ztrátě zásilky, tj. stav, kdy zásilka nebyla (nikoliv z důvodu jejího zničení v průběhu přepravy) přepravena na místo určení.
25. Za nahodilou událost krytou pojištěním a zakládající nárok na pojistné plnění tedy lze podle smlouvy považovat i porušení povinností dopravce spočívající v tom, že zásilku stříbra nedoručí do místa určení a předá ji osobě odlišné od příjemce a tím dojde k jejímu pohřešování (ztrátě). I porušení povinností dopravce v průběhu přepravy je totiž skutečností, o které účastnice pojištění předpokládaly, že může nastat, v době vzniku pojištění však nevěděly, zda a případně kdy nastane, přičemž v posuzované věci zjevně takové porušení nemělo být způsobeno úmyslným jednáním žalobkyně.
26. Odvolací soud však porušení povinností dopravce zjevně nepovažoval za relevantní pro vznik nároku na pojistné plnění, neboť podle něj k pohřešování (ztrátě) zásilek došlo v důsledku předem připraveného a uskutečněného podvodného jednání, „jímž si neznámé osoby od žalobkyně objednaly zaslání dvou zásilek stříbrného granulátu na určené místo, kde je také převzaly, avšak za zboží nezaplatily“. Správnosti takového právního posouzení však nelze přisvědčit již jen z toho důvodu, že soud prvního stupně (s jím zjištěným skutkovým stavem se odvolací soud ztotožnil) neučinil skutkové zjištění, podle kterého by došlo k převzetí obou zásilek na místě, kam byly podle předchozí objednávky neznámých osob zásilky žalobkyní zaslány. Soud prvního stupně zjistil, že ačkoliv měly být podle údajů na mezinárodních nákladních listech obě zásilky převzaty společností Solis Sp. z o. o. (osobou oprávněnou za ni jednat), ve skutečnosti byly předány dopravcem neznámým osobám, a to nikoliv v místě dodání, jak bylo objednáno a uvedeno v mezinárodních nákladních listech, tedy ve skladu společnosti Solis Sp. z o. o. nacházejícím se v logistickém areálu CLS OPTIMA, ale před tímto areálem. Podle těchto skutkových zjištění tedy žalobkyně na základě podvodného jednání osoby vystupující pod jménem A. H. odeslala zásilky na místo (místo určení) odlišné od místa, na kterém byly zásilky ve skutečnosti dopravcem předány, a jejich příjemcem měla být podle pokynů žalobkyně daných dopravci při odeslání společnost Solis Sp. z o. o., a nikoliv jiné neznámé osoby, které ve skutečnosti zásilku převzaly. Za tohoto (byť neúplně zjištěného) skutkového stavu nebylo možné vyloučit, že k pohřešování (ztrátě) zásilek došlo v důsledku porušení povinností přepravce, který zásilky nedoručil na určené místo a nepředal je tam určenému příjemci, tedy v důsledku nahodilé události v průběhu přepravy kryté pojištěním.
27. Nesprávné jsou i další úvahy odvolacího soudu. Pokud bylo pojistné plnění sjednáno (také) pro případ, že zásilky nebudou přepraveny na místo určení (tj. na místo určené při jejich odeslání) a nebudou tam předány určenému příjemci v důsledku porušení povinností dopravce při provádění přepravy, pak nebylo z pohledu naplnění podmínek pro nárok na pojistné plnění rozhodné, jaký byl další osud zásilek po jejich dodání na místo určení (zda byly příjemcem vráceny zpět, zničeny, použity, prodány aj.). Nerozhodnou pro posouzení nároku žalobkyně proto byla i odvolacím soudem akcentovaná skutečnost, že za zásilky nedostala žalobkyně následně zaplaceno. Podstatné bylo posouzení, zda došlo k pohřešování (ztrátě) zásilek v průběhu přeprav a z jaké příčiny.
28. Předem připravené podvodné jednání mohlo být podstatnou příčinou pohřešování zásilek v případě, že by již při jejich předání k přepravě bylo zřejmé, že na místo určení nedorazí, neboť samotná přeprava (její průběh) by byla součástí předem připraveného podvodného jednání, tj. jeho pouhou realizací podle předem daného scénáře. V takovém případě by příčina pohřešování zásilek spočívala již v jednání, které přepravě předcházelo, a nikoliv v jednání, které nastalo až v průběhu přepravy, tj. nikoliv až v porušení povinností dopravce způsobené v průběhu přepravy tím, že nedodržel pokyny ohledně místa, kam má zásilky doručit a ohledně příjemce, kterému má zásilku předat (byť třeba i z toho důvodu, že neodhalil podvodné jednání na něm v průběhu přepravy realizované).
29. Jinak řečeno předem připravené podvodné jednání nemohlo být podstatnou příčinou pohřešování zásilek, pokud takové jednání pouze spoléhalo na pochybení dopravce v průběhu přepravy (bez pochybení by podvod nebyl realizován), tj. pokud takové „pochybení“ dopravce nebylo již předem dohodnuto. Existence předem připraveného podvodného jednání vůči žalobkyni by za těchto okolností neznamenala, že k pojistné události nedošlo v důsledku porušení povinností dopravce v průběhu přepravy a že nárok na pojistné plnění nevznikl. Mohla by být pouze zohledněna (jako podíl chování žalobkyně na vzniku pojistné události) podle smluvních podmínek v rámci vypořádání nároku na pojistné plnění.
30. Skutečnosti, na základě kterých by bylo možno dovodit, že přeprava a její průběh byly pouhou realizací předem připraveného jednání (že nebylo pouze spoléháno na pochybení dopravce v průběhu přepravy), však v řízení zjištěny nebyly, neboť okolnostmi objednání přeprav, jejich průběhem, včetně jednání dopravce, společnosti Solis Sp. z o. o. a provozních podmínek logistického areálu, kam měly být zásilky přepraveny, se soudy nižších stupňů podrobněji nezabývaly, byť k tvrzením o těchto skutečnostech (nejen) žalobkyně v průběhu řízení navrhla provést důkazy, jež také označila. Při nedostatečně zjištěném skutkovém ději ohledně okolností, za kterých došlo k pohřešování obou zásilek, proto odvolací soud nemohl uzavřít, že se tak stalo v důsledku předem připraveného podvodného jednání, a nikoliv v důsledku žalobkyní tvrzeného porušení povinností dopravce jako nahodilé události v průběhu přepravy a že tak nevznikl nárok na pojistné plnění podle uzavřené pojistné smlouvy. Právní posouzení odvolacího soudu je proto neúplné, a tudíž nesprávné.
31. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jiné vady řízení Nejvyšší soud neshledal.
32. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil v dovoláním napadeném výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
33. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu