ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2159.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2159/2021-288
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně TSA Formentor s. r. o. se sídlem v Praze 3, Žižkov, Olšanská 55/5, PSČ 130 00, IČO 04082711, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, PSČ 46010, proti žalované PROF SVAR s. r. o. se sídlem v Mnichově Hradišti, Přestavlcká 1474, PSČ 295 01, IČO 47545950, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, PSČ 746 01, o zaplacení částky 736 489 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 325/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, č. j. 28 Co 14/2021-241, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 12 923 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 9. 2020, č. j. 19 C 325/2019-195, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 218 955 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala částky 517 734 Kč a úroků nepřiznaných ve výroku I (výrok II), dále zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 530 822 Kč (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV a V).
K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, č. j. 28 Co 14/2021-241, napadený rozsudek ve výroku III zrušil a řízení co do částky 530 822 Kč zastavil; v napadeném výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které ovšem není přípustné. Dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Samotnou věcnou argumentaci pak dovolatelka rozdělila do tří okruhů námitek, a to 1) námitek týkajících se právního posouzení vzájemného návrhu žalované, dále 2) námitek týkajících se nepřiznaného nároku na zaplacení částky 89 284 Kč, a nakonec 3) námitek vztahujících se k započtení smluvní pokuty žalované ve výši 428 450 Kč.
Co se týče argumentace dovolatelky pod body 2) a 3) dovolání, je třeba uzavřít, že u těchto námitek dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka v argumentaci pod body 2) a 3) jednak nevymezila konkrétní otázky hmotného či procesního práva, na jejichž řešení podle jejího názoru spočívá napadené rozhodnutí, ani neuvedla, od jaké konkrétní rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit, ačkoli v úvodu svého dovolání dovozovala přípustnost právě na základě toho, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže má být dovolání přípustné pro řešení otázky, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, je nezbytné, aby dovolatelka uvedla, od jakého rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud dle jejího názoru odchýlil, což dovolatelka neučinila ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek (i takové vymezení přípustnosti by obstálo, a to ve světle judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14). K tomu viz také závěr usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podle něhož má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Nad rámec výše uvedeného nelze ani opomenout, že převážná většina argumentace dovolatelky k uvedeným bodům 2) a 3) směřovala proti skutkovému stavu zjištěnému soudy obou stupňů, kterým je dovolací soud vázán a jehož přezkum mu nenáleží.
Ve své argumentaci pod bodem 1) dovolatelka sice opět výslovně neformulovala konkrétní právní otázku, ovšem z obsahu její argumentace vyplývá, že jde o otázku rozlišení vzájemného návrhu ve smyslu §97 o. s. ř. od kompenzační námitky ve smyslu §98 o. s. ř. věty druhé, kterou odvolací soud dle mínění dovolatelky posoudil nesprávně a v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na jejichž konkrétní rozhodnutí dovolatelka odkázala. Dovolatelce ovšem nelze přisvědčit, že by se odvolací soud při posouzení, zda předmětný úkon žalované představoval kompenzační námitku či šlo o vzájemný návrh, odchýlil od citovaných rozhodnutí. Odvolací soud svůj závěr o tom, že žalovaná v řízení učinila kompenzační námitku, nikoli vzájemný návrh, odůvodnil tím, že projev vůle žalované směřoval k tomu, že požadovala započíst proti nároku žalobkyně částku 428 450 Kč z titulu smluvní pokuty, a pokud by i nad tuto částku považoval soud prvního stupně nárok žalobkyně za důvodný, požadovala v potřebném rozsahu započíst tomu odpovídající sumu z částky 530 822 Kč (kalkulované z titulu náhrady škody). Odvolací soud poukázal na to, že žalovaná neprojevila vůli, aby jí bylo cokoliv zaplaceno, ani rozdíl mezi součtem uvedených sum a žalovanou částkou; ve výsledku žalovaná žádala zamítnutí žaloby. Odvolací soud proto uzavřel, že není dán základní parametr vzájemného návrhu, a to požadavek, aby žalované bylo přisouzeno více, než co uplatnila žalobkyně, a svůj závěr podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1506/96.
První dvě rozhodnutí, na které dovolatelka odkazovala, konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 357/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002, se netýkaly otázky posouzení, zda je určitý úkon účastníka řízení vzájemným návrhem či kompenzační námitkou, nýbrž se vztahovaly k činění úkonů vůči soudu do protokolu a k tomu, že účastník má právo vznést námitku proti obsahu protokolu. Z dovolání nevyplývá, v jakém směru se měl odvolací soud od citovaných rozhodnutí odchýlit, a nezbývá, než uzavřít že uvedená rozhodnutí na řešenou věc nedopadají, neboť se vztahují k řešení jiných otázek, než otázky, která vyplývá z obsahu dovolání. Dovolatelka odkazem na tato rozhodnutí patrně poukazovala na to, že soud prvního stupně v protokolu z jednání ze dne 11. 8. 2020 vyměřil žalované soudní poplatek z částky 222 643 Kč (převyšující návrh žalobkyně) a žalovaná soudní poplatek uhradila. Dovolatelka namítala, že tuto skutečnost nevzal odvolací soud v potaz, čemuž ovšem také nelze přisvědčit, neboť odvolací soud se v odůvodnění svého závěru o tom, že žalovaná učinila kompenzační námitku, zabýval i tím, že žalovaná zaplatila na výzvu soudu prvního stupně soudní poplatek za vzájemný návrh, a uvedl, že tato skutečnost nic nemění na jejím projevu vůle a jeho hodnocení.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1517/2006, na které dovolatelka také poukazovala. Citované usnesení řešilo otázku neurčitosti úkonu, kterým účastník řízení vznesl vzájemný návrh. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že vzájemným návrhem (vzájemnou žalobou) je taková žaloba, kterou za řízení (v probíhajícím řízení zahájeném žalobcem o jiné věci) žalovaný uplatňuje svůj nárok vůči žalobci se záměrem, aby byla projednána a aby o ní bylo rozhodnuto ve stejném řízení jako o žalobě podané žalobcem. Z citovaného textu ovšem nelze dovodit, že vzájemným návrhem je jakýkoliv nárok uplatněný žalovanou stranou, jak se zřejmě snaží dovodit dovolatelka. Rozdíl mezi vzájemným návrhem a kompenzační námitkou tkví podle ustálené rozhodovací praxe právě v tom, že v případě vzájemného návrhu žalovaná strana navrhuje, aby jí bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce (viz níže).
Odvolací soud se nemohl odchýlit ani od posledního rozhodnutí, na které dovolatelka odkazovala, a to od nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2741/15, neboť citovaný nález řešil právně odlišný případ, v němž šlo o zamítnutí vzájemného návrhu před soudem prvního stupně a o otázku rei iudiciatae v případě, že odvolací soud následně dospěje k závěru o důvodnosti vzájemného návrhu. Je tedy zřejmé, že závěry citovaného nálezu nelze vztáhnout na řešenou věc.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s rozhodnutími, na které dovolatelka odkazovala. Naopak závěr odvolacího soudu o tom, že v řešené věci šlo o kompenzační námitku žalované, nikoli o vzájemný návrh, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud totiž dlouhodobě ve své judikatuře vychází z toho, že uplatnění pohledávky k započtení odpůrcem (žalovaným) v řízení proti navrhovateli (žalobci) může být považováno za vzájemný návrh jen tehdy, pokud odpůrce uplatnil svoji (jinak započitatelnou) pohledávku k započtení a navrhl, aby mu bylo přisouzeno více, než co uplatnil navrhovatel. Pokud oba tyto předpoklady nejsou splněny v plném rozsahu, není možné projev odpůrce, kterým uplatňuje svoji pohledávku k započtení, považovat za vzájemný návrh tak, jak je to uvažováno ustanovením §98 o. s. ř. Tak tomu bude především tehdy, nepožaduje-li odpůrce, aby mu bylo přisouzeno více, než co uplatnil navrhovatel, a to bez ohledu na samotnou celkovou výši pohledávky odpůrce (rozhodná totiž z uvažovaného hlediska je právě výše odpůrcem požadovaného přísudku a nikoliv výše jeho pohledávky). K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1506/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5844/2017.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání v části argumentace pod body 2) a 3) postrádá potřebné náležitosti, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ve zbývající části týkající se otázky rozlišování vzájemného návrhu a kompenzační námitky je dovolání nepřípustné, neboť závěr odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí je v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu