ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2173.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2173/2020-820
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce P. M. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Karlem Vrzáněm, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická 664/46, proti P. P. , narozenému XY, bytem ve XY, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, o povolení obnovy řízení a o žalobě pro zmatečnost, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 64/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, č. j. 70 Co 88/2018-617, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1 270,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud předesílá, že v průběhu dovolacího řízení (dne 16. 9. 2020) původní žalovaná A. P. zemřela, tedy ztratila způsobilost být účastníkem řízení, pročež Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 31. 5. 2021, č. j. 32 Cdo 2173/2020-816, že v řízení bude jako s procesním nástupcem žalované pokračováno s P. P.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 29. 12. 2017, č. j. 9 C 64/2014-573, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 4. 2018, č. j. 9 C 64/2014-601, zamítl návrh dovolatele na povolení obnovy řízení proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 3. 2017, č. j. 9 C 64/2014-348, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, ze dne 12. 4. 2017, č. j. 70 Co 135/2017-375, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 C 64/2014-398, zamítl též žalobu dovolatele pro zmatečnost proti týmž rozhodnutím (výrok pod bodem I), dále zamítl návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 10. 2016, č. j. 9 C 64/2014-246, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 7. 11. 2016, č. j. 9 C 64/2014-261 (výrok pod bodem II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III), a žalobci uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 5 000 Kč (výrok pod bodem IV).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v odvoláním napadené části výroku pod bodem I ohledně zamítnutí žaloby na obnovu řízení a ve výrocích pod body II až IV (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Formuluje jednak otázku, „zda za předpokladu, že existují pochybnosti o rozsahu podaného odvolání, je soud povinen účastníka řízení vyzvat ke sdělení, v jakém rozsahu je rozhodnutí soudu prvního stupně napadáno“, jednak otázku, „zda je soud povinen přihlížet ke skutečnosti, že nejsou splněny podmínky řízení ve smyslu ust. §103 o. s. ř., konkrétně tedy podmínky věcné příslušnosti soudu, kdykoliv za řízení, a to i za předpokladu, že odvolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně není v předmětné části řízení, v němž rozhodoval nepříslušný soud, podaným odvoláním napadáno; zda tedy má odvolací soud v případě pochybností o rozsahu podaného odvolání, aniž by si procesní stav, a tedy rozsah podaného odvolání, s účastníkem ujasnil, právo nepřihlížet ke skutečnosti, že v rámci řízení u soudu prvního stupně nebyly splněny podmínky řízení, konkrétně nebyla splněna podmínka věcné příslušnosti soudu“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení vymezených otázek odchýlit, neoznačil.
Jediné rozhodnutí dovolacího soudu, které dovolatel zmiňuje, je „rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 30/2015“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), řešící otázku omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty k podání odvolání, a dovolatel s odkazem na jeho závěry zpochybňuje správnost rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 3. 2017, č. j. 9 C 64/2014-348, a Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2017, č. j. 70 Co 135/2017-375, kterými byl zamítnut jeho návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 10. 2016, č. j. 9 C 64/2014-246. Dovolatel v této souvislosti závěr o přípustnosti dovolání neprosazuje, pro úplnost je však vhodné poznamenat, že tato argumentace by beztak nebyla způsobilá přivodit přípustnost dovolání, neboť usnesení Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 135/2017-375 není rozhodnutím, jež je napadeno dovoláním, a v napadeném rozhodnutí odvolací soud otázku omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty k podání odvolání neřešil a toto rozhodnutí na jejím vyřešení nezávisí. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení
ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, dostupném na jeho webových stránkách, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Dovolatel napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. též v části prvního výroku, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku
pod bodem II o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, pod bodem III o nákladech řízení před soudem prvního stupně a pod bodem IV o povinnosti zaplatit soudní poplatek,
a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení.
Ve vztahu k výroku o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí dovolání rovněž nesplňuje obligatorní náležitosti. Dovolání v tomto ohledu postrádá jakoukoliv argumentaci, chybí tudíž údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí v tomto výroku.
Podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného usnesení pro toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání vyloučena
ve vztahu k nákladovým výrokům podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a ve vztahu k výroku o soudním poplatku podle §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako vadné, dílem (ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek) jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 8. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu