ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2217.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2217/2021-500
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Zimmer s. r. o. se sídlem v Praze 9, Střížkov, Teplická 273/34, PSČ 190 00, IČO 27367541, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem v Plzni, Klatovská třída 73/7, PSČ 301 00, proti žalované UniCredit Leasing CZ, a. s., se sídlem v Praze 4, Michle, Želetavská 1525/1, PSČ 140 10, IČO 15886492, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem v Praze, Panská 854/2, PSČ 110 00, o zaplacení částky 1 513 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 143/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021, č. j. 54 Co 382/2020-469, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 17 763 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 15 C 143/2018-307, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 8. 2020, č. j. 15 C 143/2018-440, a opravného usnesení ze dne 2. 3. 2021, č. j. 15 C 143/2018-473, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Účastnice řízení spolu dne 2. 2. 2012 uzavřely smlouvu o finančním leasingu č. 1552215593, v níž se žalovaná zavázala pro žalobkyni nejen opatřit, ale i zajistit financování předmětu leasingu – nového traktoru tovární značky VALTRA 110 11 EH, VIN X46128 (později přidělena reg. značka A00 5227) – s tím, že jej následně předá do užívání žalobkyně. Žalobkyně se v předmětné smlouvě zavázala hradit žalované po dobu následujících 60 měsíců leasingové splátky ve výši 1,9945 % z pořizovací hodnoty předmětu leasingu bez DPH, tj. z částky 2 024 014 Kč. Součástí smlouvy bylo i ujednání stran, že po uplynutí sjednané doby trvání leasingu se žalovaná zavazuje převést předmět leasingu do vlastnictví žalobkyně za zůstatkovou hodnotu 1 000 Kč bez DPH, a to za podmínek, že žalobkyně splní veškeré závazky vyplývající z předmětné smlouvy a že s žalovanou uzavře kupní smlouvu s kupní cenou ve výši zůstatkové hodnoty předmětu leasingu. Rovněž bylo sjednáno, že pokud žalobkyně nesplní závazky vyplývající z této smlouvy nejpozději do 60 dnů ode dne skončení sjednané doby leasingu nebo neuzavře s pronajímatelem kupní smlouvu nebo neuhradí kupní cenu do 60 dnů ode dne skončení sjednané doby trvání leasingu, má žalovaná právo zhodnotit předmět leasingu jakýmkoli způsobem a výtěžek zhodnocení si ponechat spolu s přijatým plněním žalobkyně. Podle leasingové smlouvy měla žalobkyně nést veškerá rizika a škody na předmětu leasingu, s nímž se zavázala zacházet s péčí řádného hospodáře. I v případě poškození nebo zničení předmětu leasingu měla být žalobkyně i nadále povinna platit sjednané leasingové splátky s tím, že pro tento případ neměla být žalovaná zodpovědná za to, že po uplynutí doby trvání leasingu není možné převést vlastnické právo k předmětu leasingu na žalobkyni.
Žalobkyně převzala předmět leasingu k užívání dne 7. 2. 2012 a pro nedostatek využití jej dále se souhlasem žalované na dobu od 29. 11. 2013 do 30. 6. 2017 podnajala obchodní společnosti VKS Group s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v Ostravě, Sokola Tůmy 1099/1, PSČ 709 00, a to s možností jeho pozdějšího odkupu. V podnájemní smlouvě byl výslovně sjednán závazek podnájemce k ochraně předmětu podnájmu před jeho poškozením či ztrátou. Podnájemce od začátku června 2014 přestal žalobkyni hradit sjednané nájemné související s podnájmem předmětu leasingu, žalobkyně proto 2. 9. 2014 vyzvala podnájemce k úhradě dlužného nájemného a poté dne 26. 9. 2014 podala na policii trestní oznámení pro podezření z trestného činu zpronevěry nebo neoprávněného užívání předmětu leasingu, neboť se od třetí osoby dozvěděla, že předmět leasingu měl být protiprávně vyvezen na území Ruské federace. Policie ČR uvedenou věc odložila s tím, že nejde o podezření ze spáchání trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak (předmět leasingu byl zjištěn území Ruské federace, kde je jako jeho vlastník evidována osoba odlišná od žalované). Stejně tak i Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, u níž byl na základě rámcové pojistné smlouvy č. 7720262470 předmět leasingu pojištěn mimo jiné i pro případ krádeže či zpronevěry, dne 29. 3. 2017 oznámila žalované, že pojistnou událost oznámenou žalobkyní dne 5. 12. 2016, související s vyvezením (a údajným prodejem) předmětu leasingu bez vědomí žalobkyně na území Ruské federace, evidovanou jako škodní událost č. 4164054685, odložila bez náhrady škody, neboť se nejedná o pojistnou událost ve smyslu pojistných podmínek. Žalobkyně doplatila všechny leasingové splátky k předmětu leasingu a dne 18. 4. 2017 požádala žalovanou o sdělení, zda chce převádět vlastnické právo k předmětu leasingu za situace, kdy nemá předmět leasingu k dispozici. Žalovaná jí obratem odpověděla, že tak hodlá učinit, neboť nemožnost žalobkyně (fakticky) nakládat s předmětem leasingu sama o sobě nevylučuje možnost převodu vlastnického práva. Dne 25. 4. 2017 žalovaná písemně vyzvala žalobkyni k uzavření kupní smlouvy k předmětu leasingu a doručila jí fakturu týkající se úhrady zůstatkové hodnoty předmětu leasingu ve výši 1 210 Kč a návrh smlouvy o převodu vlastnictví k předmětu leasingu. Dne 15. 5. 2018 žalovaná opětovně vyzvala žalobkyni, aby s ní uzavřela kupní smlouvu k předmětu leasingu, a to podle podmínek sjednaných v leasingové smlouvě č. 1552215593. Spolu s tím zaslala návrh kupní smlouvy, potvrzení o přeplatku ve výši 3 124 Kč na úhradě plnění k leasingové smlouvě č. 1552215593 a návrh na uplatnění práva na odkup předmětu leasingu podle téže leasingové smlouvy. Žalobkyně zůstatkovou cenu předmětu leasingu žalované neuhradila s tím, že před uzavřením kupní smlouvy žádá prohlídku předmětu leasingu podle příslušných ustanovení leasingové smlouvy a dle ustanovení občanského zákoníku. Žalovaná na tento návrh žalobkyně již nereagovala. Žalobkyně se následně u soudu domáhala v záhlaví uvedené částky z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena porušením smluvní povinnosti žalované plynoucí z leasingové smlouvy, konkrétně povinnosti žalované po uplynutí sjednané doby leasingu převést do vlastnictví žalobkyně předmět leasingu.
Soud prvního stupně po právní stránce věc posuzoval s odkazem na obecnou úpravu odpovědnosti za škodu, podle níž ke vzniku odpovědnostního závazku dochází jen tehdy, jsou-li kumulativně naplněny veškeré zákonem stanovené předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, tj. existence protiprávního jednání, vznik škody a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody. Soud uzavřel, že z provedeného dokazování vyplynulo, že v dané souvislosti absentuje nejen jakékoliv porušení právní povinnosti žalované, ale též i potřebný vztah příčinné souvislosti mezi vznikem škody a tvrzeným jednáním žalované. Škoda, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá, jí totiž vznikla výhradně následkem skutečnosti, že k předmětu leasingu, který měla v držení, uzavřela podnájemní smlouvu se společností, která v rozporu se smluvním ujednáním buď sama vyvezla, příp. umožnila vývoz předmětu leasingu do Ruské federace, odkud se předmět leasingu již nevrátil. Soud dále uvedl, že právo na náhradu škody může žalobkyně uplatňovat jen vůči tomu, kdo jí škodu svým jednáním skutečně způsobil, tedy společnosti VKS Group s. r. o. „v likvidaci“, a nikoli vůči žalované. Podle soudu žalobkyni nic nebránilo uzavřít se žalovanou kupní smlouvu, předmět leasingu stále existuje, byť neznámo kde. Pokud žalobkyně odůvodňovala svoji neochotu uzavřít kupní smlouvu tím, že si předmět leasingu nemůže prohlédnout, pak uvedený stav nebyl zapříčiněn žalovanou. Soud nepřistoupil ani na argumentaci žalobkyně, že ačkoli vše zaplatila, předmět leasingu stejně nevlastní; soud poukázal na to, že ve smlouvě bylo výslovně sjednáno, že žalobkyně má povinnost platit leasingové splátky bez ohledu na to, zda předmět leasingu nakonec přejde do jejího vlastnictví či nikoli. Žalované rovněž nemůže být kladeno k tíži odložení škodní události bez výplaty pojistného plnění, ani odložení trestního stíhání. Soud prvního stupně proto žalovu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 1. 2021, č. j. 54 Co 382/2020-469, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy, opatřil si veškerá relevantní skutková zjištění, na jejichž základě věc správně posoudil. Odvolací soud s odkazem na úpravu odpovědnosti za škodu a na nezbytnost naplnění všech tří předpokladů vzniku odpovědnostního vztahu (protiprávní jednání, vznik škody a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody) pro závěr o vzniku odpovědnosti za škodu, uzavřel, že bylo na místě žalobu jako nedůvodnou zamítnout pro zjevnou absenci jak existence jakéhokoli porušení právní povinnosti žalované, tak i příčinné souvislosti, neboť příčinu vzniku žalobkyní tvrzené škody nelze spatřovat v jednání žalované. V podrobnostech odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se bez výhrad ztotožnil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které ovšem není přípustné, neboť žádná z dovolatelkou formulovaných otázek není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Před vypořádáním jednotlivých námitek dovolatelky dovolací soud předesílá, že pro právní posouzení soudů obou stupňů bylo stěžejní řešení jedné právní otázky, a to otázky, zda v řešené věci byly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, neboť žalobkyně požadovala po žalované předmětnou částku z titulu náhrady škody. Soudy obou stupňů dospěly na základě zjištěného skutkového stavu, jehož přezkum dovolacímu soudu nepřísluší, ke správnému právnímu závěru o tom, že v řešené věci nebylo prokázáno naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, neboť chybělo jakékoliv porušení právní povinnosti žalované a příčinná souvislosti mezi případným protiprávním jednáním a vzniklou škodou. Právní posouzení soudů obou stupňů v tomto ohledu nikterak nevybočuje ze standardů posuzování podmínek vzniku odpovědnosti za škodu. K posuzování naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015.
Jestliže dovolatelka namítala, že soudy nesprávně aplikovaly na řešenou věc §497 obch. zák. a tím se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nelze jí přisvědčit. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy předmětnou smlouvu neposuzovaly jako úvěr, nýbrž jako leasingovou smlouvu. Ze stejného důvodu je irelevantní i námitka dovolatelky, podle níž není jasné, zda soudy posuzovaly věc jako úvěr či jako leasingovou smlouvu (argumentace pod bodem 2 a 20 dovolání). Nadto je třeba uvést, že tato námitka je pro posouzení vzniku odpovědnosti za škodu irelevantní a nezaloží tak přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. K nezbytnosti formulovat právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.
Veškeré námitky dovolatelky týkající se toho, že soudy neposuzovaly, zda právní jednání žalované (návrh kupní smlouvy předložený žalobkyni k odkupu předmětu leasingu) respektovalo zásady poctivého obchodního styku, a že soudy měly aplikovat korektiv dobrých mravů a posoudit právní jednání žalované jako neplatné (argumentace pod bodem 3 a 4 dovolání), rovněž nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení nespočívá napadené rozhodnutí. Jak je již uvedeno výše, napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky vzniku odpovědnosti za škodu. Z argumentace dovolatelky není zřejmé, jak by případné hodnocení návrhu kupní smlouvy z hlediska zásad poctivého obchodních styku, mělo ovlivnit výsledný právní závěr soudů o tom, že nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu.
Stejně tak dovolatelčina námitka, že žalovaná porušila svoji prevenční povinnost zakotvenou v §415 obč. zák. (námitka pod bodem 5 dovolání) tím, že žalobkyni nutila k odkupu předmětu leasingu, nezaloží přípustnost dovolání. Dovolatelka uvedenou otázku staví na svém vlastním skutkovém tvrzení, že žalovaná ji nutila k odkupu předmětu leasingu. Ze zjištěného skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán, ovšem nic takového nevyplývá. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2356/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Ani na námitce dovolatelky formulované v bodě 6 dovolání napadené rozhodnutí nespočívá. Závěr soudů o nenaplnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu nespočíval na řešení otázky, zda vyvezením předmětu leasingu do Ruské federace, kde je údajně evidován jiný vlastník předmětu leasingu, pozbyla žalovaná vlastnictví k předmětu leasingu. Jestliže následně v bodu 17 dovolatelka tvrdila, že žalovaná nemohla převést své vlastnické právo, neboť vlastnické právo k předmětu leasingu pozbyla, opět jde o námitku postavenou na vlastních (v řízení neprokázaných) tvrzeních dovolatelky.
Otázka dovolatelky pod bodem 19 týkající se toho, že soudy měly posuzovat, zda nedošlo k trestnému činu zpronevěry jakožto otázku předběžnou, je v řešené věci irelevantní. Posouzení, zda třetí osoba (společnost VKS Group s. r. o. „v likvidaci“), které žalobkyně podnajala předmět leasingu, spáchala trestný čin zpronevěry či nikoli, by nemělo vliv na závěr o tom, zda žalovaná porušila některou svoji právní povinnost. Jinými slovy řešení uvedené otázky by nemělo vliv na závěr soudů o tom, že nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. V námitce pod bodem 22 dovolání dovolatelka implikuje, že žalovaná porušila svoji povinnost tím, že ze strany pojišťovny nedošlo k výplatě pojistného plnění; u uvedené námitky však dovolatelka neuvedla, v čem by tato námitka měla založit přípustnost dovolání (k nezbytnosti uvést, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Dovolatelčiny námitky vztahující se k porušení práva na legitimní očekávání, k odepření přístupu ke spravedlnosti, k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, k tomu, že se odvolací soud nevypořádal s jejími tvrzeními a jeho odůvodnění je tak nedostatečné, a k tomu, že odvolací soud nedoplnil dokazování, jak žalobkyně navrhovala, a k libovůli odvolacího soudu při rozhodování, tedy námitky pod body 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 19, 21, 23, 24, 25, 26, 27 a 28 dovolání, představují námitky vad řízení, které samy o sobě nezaloží přípustnost dovolání. Dovolací soud se vadami řízení zabývá podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nad rámec uvedeného dovolací soud ve vztahu k námitce dovolatelky uvedené pod bodem 25 a 26 dovolání uvádí, že je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, když odvolací soud omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně, jestliže vychází jeho potvrzující rozhodnutí ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z výše uvedeného vyplývá, že žádná z dovolatelčiných námitek nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu